Život
Hugo von Hofmannstahl se narodil ve Vídni v dobře situované rodině s italskými a židovskými předky. Šlechtický titul udělil císař Ferdinand I. Dobrotivý v roce 1835 jeho židovskému pradědečkovi Isaaku Löwu Hofmannovi (1759–1849), který pocházel z jižních Čech a stal se průkopníkem hedvábnického průmyslu v Rakousku. Spisovatelův otec Hugo August Peter von Hofmannstahl (1841–1915) byl nemanželského původu a byl legitimizován až po sňatku svého otce s Rakušankou z velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě a stal se ředitelem hypoteční banky.
Na vídeňském Akademickém gymnáziu se mladý Hofmannstahl zabýval Ovidiem a začal psát básně a hry. Některé básně už tehdy publikoval pod různými pseudonymy (Loris Melikow, Theophil Morren), protože jako student publikovat nesměl. V 17 letech se seznámil s básníkem Stefanem Georgem, který vydal Hofmannstahlovy básně ve svém časopise Blätter für die Kunst. Hofmannstahl studoval právo a filologii na Vídeňské univerzitě, ale ještě před promocí v roce 1901 se rozhodl věnovat se literatuře. Spolu s Peterem Altenbergem a Arthurem Schnitzlerem byl členem avantgardní skupiny Jung Wien (Mladá Vídeň).
V roce 1901 se oženil s Gertrud „Gerty“ Schlesingerovou, dcerou vídeňského židovského bankéře. Gerty konvertovala ke křesťanství ještě před svatbou, manželé se usadili v Rodaunu (dnes součást Liesingu) nedaleko Vídně a měli tři děti, Christiane von Hofmannsthal (1902–1987), Franze von Hofmannsthal (1903–1929) a Raimunda von Hofmannsthal (1906–1974). Franz spáchal 13. července 1929 sebevraždu. Dva dny poté zemřel sám Hugo na mrtvici, když se oblékal na synův pohřeb v Rodaunu.
Během první světové války Hofmannsthal zastával vládní funkci. Psal projevy a články na podporu válečného úsilí, v nichž zdůrazňoval kulturní tradice Rakouska-Uherska. Konec války znamenal konec habsburské monarchie v Rakousku, což byla rána, z níž se vlastenecky a konzervativně smýšlející Hofmannsthal nikdy plně nevzpamatoval.
Salcburský festival
V roce 1920 stál Hofmannstahl spolu se skladatelem Richardem Straussem, výtvarníkem a scénografem Alfredem Rollerem, dirigentem Franzem Schalkem a režisérem Maxem Reinhardtem u zrodu Salcburského festivalu (Salzburger Festspiele), prestižní letní přehlídky opery, hudby a divadla v Mozartově rodném městě, která trvá dodnes. V roce 1967 přibyl ještě jarní Salcburský velikonoční festival založený Herbertem von Karajanem. Hofmannstahlovo divadelní podobenství Jedermann (Kdokoli) z roku 1911, vycházející ze středověké morality, se na festivalu uvádí na náměstí před salcburskou katedrálou, poprvé se zde hrálo v roce 1920 a pak s výjimkou let 1922–1925 a 1938–1946 každoročně, dnes už celkově ve více než sedmi stech představeních.
Tvorba
Hofmannstahl je kromě četných básní a hry Jedermann autorem mnoha dalších textů. Patří k nim například hry Smrt Tizianova, Idyla, Blázen a Smrt, Elektra, Oidipus a Sfinga, Kristinčin návrat, Obtížný, Salcburské velké světové divadlo, Věž nebo Neúplatní, fragment novely Andreas neboli Spojení, eseje Poezie a život, Válka a kultura, Básník a jeho čas nebo Rakousko v zrcadle jeho poezie. Hofmannstahl publikoval také řadu povídek a smyšlených rozhovorů, jako třeba Pohádka 672. noci, Historie jezdectví, Zkušenosti maršála Bassompierra, Rozhovor o básních, Cesty a setkání, Dopisy navrátilce, Lucidor, Podivná dívka, Žena bez stínu či Cesta po severní Africe. V češtině vyšly mj. hra Kdokoli, výbor z próz Lucidor a výbor z básní Píseň na cestu.
Jedním z nejznámějších Hofmannstahlových textů je rafinovaně stylizovaný Dopis lorda Chandose (1902), fingovaný jako dopis ze srpna 1603, který napsal Philip lord Chandos filozofovi a politikovi Francisi Baconovi. Erbovní text vídeňské moderny odráží rostoucí nedůvěru k jazyku a nespokojenost s ním, která je tak charakteristická právě pro moderní dobu. Chandosova rozpadající se osobnost není jen individuální, ale i společenská. Chandos v dopise uvádí, že přestal psát, protože „zcela ztratil schopnost myslet nebo o čemkoli souvisle mluvit“, vzdal se možnosti popisu světa jazykem.
Spolupráce s Richardem Straussem
Nejvíce spojován je ovšem Hofmannstahl s německým skladatelem Richardem Straussem. Poprvé se setkali už v roce 1900, jejich spolupráce začala o pár let později, když Strauss po úspěchu opery Salome (poprvé Drážďany, 1905) hledal další operní námět a rozhodl se pro Elektru, Hofmannstahlovu tragédii vycházející z antické předlohy od Sofokla. Elektra měla úspěšnou drážďanskou premiéru v roce 1909 a bylo to první ze šesti libret, které Hofmannstahl pro Strausse vytvořil.
Již o dva roky později následovala nejúspěšnější a vrcholná spolupráce kongeniální dvojice Strauss – Hofmannstahl, jaká má v operním světě jen málo obdob. V roce 1911 byl opět v saských Drážďanech uveden Růžový kavalír (přesněji Kavalír s růží, Der Rosenkavalier), nádherná lyrická komedie z Vídně za časů Marie Terezie s proslulými (anachronicky použitými) valčíkovými melodiemi a nesmrtelnými postavami mladíka Oktaviána, jeho zralé milenky Maršálky a barona Ochse, který se chce oženit s mladičkou měšťankou Sofií, do níž se ale zamiluje Oktavián, který jí byl předat zásnubní růži v baronově zastoupení… Na námětu k této opeře se podílel hrabě Harry von Kessler.
Hofmannstahl a Strauss spolu vytvořili ještě další čtyři opery s kolísavými úspěchy. Ariadna na Naxu (Ariadne auf Naxos) měla v první verzi premiéru v roce 1912 ve Stuttgartu, v přepracované verzi v roce 1916 ve Vídni. Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) byla poprvé uvedena v roce 1919 ve Vídni a Egyptská Helena (Die ägyptische Helena) v roce 1928 v Drážďanech. Premiéry Arabelly, která začala vznikat na přelomu let 1928/29, se Hofmannstahl už nedožil, konala se v roce 1933 opět v Drážďanech. Strauss pak už nikdy nenašel tak vynikajícího libretistu, jakkoli spolupracoval třeba i se spisovatelem a dramatikem Stefanem Zweigem.
Oba tvůrci měli veliký smysl pro operní dramaturgii a pro spojení hudby se slovem. O tom, že Hofmannstahlovy texty mají daleko k převládající plytkosti mnohých operních libret, mohou svědčit dvě ukázky (v překladech Vlasty Reittererové). Zkušený spisovatel, básník a dramatik do nich dokázal vložit nebývalý cit a hloubku. Vezměme třeba jen monolog Klytaimnestry, obracející se ke své dceři Elektře: „Nemám dobré spaní. Neznáš nějaký prostředek proti snům? […] Kdo stárne, ten má sny. Jenže se dají zahnat. Jsou rituály. […] Kdybys jen chtěla, řekla bys něco, co by mi pomohlo. […] Ano, ty! Protože ty jsi chytrá. V tvé hlavě je všechno silné. Mohla bys říct leccos, co by mi pomohlo. Když samo slovo nic neznamená! Co je potom dech?“
V Růžovém kavalírovi uvažuje Maršálka o čase a stárnutí – ví, že ji její mladičký milenec Oktavián jednoho dne opustí kvůli mladé dívce: „Už odchází, ten namyšlený ničema, a dostane pěkné mladé děvče a pytel peněz k tomu. […] Ale jak je možné, že jsem byla ta malá Rézinka, a jednou ze mě bude stará žena? Stará žena, stará maršálka! […] Jak se může něco takového stát? Jak to náš milý Bůh dělá? Když jsem to přece pořád já. A když už to musí dělat, proč dovolí, abych tomu musela přihlížet, se zcela jasnou hlavou! Proč to přede mnou neskrývá? To je tajemství, velké tajemství. A jsme tu proto, abychom to snášeli. A v tom, jak je ten celý rozdíl – […] Kdo objímá příliš, nedrží pevně. […] Mně je, jako bych cítila slabost všeho, co prchá s časem, až v srdci, jak se nic nedá zadržet, jak se nic nedá chytit, jak všechno utíká mezi prsty, všechno se rozplývá, po čem saháme, všechno pomine jako pára a sen.“
Naštěstí, chce se dodat, nám tu Hofmannstahlovy krásné texty, a to nejen ty ve spojení se Straussovou hudbou, zůstaly!
