Operní panorama Heleny Havlíkové (352) – Novoroční ohlédnutí za přenosem rodinné verze Massenetovy Popelky z MET a hra Národního divadla na získávání exkluzívních osobností

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Do série svých přenosů do kin celého světa, včetně dvacítky našich, zařadila Metropolitní opera na Nový rok rodinnou verzi opery Popelka Julese Masseneta. V roli prince vystoupila americká mezzosopranistka Emily D’Angelo, kterou budeme mít příležitost slyšet naživo 18. ledna na koncertě ve Dvořákově síni Rudolfina. A Opera Národního divadla po nové inscenaci Dona Giovanniho pokročila ve Stavovském divadle premiérou opery Così fan tutte v avizovaném cyklu tří Mozartových oper na libreta Lorenza da Ponte – opět v hudebním nastudování Karstena Januschka, tentokrát s německou režisérkou Tatjanou Gürbacou.

Jules Massenet: Popelka –Emily D’Angelo, Isabel Leonard (zdroj Metropolitní opera)
Jules Massenet: Popelka –Emily D’Angelo, Isabel Leonard (zdroj Metropolitní opera)

Popelka z Metropolitní opery

Operní divadla po celém světě hledají cesty, jak přilákat do divadel k tomuto žánru i mladé, ba dokonce dětské publikum. Nedávno uvedli v Českých Budějovicích Mimi operu Lukáše Sommera, určenou skutečně i pro miminka. V tomto konceptu je podstatné, že se děti mohou aktivně zapojovat do operní hry, která je obklopuje ze všech stran a je dokonce provoněná různými aromaty. Jinou cestu, jak přilákat do opery nejen mladé publikum, ale i mladé interprety, našlo nedávno také Slezské divadlo v Opavě: scénickým uvedením oratoria Stvoření světa Josepha Haydna se zapojilo do celoevropského projektu tvůrčích dílen, v nichž žáci s učiteli nastudovali sborové části tohoto oratoria a dostali tak příležitost se předvést přímo na jevišti. Získali zkušenost, na kterou se nezapomíná.

Novoroční přenos pohádky o Popelce z Metropolitní opery byl avizovaný jako rodinné představení. A nebylo až tak podstatné, že šlo o Popelku Julese Masseneta, nikoli tu známější Rossiniho – v italštině La Cenerentola z roku 1817. Ta Massenetova, Cendrillon, měla premiéru v Paříži v roce 1899. My známe plné, francouzské originální znění této Massenetovy opery z MET v režii Laurenta Pellyho už z přímého přenosu před třemi lety (a v malé roli děkana fakulty takto v MET debutoval Petr Nekoranec). Teď připravila Metropolitní opera nově také verzi rodinnou. Z originálního dvou a půl hodinového trvání je zkrácena na hodinu a čtyřicet minut, zpívá se v anglickém překladu (a „pro jistotu“ i s anglickými titulky). Představení u nás v přímém přenosu sice začíná v sedm hodin večer, ale v New Yorku je tou dobou jedna hodina odpoledne.

Jules Massenet: Popelka – Isabel Leonard (zdroj Metropolitní opera, foto Karen Almond)
Jules Massenet: Popelka – Isabel Leonard (zdroj Metropolitní opera, foto Karen Almond)

Protože před vlastním začátkem představení bývají při přenosech dlouhé záběry do hlediště, mohli jsme vidět v MET spoustu dětí, hlavně školního věku. Stejně jako dospělí měli všichni vzorně roušky. A během produkce šlo zaslechnout tu a tam smích – třeba když před princem defilovaly natěšené potenciální nevěsty, jedna omdlela a ty další nejenže jí nepomohly, ale briskně ji přeskočily, aby se už mohly natřásat před Princem. Tak úplně výchovné to zrovna nebylo.

U nás Massenetovu Popelku z nastudování našich divadel neznáme. Pokud vím, tak v poválečném období ji neuvedlo žádné. I když Massenetovy opery byly za jeho života populární, upadly pak do zapomnění a začaly se vracet do repertoáru až v posledním desetiletí. Naše divadla se soustřeďují hlavně na jeho Manon, v níž Massenetovi ovšem konkuruje ta Pucciniho Manon Lescaut, nebo na Werthera. Ozvláštněním repertoáru se u nás staly v Liberci dokonce dvě inscenace Massenetových oper – mimořádné nastudováním a sólovými výkony – Thaïs a Don Quichotte.

U nás ovšem známe klasickou pohádku o odstrkované chuděrce, která se stane princeznou, hlavně z filmu Tři oříšky pro Popelku. V Massenetově Popelce podle francouzské verze pohádky od Charlese Perraulta nejsou žádné tři oříšky, ale pohádková kmotřička víla, která promění ponižovanou Popelku v princeznu a princ se do ní ihned zamiluje. Otec, zde se jmenuje Pandolfe, se po smrti své manželky znovu ožení s hraběnkou, která protěžuje své dvě rozmazlené dcery. Otec svou Lucette/Popelku sice miluje, ale slabošsky nedovede zabránit, aby si z ní macecha a nevlastní sestry neudělaly služku. A když princ Charmant z donucení uspořádá na příkaz svého královského otce „casting“ na svou nevěstu, macecha a nevlastní sestry se náležitě fintí. Popelku na ples nepustí, ale přebíráním hrachu a popela ji na rozdíl od našeho filmu nepotrestají. Ztracený střevíček při půlnočním útěku Popelky z plesu ovšem ani v Massenetovi nechybí. A nejen z defilé nevěst, ale i ze zkoušení střevíčku vdavekchtivými princeznami vytěžil Massenet vtipné taneční scény. Pohádka pak samozřejmě spěje ke šťastnému konci a dobrotivá Popelka coby princova nevěsta odpustí i své maceše a nevlastním sestrám.

Pro nás byl novoroční přenos Massenetovy Popelky z MET zajímavý i tím, že za dirigentským pultem stál Emmanuel Villaume, který je už řadu let šéfdirigentem a hudebním ředitelem PKF – Prague Philharmonia. V Metropolitní opeře se zavedl už od roku 2004. Právem, má totiž skvělý smysl pro divadlo a je zřejmé, že je velmi empatický vůči sólistům. Tyto své přednosti uplatnil také v Popelce. V Massenetově partituře s vtipnými citacemi z barokní opery či z děl Wagnera nebo Debussyho vystihl přesnou kombinaci francouzského šarmu, komediální odlehčenosti i posmutnělé nostalgie. Škrty byly samozřejmě razantní, ale základní struktura s řadou humorných tanečních scén zůstala zachována.

Jules Massenet: Popelka (zdroj Metropolitní opera)
Jules Massenet: Popelka (zdroj Metropolitní opera)

Zaujmout dětské publikum je velmi náročné. Excelentní režisér a v tomto případě i autor kostýmů Laurent Pelly se svým týmem vytvořil hravou inscenaci. Vystačil si přitom s jednoduchou scénou – tvoří ji stěny, které jsou popsané jako listy knížky textem pohádky. Kostýmy s ironickou nadsázkou parodovaly své ješitné domýšlivé nositele: parádivé a vdavekchtivé Popelčiny nevlastní sestry vypadaly jako bonbóny zabalené v celofánu a také ostatní princezny, které se producírovaly před Princem, měly bláznivě směšné šaty. A tentokrát se docela hodilo, že Popelčina macecha je v podání Stephanie Blythe opravdu hodně korpulentní, což zde bylo zdrojem legrace, kterou si tato sólistka dokázala dělat i sama ze sebe.

A MET nepodcenila pro dětské představení ani obsazení sólistů jako jednu z devíz, na kterých si tolik zakládá. Byť koloratury Jessiky Pratt jako kmotřičky víly při tom nejpřísnějším hodnocení nebyly tak docela brilantní, v titulní roli se zaskvěla všestranná Isabel Leonard – její Popelka byla milá, půvabná, energická i dojemná. Jako princezně jí to slušelo a děti si jistě budou dlouho pamatovat, jak ji v krásném kočáře čtyřspřeží tanečníků maskovaných jako koníci odváželo na ples.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments