Hudební šéf dortmundské opery Jac van Steen v Praze
BBC Symphony Orchestra, BBC Philharmonic, London Sinfonietta, Royal Scottish National Orchestra¨, BBC National Orchestra of Wales, Rotterdam Philharmonic Orchestra, Bayerischer Rundfunk Symphonieorchester – to je jen malá čast z obsáhlého výčtu orchestrů, s nimiž spolupracuje jeden z nejúspěšnějších holandských dirigentů, Jac van Steen (1956). Vedle své pedagogické práce je už čtvrtým rokem také generálním hudebním ředitelem dortmundské opery. Tím spíš jsme rádi yužili jeho nynější přítomnosti v Praze, kde v Obecním domě dnes a zítra vystoupí se Symfonickým orchestrem hl.m. Prahy FOK.
Jste Holanďan a tak mně to nedá nezeptat se vás hned zkraje na amsterodamský operní soubor – jeho skvělé inscenace v neméně příjemném moderním divadle. Čím to podle vás je, že jsou tamní představení tak dobrá? A je ono krásné divadlo tak příjemné i z pohledu v něm účinkujících umělců?
Operní dům v Amsterodamu je dnes něco jako mezinárodní chrám, a to jak pro diváky, tak pro hudebníky. Měl jsem tam možnost dirigovat od samých začátků a tak jsem byl svědkem toho, že i přes velký počáteční odpor k nové budově v centru města představuje tato instituce jedno z nejlepších center pro operu i balet v Evropě. Jsem si jist, že každý umělec zvláštní atmosféru tohoto místa oceňuje, stejně jako i množství energie, která je investována, aby dílo bylo divákům pokaždé představeno na nejvyšší úrovni. Považuju to za čest moci vytvářet umění právě tady.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jste byl tuším pět sezon hudebním ředitelem Het Nationale Ballet v Amsterodamu. Jak vzpomínáte na tuto dobu a co můžete o tamním baletním souboru prozradit? Je stejně dobrý, jako soubor operní?
Na holandský Národní balet mám ty nejlepší vzpomínky. V první řadě na obrovskou energii tanečníků a vůbec všech zaměstnanců. Oni dali tanci všechno, co měli, i přes krátkou kariéru tanečníka, která obvykle končí mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety. Vzal jsem si z nich příklad a ona pozitivní energie mě nikdy neopustila a pomohla mně přežít často náročná období v mojí dirigentské práci. Samozřejmě repertoár, jako jsou hlavní díla Stravinského, Ravela, Prokofjeva a Čajkovského, ale i méně známá hudba, která balet občas doprovází – třeba Cellový koncert Albana Berga, Beethovenova Sedmá nebo Straussovy Čtyři poslední písně – to nikdy můj repertoár a mé koncerty neopustilo. Tím, že jsem tam tento repertoár dával tak často, tak jsem si ho vlastně přisvojil.
Vy sám už řadu posledních let působíte především v Německu, kam hlavně za operou jezdí také hodně jejích milovníků z Čech. Řada z nich si vás určitě pamatuje z doby, kdy jste šéfoval Staatskapelle Weimar a byl hudebním ředitelem Deutsches Nationaltheater Weimar. Na kterou ze svých tamějších inscenací nejraději vzpomínáte?
Z Výmaru nemohu zapomenout na Janáčkovu Lišku Bystroušku, byla to moderní inscenace dělaná pro značně konzervativní publikum tohoto města a divadla, velmi obtížná i pro tamní zkušený orchestr. Prostě velká výzva.
Také ale zvuk Wagnerovy hudby je ve Výmaru neutuchajícím zdrojem radosti. Právě zde jsem se tuto hudbu naučil dirigovat, hudbu, která je tak bohatá a vroucná, skvěle načasovaná a velmi autentická. Rád bych v této souvislosti připomněl, že největším Wagnerovým advokátem byl Liszt, když dirigoval jeho Lohengrina – a já jsem měl možnost použít jeho taktovku!
Když už jsme u Výmaru, také tam – podobně jako v dalších především německých divadlech – funguje orchestr, Staatskapelle Weimar, současně jako orchestr divadelní i symfonický. Jaké jsou podle vás výhody, popřípadě i nevýhody takové praxe? Ptám se proto, že v Česku to běžné vůbec není.
Německý repertoárový systém je vlastně světový unikát. Každé město, které to myslí s kulturou vážně, vlastní divadlo podporuje. Téměř každý den mohou diváci vidět jinou operu, balet, divadelní hru nebo si poslechnout koncert. Historicky to má původ v devatenáctém a dvacátém století; dnes je ale konkurence v televizi, na DVD a také v internetovém stahování hudby a v této situaci je pro mnohá města obtížné udržet vlastní divadlo při životě, i když třeba umění jako takové podporují. A repertoárové divadlo krom toho také vyžaduje dobrou urbanistickou infrastrukturu, aby tam lidé chodili.
Ano, Výmar, Drážďany, Lipsko a další města uvádějí operu i koncerty, tamní umělci vystupují dokonce v zahraničí. Hudební management tady má velkou odpovědnost za správné rozdělení sil mezi služby divadlu a uměleckou úroveň samotného orchestru. Opera a koncerty by se měly vzájemně doplňovat.
V současné době působíte jako generální hudební ředitel v Dortmundu. Jaké jsou vaše kompetence?
Povinnosti hudebního šéfa v Dortmundu jsou podobně jako jinde ve světě velmi mnohostranné. Aktivity se sponzory, vzdělávání, schůze zkoušky, tiskové konference, skládání hudby – to vše k tomu také patří. Naštěstí čistě hudební složka tvoří asi polovinu mojí práce. Když má člověk kolem sebe dobrý tým, vše je snazší… Pokud máte zájem o bližší informace o našem ansámblu v Dortmundu, doporučuji návštěvu internetových stránek našeho divadla – tam vše o umělcích a programu najdete.
Právě v Dortmundu máte po premiéře Wagnerova Bludného Holanďana. Jaký má ohlas? Podle fotografií to není příliš klasická inscenace – nevadí vám občasné spory o aktualizaci operních libret, které jsou právě v německých divadlech poměrně časté?
Popravdě řečeno, na svého Holanďana jsem velmi pyšný. Jeho hudební nastudování se setkalo s velmi dobrým přijetím, podobně jako před tím Lohengrin. Dortmund může stavět na bohaté wagnerovské tradici, stejně jako Výmar. Hudební předloha Holanďana je brilantní, myslím, že genialitu té hudby se nám vystihnout podařilo. Režijní koncepce je často na pořadu živých diskuzí, kvůli času se tady nemohu pouštět do detailů. Z pozice dirigenta ale budu vždy bojovat nejprve o hudbu a pak teprve režii, nikdy ne naopak. Nesmíme, zapomínat, kde to všechno začalo. Ve skutečnosti ale nic nemám proti moderní současné interpretaci, avšak odmítám režii, která jde proti samotné hudbě.
Máte nemalé zkušenosti i s předními britskými orchestry. Povězte prosím, cítíte nějakou zásadnější odlišnost mezi zvukem německých a britských orchestrů? A nepozorujete v posledních letech kvůli stále se rozšiřující globalizaci stírání případných rozdílů?
Hledisko identity je diskutováno v našem moderním světě často. Nic se bez globalizace neobejde, v mém orchestru v Dortmundu hrají hudebníci ze šestadvaceti zemí, ale zvuk orchestru je jen jeden. Svoji vlastní identitu se snaží si zachovat orchestry po celém světě, jako unikátní formu existence. Často diriguji jak v Německu, tak ve Velké Británii, což jsou dva zcela odlišné světy. Jako Holanďan jsem mezi nimi někde na půl cesty. Mým úkolem je využít přednosti jednoho či druhého světa, ale také je kombinovat, samozřejmě s plným respektem vůči repertoáru. Hudba přitom stojí nade všemi diskuzemi o rasovém původu a preferencích, hraje se tak, jak byla napsána původně!
Do Prahy jste teď přijel uvést velmi atraktivní program, se jmény Mendelssohn, Strauss, Sibelius. Je vám právě takový repertoár blízký?
Sestavování programu připomíná přípravu dobrého jídla pro nejlepší přátele. Každý program by měl zahrnovat něco speciálního a uváděná díla dobře zkombinovat. Do Prahy přivezu jednoho z největších symfonických skladatelů – Sibelia – to byl mistr ve zkoumání zvuků orchestru i přírody. O svoji zkušenost s touto hudbou, kterou jsem dirigoval s mnoha renomovanými orchestry, se rád podělím s výtečnými hráči FOK. A Straussovy Čtyři poslední písně budou představovat další vrchol – co se týče melodie, emocí, hlasu a hry orchestru. Zkrátka je sen něco takového uvádět. Božsky napsáno…
Jaké profesní zkušenosti máte s českou hudbou? Máte k něčemu z ní bližší vztah?
Během prvního roku v Dortmundu jsem uváděl Dvořákova díla. Museli jsme se naučit, jak tuto skvělou hudbu hrát. Dvořákovu symfonickou hudbu miluji. Živelnost a čirá krása pokaždé nutí dirigenta vystihnout co nejlépe její slovanskou atmosféru. Uvádět něco takového vůbec není snadné, ale když se to povede, je to veliká radost. A Janáček je pak další skladatel, jehož díla rád a poměrně často diriguji. Interpretace jeho moderní hudby tak, aby ji porozuměli nečeští posluchači, je tou největší výzvou. Právě proto bych Janáčka chtěl dirigovat ještě častěji.
Díky za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
