Hyperrealistický balet, který je pro své tvůrce srdeční záležitostí

Příběhy vycházející z osobní prožité zkušenosti obvykle nevídáme v baletním žánru, pokud se nejedná o biografická zpracování života a díla známých osobností. Osobní a individuální zpovědi většinou otevírají autoři na nezávislé scéně, v rozvolněné alternativě současného tance. A na baletních scénách se obyčejně sahá po literárních předlohách nebo archetypálních podobenstvích. Inscenace Srdce však osobní zpovědí je, a to tančenou formou dějového baletu, jehož slovník klouže lehce mezi neoklasikou a dobře vžitými principy moderního tance, který se po stu letech stal sám „klasikou“.

Její iniciátorkou a zároveň autorkou původního libreta je doktorka medicíny Milana Pokorná, která do něj zpracovala vlastní zážitek, realizační tým pak pro svůj projekt nalezla skrze osobu tanečníka a choreografa Richarda Ševčíka z Divadla J. K. Tyla v Plzni. Inscenaci nastudoval se svými kolegy a soubor, v němž působí, se tak stal i spolupořadatelskou organizací. Je patrné, že „manévrovací prostor“ byl od počátku pevně vymezen libretem, které vypráví konkrétní příběh, do detailu vykreslený, jako kdyby se jednalo spíše o činohru než taneční inscenaci. Richard Ševčík jej řemeslně zkušeně naplnil pohybovým materiálem, který jeho souputníkům vyhovuje a jistě i pohodlně zapadne do plzeňského repertoáru. Námětem je, zjednodušeně podáno, transplantace srdce a jeden klasický milostný trojúhelník. Posláním je zahrát na city diváků, probudit v nich úžas nad zázraky moderní medicíny, jež dokáže z vyhasínajícího života darovat naději životu jinému, a uctít tím také letošní sté výročí narození kardiochirurga Christiaana Barnarda.

Vzhledem k neutuchající popisnosti děje samotného, je obtížné se bez ní obejít i zde… V inscenaci sledujeme osudy dvou studentů medicíny, jež se protnou ve dvou jejich životních obdobích. V premiéře tančil sólovou roli medika Sebastiána Richard Ševčík, který si příjemné taneční figury postavil sám sobě na tělo, a partnerkou mu byla Kristýna Miškolciová. Jak už to tak někdy bývá, mladá studentka plná chuti užívat si života naplno nedocení vroucí city plachého a do studia poctivě zabraného studenta a dá v milostném životě přednost charismatickému vůdci party chuligánů, jehož neomylně charakterizuje černá kožená bunda a elektrická kytara. V premiérovém obsazení se v této roli představil Gaëtan Pires, pro něhož musela být choreografie hračkou a hereckou polohu „zlého hocha“ si očividně užíval. V inscenaci se pak setkáme s rodinou pacienta trpícího neléčitelnou srdeční vadou (Miroslav Hradil), který velmi realisticky zpodobuje slabost i obavy z nebezpečné, leč nevyhnutelné operace, kterou chce nejprve odmítnout. Z milostného setkání hlavní hrdinky a jejího drsného partnera přecházíme k výletu na motocyklu, pro všechny případy zachyceného dronem v podobě filmové projekce. Ostatek si jistě domyslíte.

Inscenace překypuje detaily a scénami, které by ve skutečnosti bylo možné shrnout do náznaku anebo zkrátit, aniž by to jakkoli ubralo na srozumitelnosti. Rozplývá se v detailech způsobem až podceňujícím divákovu chápavost. Jednou z nejméně potřebných scén je například doslovné zpodobení promoce včetně defilé absolventů (ačkoli rozumím tomu, že autoři chtěli, aby během představení zazněl slib, který zavazuje každého lékaře našeho civilizačního okruhu, dala by se tato slova použít i jako podkres některé vypjatější situace). Návštěvy klubu, milostná scéna vykreslená do detailů a s poněkud zbytečným stmíváním, které nadto náramně připomíná jinou scénu z jiné taneční inscenace zde z Nové scény (ale snad jde opravdu pouze o náhodu, stejně jako využití čerňáků v kuklách coby myšlenek zarmouceného hrdiny, které evokují tutéž inscenaci, tady ale možná Ševčík čerpal inspiraci z taneční Proměny), zobrazení operace včetně oblékání lékařského personálu do roušek a rukavic, vystrašená manželka se dvěma dětmi, kterým nechybí ani realistická hračka, stejně jako lékařům kelímek s kávou z automatu… detaily, kam se podíváte. Zdánlivě do sebe všechno zapadá jako puzzle, ale právě pod nánosem těch propracovaných detailů se trochu ztrácí duch tance, který, jak sami autoři správně říkají, spočívá v tom, že dokáže pomoci vyslovit nevyslovitelné, pracuje s pocity, emocemi a energií. (A pokud toužíme po přesném vykreslení činností, máme k dispozici pantomimu.)

V jistém smyslu inscenace emoce rozehrává zdatně a neomylně. Jsou to sázky na jistotu, jako je tanec hlavního hrdiny s duší zesnulé krásky, který evokuje duet Romea s domněle mrtvou Julií; jeho závěrečný tanec s dívenkou, dcerou zachráněného muže, která s bílou květinou v ruce zvěstuje poselství života; nebo „nanebevstoupení“ hrdinky, která v závěru rozpíná ruce v téměř nábožensky žehnajícím, patetickém gestu… A k tomu hudba kombinující tklivě klavír a plochy smyčců nemilosrdně dojímá, protože je s takovým úmyslem zručně zkomponována. Na závěr ještě v projekci defilé jmen těch, díky kterým mohou jiní lidé žít…