Operní panorama Heleny Havlíkové (348) – Operní inkubátor v Českých Budějovicích a Mýtus o Orfeovi přeznačkovaný na Elektřin komplex

Jihočeské divadlo zřídilo Na Půdě „operní inkubátor“ pro mimina – s vizí, že se z nich stanou budoucí milovníci opery. A ti stávající obdivovatelé tohoto žánru mohli v kinech tentýž den večer sledovat prostřednictvím přenosu z Metropolitní opery jinou soudobou operu – Eurydiku amerického skladatele Matthewa Aucoina.
Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)
Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)

Operní inkubátor v Českých Budějovicích

Operní soubor Jihočeského divadla ve spolupráci se souborem Malého divadla pojal získávání mladší kategorie operních diváků z gruntu. U skladatele Lukáše Sommera zadal a podle scénáře Jiřího Ondry, který byl také režisérem inscenace, uvedl operu avizovanou jako vhodnou pro miminka od tří do osmnácti měsíců. Dostala příznačný název Mimi opera s podtitulem Týpí malého Kolumba, který však odkazuje přece jen k poněkud starší věkové kategorii.

Komorní prostor divadla Na Půdě se změnil v místo plné hudby a fantazie, ve kterém děti a dospělí společně se zpěváky, herci a hudebníky nejistě nahlížejí, odvážně vstupují, ale také doslova přičichávají k říši jakéhosi přívětivého šamanského obřadu spojeného s objevováním neznámých světů. Vystupuje v nich Náčelník, tenorista Peter Malý, a trojice dívek, které však v modrých tylových šatech evokovaly spíše víly než indiánské maminky. Indiánský kontext, který navozovala čelenka a kostým dirigenta Martina Peschíka vedle indiánského totemu, působil až zbytečně, tím spíš, že Náčelník na vyvýšeném empiru byl chlapík v černém obleku a buřince.

Samozřejmě, nejsem zamýšlená cílová skupina diváků – jakkoli coby čtyřnásobná babička mám s miminky znovu nedávné zkušenosti. Ale můžu soudit z reakcí mrňat při premiéře: i když byly v opeře i tajuplné scény, za celou dobu se ani jednou neozval pláč. Děti se nejdřív ostýchavě držely rodičů či prarodičů, ale postupně se čím dál víc osmělovaly a zapojovaly do hry.

Za největší klad inscenace Mimi opery považuji opuštění principu kukátkového jeviště ve prospěch propojení jeviště s hledištěm. Na Půdě vznikl jeden společný prostor pokrytý polštáři a dekami, ve kterém se diváci podle principu takzvaného imerzivního divadla stávají součástí hry. A komplexnost operního žánru, který propojuje divadlo, hudbu a tanec, tedy vjemy sluchové a zrakové, inscenátoři obohatili ještě o vjemy hmatové a hlavně čichové (ten pátý základní lidský smysl, chuťový, mohou diváci oblažit v divadelním bufetu). Důležitou součástí inscenace byly vůně – mezi inscenátory je uvedena i neobvyklá pozice tvůrkyně aromaterapie Kateřiny Melenové. Podle psychologů prý právě čich patří k nejstarším lidským smyslům a pomáhá paměti, takže se díky vůním mohou tyto první operní zážitky hluboce vrýt do dětských vzpomínek.

Z pohledu dospěláka opera neměla žádný příběh. Což zjevně těm nejmenším nijak nevadilo. A neměla ani žádný dospělým divákům srozumitelný text. Ale co já vím, co v miminkovské řeči znamenají slova ša-ko-ré, ši-ha-té, ša-ki-rá, amája, amojána. Inscenace byla spíše volným sledem obrazů se střídáním barev, a nejen tři zpívající indiánské maminky – Kateřina Špilauer Hájovská, Zuzana Peschíková a Vladimíra Janovská, ale i čtyři členové souboru Malého divadla znázorňovali let oštěpu, vznášení kouzelné barevné koule, mezi dětmi se proplétali s drakem, lodičkami, ponorkou, s ptáčky, s rekvizitami, které sedaly dětem na ramena. Odvážnější děti běhaly za bublinami z bublifuku nebo chytaly pírka.

Inscenace vycházela z hudebního konceptu Lukáše Sommera. Pro Mimi operu zvolil sled krátkých ploch s komorním orchestříkem flétny, klarinetu, fagotu, smyčcového kvarteta a bicích včetně nejrůznějších bubínků a chrastítek, jejichž rytmus partituru významně strukturoval. Lukáš Sommer nešel cestou citací nebo adaptací dětských říkanek a písniček. Hudební plochy evokovaly spíše nálady – laskavé konejšení, mazlení, houpání, ale i veselé cupitání, dovádění se zrychlováním tempa. Lukáš Sommer také nápaditě vystihl napínavé těšení se, překvapení, údiv a nadšení. Působivá byla plocha jakéhosi dětského žvatlání s náznakem prvních slabik má-ma. S postavou Náčelníka byla spojena tajuplnější hudba, zatímco z plochy navozující usínání vyzařovala útěšná něha.

Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)
Lukáš Sommer: Mimi opera, Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě (zdroj Jihočeské divadlo)

Kompoziční záběr Lukáše Sommera, který se prosadil také jako kytarista a aranžér, je široký. Už dříve zasáhl do světa opery způsobem, který nahlíží za tradiční schémata tohoto žánru. Je například autorem dětské opery Hercules, pro Ensemble Opera Diversa vytvořil hravé dílko Ela, Hela a stop na libreto prvotiny Václava Havla o nepraktičnosti etických zásad dvou neúspěšně stopujících puberťaček. Pro soubor Hausopera napsal operu Hra o Malinu. Když byla uvedena na festivalu Opera 2019, pro náhodného chodce, který procházel v centru Prahy pasáží U Nováků, to musel být bizarní pohled – před výkladem Knihkupectví Řehoř Samsa seděla na židlích padesátka lidí se sluchátky na uších a soustředně se dívali, co se děje uvnitř. Ven nepronikal žádný zvuk. Teprve po nasazení sluchátek bylo zřejmé, že v rohu kavárny hraje harmonikářka a postavy za výlohou zpívají a předvádějí příběh s detektivní zápletkou o idealistickém majiteli knihkupectví. Za Sommerovu dosud nejzajímavější operu ovšem považuji Časoplet uvedený uskupením Opera Studio Praha. Novotvar názvu odkazuje na koncepci této ani ne hodinové opery, která se v devíti obrazech proplétá časem historie českých zemí s poselstvím cyrilo-metodějské mise, rekem Bruncvíkem, Libuší, Karlem IV., ale i válečnými hrůzami. A pieta před ranami, které krvácejí z portrétu T. G. Masaryka, vyústí do epilogu s novým proroctvím víry, že přes všechna scestí, kterými v labyrintu dějin procházíme, zůstane zachována naděje na národní pospolitost. Tvůrci tak ve střípcích pojednali slavné vrcholy i pády našich dějin ve výročním roce české státnosti bez pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou, s kreativním odstupem rozjařeným i pokorným. Syntetický divadelní tvar spojoval hudbu, zpěv a pantomimu s výtvarným uměním, které vznikalo přímo během představení.

Jakkoli Mimi opera zapadá do hledačského kontextu Sommerovy operní tvorby, budějovická inscenace přes všechny zkušenosti Jiřího Ondry s divadlem pro děti zatím úplně nevyužila potenciál této Sommerovy kompozice. I když s operou zacílenou na takto malá miminka jsou u nás budějovičtí průkopníky, výrazné tradice našich loutkových souborů, libereckého Naivního divadla, plzeňské Alfy nebo Královohradeckého Draku s adaptacemi oper nebo intenzivním zapojením hudby do většiny inscenací, otevírá dětem svět divadla a hudby přece jen tvořivějším a nápaditějším způsobem.

Lukáš Sommer: Mimi opera
Hudební nastudování Martin Peschík, scénář a režie Jiří Ondra, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, světelný design Ondřej Šesták, aromaterapie Kateřina Melenová, dramaturgie Tomáš Studený.

Osoby a obsazení:
1. indiánská maminka – Kateřina Falcníková / Kateřina Špilauer Hájovská, 2. indiánská maminka – Zuzana Benešová / Zuzana Peschíková, 3. indiánská maminka – Vladimíra Janovská / Michaela Korychová, Náčelník – Jakub Hliněnský / Peter Malý.
Spoluúčinkují členové souboru Malého divadla Eliška Boušková, Jiří Brnula, Václav Hoskovec a Jan Kaštovský.
Obsazení premiéry vyznačeno tučně.

Jihočeské divadlo, divadlo Na Půdě, premiéra 4. prosince 2021.

Mýtus o Orfeovi přeznačkovaný na Elektřin komplex

Nejen u nás, ale také v Metropolitní opeře se i přes různá proticovidová opatření hraje – a to včetně přenosů do kin celého světa. Do nich byla nyní zařazena opera soudobého amerického skladatele Matthewa Aucoina Eurydika, jejíž nastudování vzniklo v koprodukci s Los Angeles operou, kde byla Aucoinova novinka uvedena poprvé už 1. února loňského roku. I v MET musí diváci nosit roušky, ovšem ze záběrů do hlediště bylo zřejmé, že bylo v podstatě plno – a to i na tuto soudobou operu. Velmi dobře zaplněné bylo i kino Světozor, kde jsem přenos sledovala já. Kombinace novodobého zpracování dávného mýtu o Orfeovi a Eurydice teprve třicetiletým skladatelem je svým způsobem atraktivní. Zájem mohlo poutat i obsazení díky fenomenálnímu kontratenoristovi Jakubovi Józefu Orlińskému, který i u nás doslova exceloval na Lednicko-valtickém festivalu (recenze na Opera Plus zde). Atraktivně vypadá také vlastní inscenace – což ovšem neznamená, že lze dílo i jeho nastudování přijmout bez výhrad.

Mýtus o bájném pěvci Orfeovi je téma pro operu jak stvořené. Právě Orfeus, který uchvacoval lidi, zvířectvo, rostliny, kameny, ba i bohy svým zpěvem, stojí v samých začátcích opery jako žánru, jak ho známe z první dochované opery Jacopa Periho Euridice z roku 1600. Dlouhý seznam pokračuje napříč všemi staletími až do dneška a čítá na sedmdesát oper s různými konci příběhu Orfea, který se snažil vyvést z říše mrtvých svou milovanou manželku Eurydiku. Nejznámější opera na tento námět je ta Monteverdiho, ale i ta od Christopha Willibalda Glucka z počátku jeho operní reformy. Připomeňme i Offenbachova Orfea v podsvětí, považovaného za první klasickou operetu – a z 20. století komorní verzi Daria Milhauda nebo operu Philipa Glasse podle adaptace Jeana Cocteaua.

Matthew Aucoin (*1990) si jako předlohu zvolil drama Eurydika americké spisovatelky Sarah Ruhl, které od své premiéry v roce 2003 zůstává ve Spojených státech velmi úspěšné a mnohokrát uváděné. Ruhl nahlíží mýtus z ženské perspektivy v kombinaci pohádky, sci-fi, hororu, antického dramatu s chórem jako komentátorem a s freudovskými filozofujícími úvahami. Ruhl si ovšem nevystačila s tradičními postavami Orfea, Eurydiky a vládců podsvětí, přidává Eurydičina zesnulého otce – v němž reflektovala vlastní zkušenost, jak rozmlouvat s otcem, který jí jako dvacetileté zemřel na rakovinu. Naopak z vládců podsvětí zde vystupuje pouze Hádes, který však má podobu ďábelsky úlisného svůdníka. Podsvětí místo děsivého psa Kerbera střeží tři kameny. A Matthew Aucoin pak do své operní adaptace ještě doplnil Orfeova dvojníka.

S těmito postavami Matthew Aucoin na základě předlohy Sarah Ruhl rozehrál příběh, který se od toho mytologického postupně čím dál víc vzdaluje. Dva mladí lidé, Orfeus a Eurydika, chystají svatbu. Eurydiku ale zneklidňuje, že důležitější, než ona je pro jejího nastávajícího hudba, skrze kterou Orfeus rozmlouvá se svým dvojníkem, viditelným pouze pro něj. V den svatby tak Eurydika velmi postrádá svého zemřelého otce a jeho rady. Najednou se vedle ní objeví podivný muž, který tvrdí, že pro ni má od otce dopis, pozve ji k sobě a pokouší se ji svést. Eurydice se sice povede zmocnit se dopisu, ale při útěku zakopne a propadne se do podsvětí. Trojice kamenů ji poučuje, že jako mrtvá ztratila paměť a schopnost řeči. V podsvětí se setkává se svým otcem, který ještě neprošel deštěm zapomnění a své dceři vrací paměť a řeč. Když pro Eurydiku přijde do říše zemřelých Orfeus, ta váhá, jestli zůstat s otcem nebo odejít se svým manželem, kterým si ale není jistá. Orfeus pak stejně jako v mýtu nedodrží Hádovu podmínku, a když Eurydika vykřikne, ohlédne se. Mezi tím otec, nešťastný z odchodu dcery, na sebe spustí sprchu zapomnění. Eurydika ještě napíše Orfeovi dopis s radami jeho příští manželce a odchází za svým otcem do sprchy. Když do podsvětí znovu sestoupí Orfeus, dopis nachází, ale zkropen deštěm zapomnění ho už neumí přečíst.

Matthew Aucoin: Eurydika, Metropolitní opera New York (zdroj Aerofilms)
Matthew Aucoin: Eurydika, Metropolitní opera New York (zdroj Aerofilms)

Matthew Aucoin dal opeře podobu až příliš rozměrného dvou a půl hodinového díla s mohutně obsazeným orchestrem, rozsáhlými áriemi, sbory a instrumentálními mezihrami. Nakolik lze z jediného poslechu soudit, dirigent Yannick Nézet-Séguin partituru interpretoval přesvědčivě. Z jeho nastudování bylo zřejmé, že Aucoin je znalý kompozičního řemesla a osvědčených operních postupů pro hudební vyjádření nálad a situací. Jsou zde hluboké plochy pro podsvětí, vesele laškovná hudba při milostném dovádění Orfea a Eurydiky nebo rockové riffy na jejich svatbě. Aucoin použil i záměrně nevkusnou náladovou hudbu, když se Hádes s pomocí dopisu od zemřelého otce pokouší svést Eurydiku. Ve své postmoderní směsce vychází Aucoin hlavně z minimalistů Glasse a Adamse, aniž však používá tento styl důsledně, hudba opery vyrůstá z temných tónů připomínající začátek Wagnerovy tetralogie, vedle chorálu zní taneční hudba i barokní opera. Trojice kamenů – sopránového malého kamene, mezzosopránového velkého a tenorového silného – připomíná trojici ministrů z Pucciniho Turandot včetně jejich komentářů s nádechem komiky. Jedna z árií Eurydiky vzývající měsíc nám může evokovat árii Rusalky (ovšem bez Dvořákova romantického stylu). Neotřelý byl nápad k barytonovému Orfeovi doplnit kontratenorového dvojníka – zpívají nejen v dialozích, ale často souběžně.

Pro všechny sólisty vytvořil Aucoin velmi náročné role, k nimž připojil i sbor (v inscenaci za scénou), který dotváří atmosféru především podsvětních scén. Role Eurydiky je určená mladodramatickému, ovšem velmi pohyblivému sopránu. Zpívala ji Erin Morley, kterou známe z přenosů především jako Olympii v Hoffmannových povídkách nebo Sofii v Růžovém kavalírovi. Nakolik se i přímo v Metropolitní opeře její technicky skvěle vyrovnaný hlas prosazoval s tak jiskřivou průrazností nad zvukovou masou hutně obsazeného orchestru, se ze zvukově upravovaného přenosu nedá odhadnout. Nicméně jak pěvecky, tak především herecky si poradila skvěle s titulní rolí dívky, váhající mezi láskou k manželovi a k otci. Ani jeden z představitelů těchto dvou, pro Eurydiku klíčových mužů, však vůči ní nevytvořil dostatečně silného protihráče. Postava otce Eurydiky v obleku spořádaného úředníka zůstala v podání basbarytonisty Nathana Berga přes jeho velké zkušenosti málo výrazná. Joshua Hopkins patří sice k osvědčeným barytonistům Metropolitní opery, ale jeho Orfeus na rozdíl od Erin Morley zůstal fádní jak ve svém okouzlení Eurydikou, tak ve své posedlosti hudbou – jak jeho dvojníka se zajímavou kombinací potměšilosti a komiky výborně vystihl kontratenorista Jakub Józef Orliński, který uplatil i své umění break dance. Velmi výstižně byl rovněž obsazen Barry Banks do vysoko posazeného tenorového buffo oboru Háda, zde coby úlisného obtloustlého chlípného manipulátora, a pak i lascivně vilného ďábla s rohy a ocasem, který se pokouší svést Eurydiku i v podsvětí.

Matthew Aucoin: Eurydika – Jakub Józef Orlinski, Joshua Hopkins, Metropolitní opera New York (zdroj Aerofilms)
Matthew Aucoin: Eurydika – Jakub Józef Orlinski, Joshua Hopkins, Metropolitní opera New York (zdroj Aerofilms)

Režisérka Mary Zimmerman zvolila jednoduchou scénu, která umožňovala rychlé modifikace prostředí – pláž se po spuštění šedých desek snadno proměnila v podsvětí, kam zemřelé přivážel výtah, kameny měly podobu korpulentních šedých soch. Pro Evropany s jejich historickou zkušeností mohla velmi negativně působit vykachlíkovaná sprcha zapomnění, která evokovala způsob vyvražďování lidí v koncentračních táborech. To režisérka nejspíš nezamýšlela, ale tato nacistická reminiscence negativně vstupovala do celého závěru opery.

Spíše než o Orfeově cestě do podsvětí, je opera o traumatu Eurydiky a její potřebě navázat dialog se svým zemřelým otcem a získat od něj rady do života. Přes všechnu atraktivitu námětu i inscenace, a v případě Morley, Orlińského a Bankse také excelentní výkony, mě takové přeznačkování orfeovského mýtu nepřesvědčilo a postupně upadalo do zdlouhavosti. Aplikace Elektřina komplexu jako analogie toho oidipovského vyzněla násilně. Pro vyjádření traumatu dívky zbožňující svého otce (jakkoli mrtvého), která váhá ve vztahu k muži uhranutému více hudbou než jí, bylo třeba hledat jiný mýtus.

Matthew Aucoin: Eurydika
Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Mary Zimmerman, scéna Daniel Ostling, kostýmy Ana Kuzmanic, světla T.J. Gerckens, projekce S. Katy Tucker, choreografie Denis Jones, dramaturg Paul Cremo.

Osoby a obsazení:
Eurydika – Erin Morley, Orfeus – Joshua Hopkins, Orfeův dvojník – Jakub Józef Orlinski, Otec – Nathan Berg, Hádes – Barry Banks, Malý kámen – Stacey Tappan, Velký kámen – Ronnita Miller, Silný kámen – Chad Shelton, soprán za scénou – Lianne Coble-Dispensa.
Orchestr a sbor Metropolitní opery
Inscenace vznikla v koprodukci s Operou v Los Angeles
Přímý přenos z Metropolitní opery, v kinech od 4. prosince 2021

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments