Ivan Moravec na Pražském jaru: zázraky se dějí

Jeden z nejosobitějších klavíristů současnosti a miláček (nejen) pražského publika vystoupil 29. května v rámci Pražského jara v Rudolfinu. Stalo se tak již podvacáté v historii tohoto festivalu. Moravcův dlouho dopředu vyprodaný recitál nebyl čistě z hlediska hry žádným překvapením: jednalo se o interpretaci na klavíristově standardní úrovni. Tedy té nejvyšší. Udivující je zejména skutečnost, že umělec si tento vysoký standard zachovává přesto, že letos oslaví své dvaaosmdesáté narozeniny. Bylo přímo fascinující sledovat proměnu, ke které během večera na pódiu Dvořákovy síně několikrát došlo: nenápadný starý muž menší postavy se s dosednutím ke klavíru proměňuje v kouzelníka, jemuž pod rukama vznikají nové světy.
 
Jako první číslo programu Moravec zvolil Mozartovu Sonátu B dur, KV 333, ve které se naplno projevil jeden z hlavních rysů jeho interpretace: neokázalost. Všechny tři věty zahrál klavírista v kontrolované, ztišené dynamice a jediné skutečné forte se tak ozvalo až při závěrečném akordu třetí věty. Také z hlediska temp se jednalo o svrchovaně uměřené provedení bez přehnaně zvýrazňovaných kontrastů. Provést dílo s takovou prostotou, ale zároveň silnou sdělností dokáže jen skutečný Mistr. Po úvodním Mozartovi se publikum ocitlo ostrým střihem ve světě Clauda Debussyho. Netřeba zdůrazňovat, že v případě tlumočení díla tohoto autora patří Moravec k nejpovolanějším interpretům. Debussyho cyklus Rytiny a dvě čísla z Preludií (Pahorky na Anacapri a Ohňostroj) přednesl Moravec technicky suverénně, ale především posvěcené svoji osobitou poetikou. Je až neuvěřitelné, jaké barevné odstíny dokáže Moravec z klavíru vykouzlit, přičemž neupadá do často slýchané manýry přehnaného „zamlžování“ zvuku pod heslem „je to přece impresionismus“. Moravec vnímá Debussyho hudbu především jako svého druhu poezii a dokáže ji tlumočit uhrančivým způsobem. Již po první polovině koncertu se umělci dostalo ohlušujícího aplausu a volání „bravo!“. Po přestávce zazněla nejdříve Ravelova třívětá Sonatina. Totéž, co bylo řečeno o Moravcově Debussym, platí beze zbytku také pro Ravela. Pozoruhodným rysem provedení navíc byla práce s hlavním tématem. Jeho časté návraty Moravec nasvětlil pokaždé jiným světlem a dostal jej tak vždy do nových souvislostí. Závěr recitálu patřil Chopinovi, v jehož interpretaci patří Moravec již dlouhá desetiletí k absolutní světové špičce. Nejprve zaznělo Nokturno Des dur, op. 27 č. 2, překvapivě ve výrazně rychlejším tempu, než jak jej známe z Moravcovy legendární souborné nahrávky Nokturen. Nic ze své poezie však ani v této podobě neztratilo. Následující Balada č. 3 As dur a Barkarola Fis dur obecně patří spíše k efektnějším číslům chopinovského repertoáru, ale v Moravcově pojetí vyzněly spíš jako romanticky zasněná vyprávění. U všech čísel programu nebylo možno nepostřehnout Moravcův proslulý perfekcionismus, preciznost se kterou modeluje i ty nejdrobnější melodické fráze. Soustředěnost na detail však nemusí znamenat přehlížení celku a v Moravcově případě tomu tak jistě není. Každá skladba je v jeho podání dokonale dynamicky vystavěna a má vnitřní tah. Závěrečné bouřlivé ovace ve stoje znovu potvrdily nejen Moravcovu oblibu u publika (vytleskalo si hned dva přídavky), ale také skutečnost, že tato legenda klavírního umění má stále co říci a že její síly jakoby zázrakem neochabují ani ve věku, kdy je již většina umělců na zasloužilém odpočinku.Pražské jaro 2012
Ivan Moravec (klavír)
29. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
W. A. Mozart: Sonáta B dur, KV 333
Claude Debussy: Rytiny
Claude Debussy: Pahorky na Anacapri
Claude Debussy: Ohňostroj
Maurice Ravel: Sonatina
Fryderyk Chopin: Nocturno Des dur, op. 27/2
Fryderyk Chopin: Balada č. 3 As dur, op. 47
Fryderyk Chopin: Barcarola Fis dur, op. 60

www.festival.cz

Foto Pražské jaro – Ivan Malý