Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jako na hvězdu mezinárodní koncertní scény je na houslistu Ivana Ženatého dobře vidět a vyhledat si bohaté informace o jeho kariéře a aktivitách není těžké. V našem rozhovoru v hloubi březnového lockdownu – díky němuž byl k zastižení v Čechách, což je jinak vzhledem k jeho nabitému koncertnímu diáři a pedagogickému působení v zahraničí dost obtížné – jsme se tedy soustředili spíše na různé přesahové souvislosti.

Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)
Ivan Ženatý (foto Tomáš Lébr)

Příští rok budete jubilantem – pomýšlíte na, arciže dílčí, bilancování?
Je pravda, že v určitém věku se začnete víc zabývat tím, co přichází a co vám ještě zbývá udělat. Alespoň já to tak mám. Dříve jsem neviděl. Přede mnou bylo nekonečno a do všeho jsem se vrhal s entuziasmem. Dnes už vím, co chci a co nechci. Ale spíš se zabývám tím, jak si uchovat mládí než jak stárnout.

Máte recept?
Myslím, že nejcennější je být v kontaktu s mladými lidmi. Ivan Moravec mi kdysi – bylo to na letišti v Londýně – řekl větu, která zní díky pružnosti češtiny moc hezky: budete-li učit, budete se také učit. A měl absolutní pravdu, Tím, že jsem v kontaktu s mladou, přicházející generací, která má energii, má své ideály, má i své otazníky a nejistoty, ale jde do všeho s nadšením, jedu i já na té vlně dnes a denně.

Co vás přivedlo k pedagogice?
Učit jsem začal po třicítce a padl jsem do toho rovnýma nohama – neměl jsem žádné předchozí zkušenosti a rovnou jsem dostal řádnou profesuru v Německu. Učení považuji za naprosto přirozenou součást koncertní aktivity. Když půjdeme tady v tom pokoji za roh, ukážu vám obrázek z jedné knížky o Davidu Oistrachovi. Na obrázku je stůl a na něm leží Oistrachovy housle, jeho smyčec, jeho tužka, jeho hodinky a jeho kalendář, ve kterém má napsány dvě lekce na ten den se dvěma studenty na Moskevské konzervatoři. A ten obrázek jsem měl od dětství jako něco, co chci taky mít. Taky jsem chtěl mít ten kalendář, ten klíč od učebny a ty housle, a cvičit sám a cvičit se svými studenty.

A od začátku vás učení bavilo?
Vždycky jsem naši práci vnímal jako určitou řeholi – v pozitivním smyslu – protože sedíte doma a jste sama mezi čtyřmi stěnami. Načež vkročíte do společnosti mladých lidí. To je velmi osvěžující. Můžete mluvit, můžete komunikovat, hrát nejrůznější hry na nejrůznější charaktery…

Chtěl jste vždycky být hudebník a hrát na housle?
Ne. Můj tatínek měl taneční kapelu a v ní hrál na piano pan doktor Vávra. Všichni byli amatéři. Hráli na tancovačkách, na pohřbech, na svatbách. A mě od dětství fascinovalo, že v některých okamžicích bylo dost těžké rozlišit oslavu při svatbě a oslavu po funuse. Bylo to stejné. Začalo se hrát, pít, zpívat, všichni měli černé obleky, všichni plakali a potom už se všichni smáli. A já jsem měl v té kapele nahradit pana doktora Vávru, který měl slabé srdce. Proto mě rodiče přihlásili na klavír. A já jsem na zušce potkal svou první lásku – byla to paní učitelka houslí, všimla si mě, rozpoznala, že dobře slyším, usoudila, že jsem uzpůsoben pro housle, a přemluvila mého otce, ať si najde za pana doktora Vávru někoho jiného a mě převede na housle. A takto rozhodla o mém osudu. Čili do šesti let jsem tápal, potom už jsem nezapochyboval ani na vteřinu.

Kde jste chodil na ZUŠ?
Jsem z Lomnice nad Popelkou, to je v Podkrkonoší. Možná znáte ten výraz „blouznivci našich hor“…

Moji předkové byli z Jilemnice. „Zapadlí vlastenci…“
Ve hře podle Raisových Zapadlých vlastenců jsem účinkoval asi dvacetkrát. Je v ní postava mladého učitele, jemuž ten Němec, kterého hrál pan Kořínek, řekne, „Marně svým vlastenčením hlavy matete, veškeré úřady jsou německé“, a on se v té vypjaté situaci postaví a zazpívá Kde domov můj. Ale protože herec, který toho učitele představoval, ztrácel notu, vždycky jsem jemně hrál s ním, aby se při zpěvu udržel. Zpíval obě sloky a všude, kde jsme to hráli, jsme vždycky měli standing ovation.

ČSKH – Ivan Ženatý, Sandra Shapiro – Praha 13. 2. 2017 (foto © Natalia Vasileva)

Takže já jsem byl od dětství zvyklý na obrovské úspěchy na venkově. Hrál jsem v divadle a pak i na schůzích zahrádkářů, včelařů – každý týden bylo nějaké vystoupení. Pak následoval další zázrak – když mi bylo dvanáct let, zašla moje paní učitelka opět za mým otcem a řekla mu vzácnou větu, které si dodnes vážím: já už ho nemám co naučit. A chtěla, abych začal jezdit do Prahy. Našla mi paní profesorku Noru Grumlíkovou, ke které jsem od té doby jezdil na konzultace vždycky ráno ve čtvrt na šest z Lomnice vlakem Krakonoš.

Já se má – u vás – k sobě hudba a život?
Pro mě hudba a život jedno jest. Nejsou to dva pojmy, nejsou to paralely. Já tady – obzvláště teď v tom báječném pandemickém stavu – od rána do večera žiju s hudbou. Buď sám hraju nebo poslouchám nebo jdu koupit chleba a hudba ve mně zní a přijdu do obchodu a řeknu, prosím vás, já bych chtěl jeden chleba, a potom zase zní dál. Takhle to mám a je to blažený stav.

Nechybí vám, že nejste na pódiu?
Chybí, ale na druhé straně jsem teď poprvé v životě zažil, že spím týden v jedné posteli. Že nikam necestuju, že nebalím kufry. Loni na jaře – a teď se na to těším taky – jsem viděl zázrak: rozkvétat les. Každý den je to trochu jiné. Viděl jsem to v pondělí, v úterý, ve středu… a další týden a další měsíc. Jak vše začíná kvést, vonět – to jsem nezažil od dětství!

Od dětství jedete na plný výkon?
Už v těch dvanácti letech, když jsem začal jezdit Krakonošem do Prahy, jsem měl za sebou dobrých sto veřejných vystoupení. Pro mě je hudba společenská záležitost. I já jsem hrál na svatbách, pohřbech a veselicích. Tatínek tam pak hrál Padla facka na sále, aby lidi tancovali, a já jsem to zahajoval. Vážnou hudbou, s paní učitelkou Křížovou u klavíru. Anebo s naším orchestrem – měli jsme Podkrkonošský symfonický orchestr, zkoušku každé pondělí, a i jsme s ním cestovali a hráli. To byly mé začátky.

A nikdy vás ten drive nepřepracoval?
Nejsilnější a nejintenzivnější to bylo v době, kdy jsem měl profesuru na Clevelandském Institute of Music a létal jsem běžně čtyřikrát za měsíc přes oceán. To znamená, že s jet lagem jsem žil, byl to můj věrný druh. Byl jsem schopen usnout i probudit se, kdy jsem chtěl, protože čas byl jenom relativním pojmem, a mí přátelé říkali, tohle nemůžeš dělat dlouho. Zhroutíš se, nepřežiješ. A já jsem cítil, že mě to ohromně nabíjí. Když jsem letěl sem, těšil jsem se, že letím domů, a když jsem letěl tam, taky jsem se těšil, že letím domů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments