Ilan Volkov a hudba mladého 20. století na Pražském jaru

Symfonický orchestr Českého rozhlasu si s izraelským dirigentem naplánoval ambiciózní dramaturgii ze zlatého období probouzení moderny – prezentovaná díla pocházela z prvních tří dekád dvacátého století. Ilan Volkov je znám svým zájmem o progresivní hudební proudy a experimentální díla, založil k tomu mezinárodní festival Tectonics, který se stěhuje po různých kulturních metropolích. Premiéroval skladby mnoha mezinárodně uznávaných autorů, mj. Jonathana Harveye, Hanse Abrahamsena, Unsuk Chin či Marka-Anthonyho Turnaga. Volkov začínal jako asistent u Bostonských symfoniků, od roku 2003 vedl Skotský symfonický orchestr BBC a dodnes v něm působí jako hlavní hostující dirigent.

Po poněkud revuálním uvítání moderátora se s orchestrem pustili do prvního čísla: Zemlinského Sinfonietty op. 23, díla, které nemáme tak často možnost slyšet na našich pódiích. Alexandr Zemlinský ji napsal v roce 1934 a premiéru měla na jaře 1935 v pražské Lucerně. Když se hrála o tři měsíce později ve Vídni, byla přenášena v přímém přenosu rozhlasem. V tom se podobala dnešnímu provedení: koncert bez účasti publika byl přenášen také online, ovšem zvukem i obrazem po internetu.

Velkolepá partitura využívá široké palety orchestrálních barev, v první větě dramaticky bouří, druhá (Ballade) připomínala přízračnou atmosféru mahlerovských hlubin a spleenů, poslední část Rondo přinesla pompéznost a ironický tón v některých sólových motivech. Orchestr naplnil tyto rysy s velkým porozuměním, plastickým výrazem, nostalgickými glissandy houslí, někde až impresionisticky jemnými barvami, hezkými sóly (hoboj a klarinet na začátku druhé věty).

Další dramaturgie na pražskojarním večeru patřila již ruským klasikům 20. století: Prokofjevovi a Stravinskému, jehož padesáté výročí smrti si letos připomínáme. Sólistou Prokofjevova Klavírního koncertu des dur op. 10 byl mladý talentovaný klavírista Jan Bartoš, žák Ivana Moravce. Byl to jeho umělecký debut na Pražském jaru. Jan Bartoš nedávno zaujal světová média svou nahrávkou Nováka a Janáčka, který je jeho nejoblíbenějším autorem. O jeho poslední desce pro Supraphon se pochvalně vyjádřily Gramophone, Diapason, BBC Music Magazine, The Guardian, The Sunday Times, American Record Guide. Na CD natočil vůbec poprvé Novákův klavírní koncert a asistoval přitom právě SOČR řízený Jakubem Hrůšou.

Ale zpět k Prokofjevovi: svůj Koncert Des dur napsal jako jednadvacetiletý, byla to jeho závěrečná práce na Moskevské konzervatoři a jak jinak, premiéra roku 1912 způsobila skandál. Zkušební porota se nemohla shodnout, zda ho nechat projít, nebo propadnout. Již výrazný gradující čtyřtónový motivek na začátku koncertu odhaluje Prokofjevovu genialitu. Výrazné chytlavé téma se v průběhu třídílného koncertu, formou blízkému barokním sonátám, několikrát vrací. V druhé větě se opět uplatní roztoužené smyčcové glissando a celkově orchestr nese hlavní myšlenky, do kterých klavír zapadá jako klíček do zámku, vše je vzájemně prokomponované na rozdíl od klasických koncertů, kde je sólista decentně doprovázen. Pro klavíristu je rozmáchlá postromantická partitura technicky náročná, honí jej zprava doleva, v oktávách, v rychlých akordech, třetí věta je plná skoků a akcentů. V každém taktu poznáváme již hotového Prokofjeva, s jeho zkratkou, vtipem, pointou. Výraz Jana Bartoše je stylově čistý, energický a silný, zároveň však oproštěný od exaltovaných virtuózních manýr. Hraje přesně a kultivovaně, s jiskrou a citem.

Poslední skladbou večera byla hudba ke Stravinského baletu Hra v karty, autor jej osobně řídil na premiéře v Metropolitní opeře roku 1937. Tři díly představují vždy vynesení jedné karty, a po ní se odehrávají taneční variace. Stravinský se rád bavil tím, že do svých skladeb včleňoval citace jiných autorů, pozorný posluchač může ve skladbě najít hned několik odkazů na známá díla Webera, Verdiho, Ravela, Straussova Netopýra a Rossiniho Lazebníka.

Dirigent Ilan Volkov vedl orchestr praktickými a neokázalými gesty, s přehlednou koncepcí a jistotou, hráče povzbuzoval širokými úsměvy. Stravinského hudba byla náročná na souhru, svými proměnlivými rytmy, sóly, nepravidelnými vpády hlasů do motorického pohybu, celou komorně stavěnou a průhlednou strukturou, kde každá nepřesnost vynikne. SOČR se s ní popasoval se ctí, hráli většinou přesně a s kuráží, bylo vidět, že nechali na koncertu hodně práce.

Jediné, co možná trochu sráželo umělecký dojem z jinak hodnotného programu, byly dlouhé prodlevy mezi skladbami, kdy se za klábosení orchestru stěhoval dvakrát klavír a předtočené rozhovory to nestihly zaplnit, a zhoršenou kvalitu zvuku. Na tom by se jistě dalo příště zapracovat.