Podobu letošního ročníku Malé inventury samozřejmě ovlivnila covidová pandemie. Většina přihlášených děl se přesunula do on-line prostoru, nicméně organizátoři s přesvědčením sobě vlastním odmítli koncept radikálního utnutí možnosti živé prezentace a naopak „vyzkoušeli“ model eventuálního reálu „postcovidového“ divadla. Za nejpřísnějších hygienických podmínek včetně roušek a testování se fixní pracovní skupina profesionálů zúčastnila vybraných živých performancí. Zážitek, o kterém všichni doufají, že už se nikdy nebude opakovat, ovšem přinesl velkou profesní i osobní zkušenost a hlavně dokázal, že „smrt divadla“ (jak jí hlásala taška přes rameno jednoho ze zúčastněných divadelních kritiků) u žánru nového divadla určitě není svou definitivou na pořadu dne.
Možnosti performativních formátů u nového divadla totiž právě nyní už definitivně překračují svůj původní stín lehce destruktivních „lives“ dimenzí divadelní komunikace. Jejich fungování na odkazu trendu světové divadelní postmoderny se u nás etablovalo jako už snad tradiční a populární tvar, ke kterému se hrdě česká divadelní alternativa hlásila a ještě asi dlouho hlásit bude. Přesto je ale nutné akcentovat definitivní vstup do nového věku divadelních subsystémů, jakými jsou divadelní intermedialita a mediace divadla, zahrnující vše od site specific, sociálního, interaktivního či syntetického divadla přes konvergenci nových médií, digitalizaci až k zážitkovým formám rezignujícím na performanci jako takovou a nabízející divákovi zcela individuální zážitek v prioritní hodnotu své umělecké tvorby. Tento článek míjí onu on-line možnost respektive on-line performativní formát, který byl už přinucen k transformaci, a provede čtenáře Malou inventurou jak jinak než proti proudu v offline módu!
Víc a víc v poslední době podléháme smart technologiím, a to nejen proto, že se vzhledem ke stavu světa stávají jakousi neoddělitelnou součástí naší sociální existence. Neuvědomujeme si změny našeho vnímání, jen máloco nás donutí toto „smart“ propojení s nejbližším okolím přerušit a podívat se kolem sebe vlastníma očima. Pokud ovšem zasáhne vyšší moc, tak stejně jako v případě coronaviru jsme najednou bez varování hozeni do divoké řeky. A nezbývá než se nadechnout a šlapat vodu a díky tomu využít možnost alespoň chvíli vnímat svět okolo sebe z jiné perspektivy. Zbývá jen dodat kontext situace skrze ztrátu mobilního telefonu autorky tohoto článku (v den zahájení festivalu). Tak trochu záměrně si náhradu nakonec pořídila až v jeho závěru. Když offline, tak offline!
Nebýt na příjmu přináší v dnešní době výhody i nevýhody. Když pozvedneme hlavy od displeje a podíváme se okolo sebe, nacházíme tolik možností seberealizace a sebeuspokojení, byť se nejedná o prioritu vnější sebeprezentace, kterou svět internetu vyžaduje. Hang Out Elišky Brtnické jako zahajovací představení letošní Malé inventury ukázalo tuto přirozenou paralelu v souvislosti s opuštěním tzv. „bezpečné zóny“. Vydání se na cestu s potenciálem lákavého nebezpečí za možnostmi, které nabízí třeba exteriér vnějších stěn budovy Divadla Mlejn. Performerka ji prošla jako akrobaticky pojatou stezku odvahu. Drobné klopýtnutí v nejvyšším bodě jen připomnělo, že realita ztráty rovnováhy je součástí každé nové vize, ale je to možná právě ono koření podporující tolik potřebný adrenalin v životě. Pozorovatelé (diváci) se sluchátky na uších jako by s pocitem uzavření do vlastního světa dostali jak inspiraci, tak lekci o chování okolní veřejnosti. Za celou dobu se nepřidal žádný náhodný divák, naopak procházející většinou klopili oči a pospíchali pryč. Co s lidmi udělá strach?
A co s člověkem udělá zvyk? Všechno po ruce v jednom chytrém zařízení vás zcela nepozorovaně zbaví určitého soustředění v osobní zodpovědnosti. A najednou stojíte uprostřed náměstí a nevíte, kam máte jít, protože jste si doma navigační informace prošli ze zvyku jen běžně a neuvědomili si, že už nebudete mít možnost dalšího upřesnění. A tak místo toho, aby vás Petr Krušelnický provázel svou cestou peklem transformace lidského těla do robotického organismu, marně bloudíte skladovým areálem v kopci někde mezi Libní a Žižkovem, ve snaze najít tam místo – ateliér, kde se měla tato performance konat. Iluzi ďábelských vlivů obstarává večerní soumrak jasné oblohy, atmosféru napětí hrčení motorů nákladních aut a nejistotu o vlastní osobu parta skladníků kouřících na pauze. V tomhle pekle nemá intelektuální vnímání daného prožitku žádné opodstatnění, ale i tak je v tom cosi zvráceně poetického.
Třetí využití veřejného prostoru v rámci nabídky zážitkového experimentu bylo do dramaturgie offline programu Malé invetury zařazeno skrze projekt nazvaný Neviditelná tržnice. Interaktivní multimediální audiowalk je bezesporu velmi originální nápad, ideální do současné situace, ale i formálně využitelný kdykoliv a kdekoliv. Spolek Pomezí pracuje s formátem „imerzního“ divadla dlouhodobě a nabízí zcela inovativní možnost propojení scénického umění, digitálních medií, výtvarné instalace a divadelní situace, kdy všechny složky mají stejnou hodnotu v rámci funkce projektu. Ztracené příběhy, které vytvářely rámec tohoto eventu, se rozvíjely podle interaktivní mapy, jíž každý účastník obdržel na začátku v zapůjčeném tabletu stejně jako sluchátka s audio-průvodcem. Vzniklá alternativa přítomného světa začala vznikat na základě nabízených indicií přímo v divácké fantazii. Performativní akce se nekonají, což jednoho skoro zamrzí v poloprázdném areálu holešovické tržnice, který si o performativní uchopení přímo říká. Ale to není v zájmu tohoto formátu. Předložených příběhů je více a běží paralelně vedle sebe u každého posluchače individuálně. Možná proto se zdá, že absentuje systematicky daná logika kontinuální posloupnosti či citlivější časování jednotlivých audio sekvencí nebo konformita navigačních pokynů. Chvílemi se z procházky stává až jakési zmatené přecházení se snahou zachytit indicie evokující podstatu místa a poetiku konkrétního divadelního podchycení. Nakonec nejsilnější zážitek představuje asijský obchodník na kole s pytlem plným obrovských, ručně šitých látkových růží, které různě rozvěšuje na ploty a domy. Tajemství jeho autentičnosti lehce dráždí, a proto lépe nepátrat. Možná, že svůj díl zodpovědnosti nese i malá technická zručnost diváka či fungování jeho fantazie v jiných souvislostech na základě osobní zkušenosti s prostorem. Každopádně divácký zážitek z experimentální tvorby se dostavil, stejně jako zájem o tento přístup využití potenciálu nového zážitkového divadla.
Přímo současný tanec jako prostředek divadelní akce zastoupily v offline programu tři tituly. V divadle Ponec proběhla trochu nepochopitelně repríza Jámy lvové. Ačkoliv se jedná o dílo splňující všechny trendy pre-covidové doby, mohlo by se zdát, že vhodnějším titulem do takto určeného programu by asi více zapadaly Duety (dostupné na festivalu pouze on-line). Ovšem musely by být realizované ve veřejném prostoru, a to by z nich opět učinilo příklad velmi inovativního formátu jak současného tance, tak nového divadla.
Studio Alta v rámci festivalu uvedlo Arbakkin vytvořené spolkem Manus Art Collectiv. Mladí tanečníci pod vedením Štěpány Mancové představují skutečně „novou krev“ (doslovně i programně) současného tance, který více než logiku divadelní inscenace akcentuje mysticismus v čistě tanečním díle. Žel pro tanečního kritika „v offlinu“ (autorku článku) nevybylo v omezené kapacitě prostoru už místo, a tak zůstává i čtenářům Opery Plus skutečná podoba tohoto titulu odepřena. Tajemství jako by mlžným oparem halilo víc nejasných aspektů tohoto díla: od výkladu významu názvu samotného tvůrčího uskupení, přes nejasné označení autora hudby až k magicky znějícímu názvu. A korunu tomu nasazuje odlišnost on-line záznamu z původní premiéry od verze uvedené na Malé inventuře fyzicky (ukázky nové verze dostupné na internetu s datem premiéry o dva měsíce později). To vše je sice dráždivou výzvou k balancující hře mezi kritikou a umělcem, která může být stejně dobře taneční mystifikaci. Raději v offlinu vyčkat dalšího vývoje!
Zdenka Josefi patří mezi performerky, které zvládají multižánrovost nového divadla a zároveň se svou osobitostí více profilují v oblasti současného tance. Jevištní charisma této herečky a tanečnice odkazuje k úzkým vazbám s českou divadelní scénou, stejně jako její elegance a kultivovanost performativního projevu. Inscenace Hladinou propojuje v multižánrovém rámci minimalisticky laděný umělecký pohybový projev, jevištní řeč, multimediální projekci, autorskou hudbu Beaty Hlavenkové a práci s objektem do poetického díla aktuálně reagujícího na současný stav společnosti. Touha po tichu, sen o samotě. Emocionalita této autorské performance se stále ještě formuje, především prostřednictvím přímé interakce s divákem, nicméně zajímavá by mohla být i verze filmového zpracování.
S tancem souvisí ještě jeden titul Malé invetury, kterým se zároveň neplánovaně díky covidovému nebezpečí celý festival uzavřel. Tvá ústa měla hořkou chuť pochází z tvůrčího pera kolektivu Depresivní děti touží po penězích. Tématika tance Salomé o hlavu Jana Křtitele, odkazující k inspiraci divadelní předlohou Oscara Wilda, patří k oblíbeným námětům, které opakovaně fascinují žánr fyzického divadla. Dvě mladé performerky Kateřina Coufalová a Antonie Rašilová pod režijním vedením Jakuba Čermáka vytvořily variaci personifikace novodobého vnímání Salomé jako mladé ženy plné odhodlání a touhy po nenaplněné lásce, po naplněné pomstě, po vysněné roli, obdivu a potřebě vykřičet svou srdeční bolest do celého světa, aby z jejího nitra vymizela. Tanec jako prostředek k dosažení svých cílů samozřejmě nemá parametry divadelní umělecké disciplíny, ovšem svou spontaneitou a energií vnitřního přesvědčení dává své jevištní podobě zcela jiný význam. Na scéně divadla Venuše ve Švehlovce je prostředkem projevu osobitosti bez nutnosti formální znalosti umělecké taneční techniky, bez přetvářky a bez přívěšné ambice. Je o tanci jako možnosti ventilace vnitřního napětí kohokoliv z nás. Je předzvěstí toho, že tanec do našich životů patří nejen v umělecké rovině, ale především jako součást naší vnitřní i vnější komunikace.
Zatímco offline program sledoval vybrané současné trendy žánru nového divadla, jeho online část nabídla podrobnější přehled toho, co se v rámci oboru během uplynulého roku s covidem událo a zároveň nabídla i výhledy do budoucna. O tom ale v dalším samostatném článku. Za dramaturgii programu, možnost alespoň na pár chvil opustit svět internetu a podlehnout iluzi divadelní „normálnosti“ nezbývá než celému týmu festivalu Malá inventura 2021 poděkovat.
