Inbetween napíná hranice tanečního žánru jako žvýkačku

Dámský tvůrčí kolektiv přímo na scéně zkoumá, jakým způsobem funguje propojení na způsob kolektivního vědomí, skupinová tenze a jak může společnost jako celek znovu najít rovnováhu, o kterou jsme přišli. Ať už vlivem pandemie, klimatické krize či jiného skloňovaného tématu – nechť si dosadí každý sám.

Inbetween není inscenace pro klasický kukátkový prostor. Během celého představení se mohou diváci pohybovat okolo vyznačeného čtverce a nahlížet scénu ze všech třistašedesáti úhlů pohledu. Výjev je jako budova, kterou lze obcházet a jen se dohadovat, kde má průčelí. Dění na jevišti je spíše pohybovou instalací než tancem a scénografie spíše architekturou. Celý princip představení se od začátku do konce nemění: čtyři umělci natahují, povolují, kříží či zcela opouští čtyři lana, z nichž každé je hybnou silou jednoho cípu obrovského růžového kusu latexu. Připomíná ohromný lidský orgán či sval, který se napíná a smršťuje. Nebo největší jahodovou žvýkačku na světě, ze které je ta největší bublina.

Performeři nejsou nositeli sdělení, ale jen nástrojem pohybu. Musí dokonale spolupracovat a potlačit jakékoliv ambice individuálního projevu v zájmu fungování společného úsilí. V Inbetween publikum nesleduje primárně fyzické divadlo lidských těl, ale fyzické divadlo materiálu, který prostoru dominuje, vytváří různé obrazy a strhává na sebe takřka všechnu pozornost.

Koordinace čtyř umělců v práci s lany je špičková. Jsou skvěle pohybově sladění, a pokud váháme při nazvání celého díla v pravém slova smyslu choreografií, tak právě slovo choreografie je nejlepší metaforou pro to, jak performeři s objektem pracují. Celý výjev působí jako perfektně secvičená námořní jednotka, která naprosto mechanicky reaguje na nezvykle nestálé povětrnostní podmínky.

Hudba, respektive zvuk Martina Slámy a Alexandry Timpau je tak homogenní součástí celého díla, že ho lze jen s obtížemi sledovat jako samostatnou složku. Celý zvukový efekt jako by vycházel přímo z latexového těla, tepal a dýchal.

Inbetween je řemeslně dobře zvládnuté dílo. Všechny složky dosahují respektování hodné kvality. Jako u současné tvorby často, je i zde těžké najít narativní linku či dramaturgický vrchol. Autoři nenabízí rozuzlení, předkládají nekumulující náhled a diváka jen napínají a pouští stejně jako růžový latex.

Pokud si chcete dát šálek tísnivého experimentálního divadla, Inbetween má potenciál vás čtyřicet minut zajímat. Máte-li tyhle existenciální „žvýkačky“ rádi, odpustíte tvůrcům i to, že otázky, které si budete během představení klást, budou povědomé, ba v mnoha případech stejné, jako jste si dávali už u řady jiných děl. Možná se dostane i na přemítání o pandemii či klimatické změně, jak by chtěla navodit anotace, ale to více dílem žitých okolností než proto, že by k tomu dění na jevišti skutečně vedlo.

Nový rozměr by pak Inbetween mohlo získat uvedením ve veřejném prostoru, podobně, jako ke svým instalacím přistupuje například katalánský performer a choreograf Jordi Galí. Městský open air by podtrhl architektonický ráz díla, ztlumil jistou laboratorní sterilitu, umožnil publiku ještě svobodnější pohyb kolem a přivedl Inbetween doopravdy mezi lidi.

Inbetween
Koncept: Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau
Choreografie: Soňa Ferienčíková ve spolupráci s Máriou Júdovou
Zvuk: Milan Sláma, Alexandra Timpau
Světelný design: Ints Plavnieks
Performeři & spoluautoři: Lukáš Bobalík, Daniel Raček, Zdenka Brungot Svíteková, Jaro Viňarský
Česká premiéra: 19. 11. 2021, divadlo Ponec