Infiltrace do města a nikdy neodeslané dopisy

Živé performativní umění hledá stále častěji cestu z divadel ven za svými diváky. Infiltruje do městského prostoru na volná prostranství, do parků, opuštěných industriálních budov a do míst, kde byste to obvykle nečekali. Umělecké dílo v novém prostoru získává nový smysl, protože se ocitá náhle v jiném univerzu, ale přesazování z prostředí do prostředí přináší i trochu adrenalinu, protože interakce s novým místem a novými diváky je nevypočitatelná. Neztratí svůj původní obsah a nestane se úplně jinou výpovědí? Takové otázky si jistě tvůrci kladou, ale také tyto hranice stále znovu zkoušejí posouvat. Dějištěm jedné takové události se stal ve středu večer vestibul stanice metra Florenc na trase ústící směrem k divadlu Karlín a autobusovému nádraží. Diváci i náhodní kolemjdoucí měli možnost přihlížet více než půlhodinové produkci, která původně vznikla pro festival Prague Pride a v srpnu byla odehrána na Střeleckém ostrově. Dogtown izraelského choreografa Nadara Rosana byl nyní součástí programu, kterým otevírá svou patnáctou sezonu divadlo Ponec a který trvá symbolicky od 15. do 30. září.

V choreografii Dogtown vystupují dva performeři, Martin Šalanda a Roman Zotov, typově odlišení až do kontrastu, kteří v sérii interakcí zkoumají sebe ve společnosti a svou touhu po svobodě. Pokud bychom odhlédli od kontextu premiérového uvedení, Dogtown neprobouzí představu vztahu a není portrétem nějakého intimního sblížení mezi muži. Je spíše výpovědí utlačovaných individualit, které se setkají v anonymním prostoru, a přes touhu po komunikaci a vyjádření narážejí na překážky a stereotypy. Zvenčí i zevnitř.Choreografie je fyzická a kontaktní, podbarvená buď zcela minimalistickým šumem, klavírním nokturnem, nebo třeba lehkou country písní, její materiál pak působí pokaždé jinak. Oba interpreti zrcadlí jistou atmosféru represe nebo strachu. Křečovitými pohyby a výrazy probíhá napětí, jsou ve střehu a připraveni k obraně, nedůvěřiví, ale přetékající energií, která by chtěla proudit volně. Choreografie pracuje s některými stereotypními gesty, která ztratila smysl a symboliku sterým opakováním v modlitbě nebo v tolika demonstracích. Pokřivená těla zrcadlí pokřivený systém. Vzdor bublá pod povrchem a oba muži v něm nacházejí soulad a porozumění. V jedné části přichází na řadu i hra se slovy, kterými si pohazují jako míčky, aby tak ukázali, že také sama nejsou ničím jiným než nástrojem a hračkou. Závěrečná kontaktní část s prvky téměř přízemní akrobacie (a tančilo či pohybovalo se na zemi, žádný baletizol tanečníky nechránil) přesvědčí o velké souhře interpretů. Nevysvětlena zůstává jen úloha hbitého kameramana, který se zdá být součástí představení, ale není uveden v programovém letáčku a přece jen, proč by měl mít tanečník na kameře logo ČTK, že ano?

Prostor vestibulu metra byl výzvou sám o sobě – proud cestujících, hlášení z tlampačů, prostorové podmínky, které právě nenahrávají možnosti pracovat zvlášť kreativně s light designem, a nakonec také obrovská upoutávka Dopravního podniku v podobě mapy evropských tramvajových sítí, která se shodou náhod stala pro performanci pozadím, to jsou všechno vnější okolnosti, které nelze ovlivnit. Ačkoli je tedy divákova pozornost stále rušena a rozptylována, je o to více sám součástí dění, protože pro další „účastníky“ denního provozu metra se sám stává objektem. To vše je minimálně poučné sledovat a uvědomovat si hranici mezi jednotlivými úlohami, které v jednu chvíli hrajeme.Krátké představení Dogtown bylo vlastně úvodem k večernímu programu v divadle Ponec, jehož stěžejní částí byla česká premiéra projektu choreografa Michala Záhory s názvem Devoid s podtitulem nacházející se ve stavu ztráty. Sólo s tímto trochu záhadným názvem otevírá taneční variace podbarvená lehkou hudbou Johanna Sebastiana Bacha, která slouží jako odlehčený start. Diváka dostává do očekávání – bude se choreografie odvíjet v duchu rozevlátého pohybování v prostoru? Po této pomyslné předehře, která má snad diváky falešně ukolébat, přichází změna a postupně jsme vtaženi do světa zvláštní komunikace psaného a mluveného textu na jedné straně a řeči těla na straně druhé. Nejde o vyloženou ilustraci nebo popis toho, co je vyřčeno slovy, ale o inspirované pohybování se, o nacházení atmosféry a významu za slovy, mimo slova, které může vyjádřit tělo spíš jako pocit a stav mysli. Z namluveného textu divák brzy rozklíčuje několik jednotlivých částí patřících k sobě, několik dopisů adresovaných vzdáleným a zřejmě nenávratně ztraceným blízkým lidem. Mladík hovoří se svým dědečkem, kterému se snaží nevyčítat tvrdost, se svou babičkou, před kterou otevírá pocit viny, se svou matkou, která mu odepřela vlastní přítomnost, aby mu zajistila lepší život, ale její starostlivost způsobila jen agónii duše. Příběhy vyskakují ze slov a my se ptáme – jsou opravdu reálné? Jak je možné, že tak otevřené výpovědi jsou nabízeny nám, naprosto cizím lidem? Pravda, nebo mystifikace?Analýzou pohybových prostředků bychom setřeli atmosféru díla. Je velmi kompaktní a postupně nás pohltí slova i pohyb a zapomeneme vnímat i hudbu, která je nevtíravá a minimalistická, přiměřeně skličující. Skutečně je znakem této inscenace nemožnost oddělit od sebe jednotlivé složky a podrobit je nestrannému zkoumání. Působí jako celek, vyvážený a propojený, který diváka postupně vtáhne a obklopí jej svou vlastní atmosférou. Michal Záhora tančí v civilním oděvu na prostém čtverci taneční podlahy imitující parket, jeho pohyby jsou vláčnější, či dynamičtější a tvrdší, podle toho, jakou kvalitu inspirují slova. Přece se dá vysledovat, že je hodně přítomen motiv pohybu v kruhu, snad mimovolně, podvědomě. Choreografie neznásilňuje přirozenost lidského těla a nesnaží se šokovat, zůstává zasazena v estetice souměrného, která je v souladu s naším vžitým každodenním vnímáním. Přirozeně plyne po linii myšlenek z nespojitých úryvků, které jsou stále souvislejší a souvislejší, až z nich konečně čteme celé příběhy. Přidružuje se světelný design, který prohlubuje tísnivou atmosféru této výpovědi. Světlo totiž postupně slábne, natolik pomalu, že světelná změna uniká vědomé pozornosti, ale v posledních minutách se jeviště téměř utápí ve tmě. A když světla zhasnou nadobro, jsou diváci natolik pohlceni tíhou sdělení, které uviděli i vyslechli, že sedí potmě dlouho mlčky a zdráhají se porušit ticho něčím tak tvrdým, jako je potlesk.Po představení následovala diskuse s choreografem Michalem Záhorou a s divadelnicí Terezou Krčálovou, která je v programu vedena jako „tvůrčí spolupráce“, ale budí spíše dojem dramaturgyně nebo spolurežisérky. V této půlhodině se divákům, kteří zůstali, dostalo vysvětlení procesu, který stál za vznikem inscenace, a snad to bude zajímat i ty, kteří zatím inscenaci neznají. Jde o součást mezinárodního projektu Be SpectACTive!, který si klade za cíl zapojit různými způsoby publikum do tvorby, do dramaturgického procesu či celkově do dění v současném divadle (tedy nikoli jen v tom tanečním, ačkoli za Českou republiku se do něj zapojilo právě sdružení Tanec Praha). Inscenace Devoid vznikla na základě workshopů probíhajících v Rumunsku a v Itálii, kde se také konala první premiéra inscenace. Jejím jediným praktických zadáním byla práce s dopisy, korespondencí, s médiem, které v moderní době ustoupilo elektronické komunikaci prostřednictvím nových médií. Konkrétní téma se objevilo na seminářích v Rumunsku, kde se mladí studenti herectví stali prvními účastníky.Pracovat se mělo se skutečnou korespondencí, ale tvůrci dostali nakonec k dispozici zvláštní typ dopisů, které tito mladí lidé začali psát jako dopisy, které – z různých důvodů – nejsou či nemohou být určeny k odeslání. Blízkým, s nimiž nemohou mluvit, ať už je rozděluje smrt, nebo jiná překážka. Staly se tak nástrojem umělecké tvorby, ale sekundárně i nástrojem terapeutickým. Objevilo se v nich totiž téma, které silně ovlivňuje celou mladou generaci, a to téma rodiny, její nefunkčnosti či neúplnosti. Mnoho mladých Rumunů vyrůstá a dospívá v situaci, kdy jejich rodiče žijí trvale v zahraničí, aby rodině zajistili lepší příjmy, ale jejich děti touto situací trpí, a tak se najednou divadelní a taneční projekt stal katalyzátorem jejich příběhů, které vystoupily na povrch jako nosné téma, pro někoho možná šokující. Snad až ve chvíli, kdy měli diváci takto „oficiálně“ ověřenu pravost materiálu, s nímž inscenace pracuje, dopadla na ně tíha námětu ve své úplnosti. A zároveň je třeba ocenit, jak citlivě s ním tvůrci nakládali. Inscenace se nesnaží šokovat, nesnaží se působit sentimentálně a atakovat city diváků srdceryvnými výjevy. O to více působí, protože nechává prostor pro fantazii, její místa nedoučenosti jsou připravena k obydlení. A také mimo jiné ukazuje, jaké neočekávané výsledky může přinést program typu Be SpectACTive!, kdy se kromě participace běžného diváka na divadelním životě či kromě jeho většího pochopení dostáváme i k otevírání poměrně důležitých společenských témat. Je to potěšující a ne právě zanedbatelný vedlejší efekt!

O tom, jaké aktivity spadají pod projekt Be SpectACTive! v České republice, se dočtete na stránkách divadla Ponec (zde).

Michal Záhora je členem souboru současného tance NANOHACH, který minulý rok oslavil deset let existence a i letos nabízí retrospektivu svých inscenací. Malý festival NANOHACH česky probíhá třífázově: 17.–19. září v Pardubicích, 4. a 7.–10. října v Plzni a 6.–10. listopadu v Praze. Diváci, kteří propadli kouzlu současného tance, by si tuhle přehlídku neměli nechat ujít.

Hodnocení autorky recenze:
Dogtown: 75 %
Devoid: 100 %

Opening 15. sezony divadla Ponec

Dogtown
Námět, choreografie, text: Nadar Rosano
Tvorba, text: Martin Šalanda, Roman Zotov
Světelný design: Pavla Beranová
Zvuk: Roy Hasson
Asistent choreografa, produkce: Honza Malík
(koprodukce divadlo Ponec / Tanec Praha)
Premiéra 14. srpna 2015 Střelecký ostrov Prague Pride Praha
(psáno z reprízy 16. 9. 2015, 19 hod. Vestibul metra C Florenc Praha)

Tanec – Martin Šalanda, Roman Zotov
***

Devoid
Námět, choreografie: Michal Záhora
Tvůrčí spolupráce: Tereza Krčálová
Hudba: Carlo Natoli
Hudební a zvukový střih: Philippe Leforestier
Hlas: Honza Malík, Howie Lotker
Světelný design: Robert Štěpánek
Producent: Honza Malík & NANOHACH z.s. / association
Projektový dobrovolník: Adéla Kaderová
Mezinárodní manažer: Lenka Flory
Světová premiéra 19. července 2015 Kilowatt Festival Sansepocro
(psáno z české premiéry 16. 9. 2015, 20 hod. divadlo Ponec Praha)

Tanec – Michal Záhora

www.nanohach.cz
www.divadloponec.cz

Foto Vojtěch Brtnický