Interpretace Bennewitzova kvarteta byla od prvních tónů skvostná

Ve středu 13. března 2024 připravil Český spolek pro komorní hudbu v rámci své 129. sezóny opravdovou lahůdku. Zcela zaplněná Dvořákova síň Rudolfina přivítala Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal) s velmi lákavým a neotřelým programem ze skladeb Bohuslava Martinů, Erwina Schulhoffa a Antonína Dvořáka.
Bennewitzovo kvarteto (foto Milan Mošna)
Bennewitzovo kvarteto (foto Milan Mošna)

Hned na začátku koncertu se ujal slova sekundista Štěpán Ježek, spiritus agens a „mluvčí“ kvarteta, aby zasvěceně a zároveň vtipně objasnil, že Smyčcový kvartet č. 1 Bohuslava Martinů nezazní tak, jak je uveden v programu. Na základě nalezených partů z premiéry provedl muzikolog Aleš Březina rekonstrukci té podoby kvartetu, která roku 1927 skutečně zazněla. Odlišnost od vydané čtyřvěté verze je skutečně výrazná. Zřejmě v úzké spolupráci s interprety provedl Martinů ve skladbě důkladný „průklest“, jehož výsledkem je mnohem koncentrovanější a životnější podoba díla o třech větách. Tuto verzi nehrálo Bennewitzovo kvarteto zdaleka poprvé: s úspěchem ji provedli například na Dnech Bohuslava Martinů. Přesto byla pro řadu posluchačů překvapením – a nutno říci, že příjemným.

Martinů sám označil svůj 1. kvartet jako „Francouzský“ a tento přívlastek funguje trochu až „omluvně“: ve skladbě se zračí již suverénní zvládnutí kompoziční techniky, formy i kvartetní stylizace, ale samotný hudební jazyk je tak poplatný francouzským impresionistům, že nezasvěcený posluchač by v něm českého autora stěží rozeznal (jeden z kolegů vtipně nadhodil cosi o „nultém kvartetu Ravelově“). Až v hlavním tématu finální (v této verzi třetí) věty probleskne náznak dvořákovské inspirace.

Interpretace Bennewitzova kvarteta byla od prvních tónů skvostná. Jasné tematické členění, výstavba jednotlivých frází, vzorová čistota, plasticita výrazu… Bylo by snadné, avšak možná i trochu nudné hromadit další a další superlativy. K tomu všemu je však nutno vyzdvihnout ještě jednu stránku projevu, a tou je agogika: celé kvarteto „dýchá“ jako jeden muž a s tempovými vlnami si pohrává s dechberoucí samozřejmostí. Velmi krásně se to u Martinů projevilo zejména ve druhé větě, podané s opravdovou impresionistickou barevností. Energická finální věta pak právem vyvolala nadšený potlesk.

Těžko věřit, že skvělé podání Martinů se po chvíli ukázalo být „zahřívacím kolem“: to, co následovalo v 1. smyčcovém kvartetu Erwina Schulhoffa, překonalo jakékoli očekávání. První věta Presto con fuoco ohromila vášnivým náporem strhující virtuozity. Po této smršti přišla zcela mimořádná věta druhá: její bizarní, přesto dokonale promyšlené kompoziční uspořádání podalo kvarteto s dokonalým pochopením. Zvukově barevné ztvárnění by sneslo označení „kouzla a čáry“: úchvatná pianissima na hranici slyšitelnosti, přelévání barevně vedených hlasů, opět s perfektně sehraným agogickým vlněním.

Třetí věta „alla Slovacca“ zazněla s doslova barbarskou šťavnatostí, ale ani při ní se nevytrácela kultura tónu a perfektní intonace. Již zmíněná bizarnost (či přinejmenším značná neobvyklost) a současně skvělá výstavba Schulhoffova díla vrcholí v pomalé finální větě. Její tísnivá atmosféra přinesla opět sotva slyšitelná pianissima a potlesk následoval až po dlouhé chvíli strnulého ticha.

Dvořákův Smyčcový kvartet C dur, op. 61 naplnil druhou část večera. Skladba má klasicky vyváženou stavbu, melodicko-harmonická invence je ovšem typicky dvořákovská. Co napsat o interpretaci? Jak neopakovat mnohé, co již bylo napsáno o první půli? Opět samé superlativy: jen těžko se hledají další slova, vystihující skvělý smysl pro stavbu celku, propracovanost detailů, dokonalost souhry, přesvědčivost výrazu, plasticitu polyfonie se suverénně vystupujícími sóly. Od počátku až po rozjasněné, radostné finále šlo o hudební hostinu par excellence. Při zasloužené bouři potlesku mnozí posluchači vstávali.

Přídavek překvapil: Bennewitzovci zvolili lehce melancholickou pomalou větu z Haydnova kvartetu, jejíž pojetí bylo výrazně romantizované. Publikum si ovšem vytleskalo ještě druhý přídavek: rychlou, energicky a bravurně podanou část z Pěti kusů Erwina Schulhoffa.

Český spolek pro komorní hudbu • Bennewitzovo kvarteto
13. března 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 1, H117 „Francouzský“
Erwin Schulhoff: Smyčcový kvartet č. 1
Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 11 C dur, op. 61 (38′)

Účinkující
Bennewitzovo kvarteto
Jakub Fišer – housle
Štěpán Ježek – housle
Jiří Pinkas – viola
Štěpán Doležal – violoncello

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments