Operní panorama Heleny Havlíkové (348) – Operní inkubátor v Českých Budějovicích a Mýtus o Orfeovi přeznačkovaný na Elektřin komplex

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jihočeské divadlo zřídilo Na Půdě „operní inkubátor“ pro mimina – s vizí, že se z nich stanou budoucí milovníci opery. A ti stávající obdivovatelé tohoto žánru mohli v kinech tentýž den večer sledovat prostřednictvím přenosu z Metropolitní opery jinou soudobou operu – Eurydiku amerického skladatele Matthewa Aucoina.

Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)
Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)

Operní inkubátor v Českých Budějovicích

Operní soubor Jihočeského divadla ve spolupráci se souborem Malého divadla pojal získávání mladší kategorie operních diváků z gruntu. U skladatele Lukáše Sommera zadal a podle scénáře Jiřího Ondry, který byl také režisérem inscenace, uvedl operu avizovanou jako vhodnou pro miminka od tří do osmnácti měsíců. Dostala příznačný název Mimi opera s podtitulem Týpí malého Kolumba, který však odkazuje přece jen k poněkud starší věkové kategorii.

Komorní prostor divadla Na Půdě se změnil v místo plné hudby a fantazie, ve kterém děti a dospělí společně se zpěváky, herci a hudebníky nejistě nahlížejí, odvážně vstupují, ale také doslova přičichávají k říši jakéhosi přívětivého šamanského obřadu spojeného s objevováním neznámých světů. Vystupuje v nich Náčelník, tenorista Peter Malý, a trojice dívek, které však v modrých tylových šatech evokovaly spíše víly než indiánské maminky. Indiánský kontext, který navozovala čelenka a kostým dirigenta Martina Peschíka vedle indiánského totemu, působil až zbytečně, tím spíš, že Náčelník na vyvýšeném empiru byl chlapík v černém obleku a buřince.

Samozřejmě, nejsem zamýšlená cílová skupina diváků – jakkoli coby čtyřnásobná babička mám s miminky znovu nedávné zkušenosti. Ale můžu soudit z reakcí mrňat při premiéře: i když byly v opeře i tajuplné scény, za celou dobu se ani jednou neozval pláč. Děti se nejdřív ostýchavě držely rodičů či prarodičů, ale postupně se čím dál víc osmělovaly a zapojovaly do hry.

Za největší klad inscenace Mimi opery považuji opuštění principu kukátkového jeviště ve prospěch propojení jeviště s hledištěm. Na Půdě vznikl jeden společný prostor pokrytý polštáři a dekami, ve kterém se diváci podle principu takzvaného imerzivního divadla stávají součástí hry. A komplexnost operního žánru, který propojuje divadlo, hudbu a tanec, tedy vjemy sluchové a zrakové, inscenátoři obohatili ještě o vjemy hmatové a hlavně čichové (ten pátý základní lidský smysl, chuťový, mohou diváci oblažit v divadelním bufetu). Důležitou součástí inscenace byly vůně – mezi inscenátory je uvedena i neobvyklá pozice tvůrkyně aromaterapie Kateřiny Melenové. Podle psychologů prý právě čich patří k nejstarším lidským smyslům a pomáhá paměti, takže se díky vůním mohou tyto první operní zážitky hluboce vrýt do dětských vzpomínek.

Z pohledu dospěláka opera neměla žádný příběh. Což zjevně těm nejmenším nijak nevadilo. A neměla ani žádný dospělým divákům srozumitelný text. Ale co já vím, co v miminkovské řeči znamenají slova ša-ko-ré, ši-ha-té, ša-ki-rá, amája, amojána. Inscenace byla spíše volným sledem obrazů se střídáním barev, a nejen tři zpívající indiánské maminky – Kateřina Špilauer Hájovská, Zuzana Peschíková a Vladimíra Janovská, ale i čtyři členové souboru Malého divadla znázorňovali let oštěpu, vznášení kouzelné barevné koule, mezi dětmi se proplétali s drakem, lodičkami, ponorkou, s ptáčky, s rekvizitami, které sedaly dětem na ramena. Odvážnější děti běhaly za bublinami z bublifuku nebo chytaly pírka.

Inscenace vycházela z hudebního konceptu Lukáše Sommera. Pro Mimi operu zvolil sled krátkých ploch s komorním orchestříkem flétny, klarinetu, fagotu, smyčcového kvarteta a bicích včetně nejrůznějších bubínků a chrastítek, jejichž rytmus partituru významně strukturoval. Lukáš Sommer nešel cestou citací nebo adaptací dětských říkanek a písniček. Hudební plochy evokovaly spíše nálady – laskavé konejšení, mazlení, houpání, ale i veselé cupitání, dovádění se zrychlováním tempa. Lukáš Sommer také nápaditě vystihl napínavé těšení se, překvapení, údiv a nadšení. Působivá byla plocha jakéhosi dětského žvatlání s náznakem prvních slabik má-ma. S postavou Náčelníka byla spojena tajuplnější hudba, zatímco z plochy navozující usínání vyzařovala útěšná něha.

Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)
Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)

Kompoziční záběr Lukáše Sommera, který se prosadil také jako kytarista a aranžér, je široký. Už dříve zasáhl do světa opery způsobem, který nahlíží za tradiční schémata tohoto žánru. Je například autorem dětské opery Hercules, pro Ensemble Opera Diversa vytvořil hravé dílko Ela, Hela a stop na libreto prvotiny Václava Havla o nepraktičnosti etických zásad dvou neúspěšně stopujících puberťaček. Pro soubor Hausopera napsal operu Hra o Malinu. Když byla uvedena na festivalu Opera 2019, pro náhodného chodce, který procházel v centru Prahy pasáží U Nováků, to musel být bizarní pohled – před výkladem Knihkupectví Řehoř Samsa seděla na židlích padesátka lidí se sluchátky na uších a soustředně se dívali, co se děje uvnitř. Ven nepronikal žádný zvuk. Teprve po nasazení sluchátek bylo zřejmé, že v rohu kavárny hraje harmonikářka a postavy za výlohou zpívají a předvádějí příběh s detektivní zápletkou o idealistickém majiteli knihkupectví. Za Sommerovu dosud nejzajímavější operu ovšem považuji Časoplet uvedený uskupením Opera Studio Praha. Novotvar názvu odkazuje na koncepci této ani ne hodinové opery, která se v devíti obrazech proplétá časem historie českých zemí s poselstvím cyrilo-metodějské mise, rekem Bruncvíkem, Libuší, Karlem IV., ale i válečnými hrůzami. A pieta před ranami, které krvácejí z portrétu T. G. Masaryka, vyústí do epilogu s novým proroctvím víry, že přes všechna scestí, kterými v labyrintu dějin procházíme, zůstane zachována naděje na národní pospolitost. Tvůrci tak ve střípcích pojednali slavné vrcholy i pády našich dějin ve výročním roce české státnosti bez pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou, s kreativním odstupem rozjařeným i pokorným. Syntetický divadelní tvar spojoval hudbu, zpěv a pantomimu s výtvarným uměním, které vznikalo přímo během představení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments