Mnozí tvůrci byli takzvaně „letními skladateli“. Nejčastěji proto, že je v létě nezatěžovaly jiné povinnosti, nebo někdy i jen společenský a hudební život. Tak Johannes Brahms, který sice nebyl vázán žádnou povinností, věnoval zimu účasti na koncertním dění, dirigoval, byl přítomen provedení svých děl v různých městech a teprve v letních měsících se stával skladatelem. Pobýval přitom rád v krásné krajině, v místech ležících u vody a lesa, protože procházky v přírodě patřily k jeho nezbytnostem. Osvěžoval se v přírodě a nacházel v ní i inspiraci. Krátkými kroky, ruce za zády a v nich klobouk, spíše běžel, než kráčel, byl hluchý a slepý pro všechno kolem.
Dvě vzpomínky Brahmsova přítele Maxe Kahlbecka stojí za přečtení a poví o Brahmsovi, posedlém tvořivou vášní i o způsobu jeho vlastní tvůrčí práce, opravdu všechno. Scenérií první vzpomínky je Brahmsovo letní sídlo v kterési krásné, sluncem prozářené ráno:
„Náhle jsem spatřil muže, který se ke mně řítil od lesa a jehož jsem považoval za sedláka. Obával jsem se, že jdu zakázanou cestou a počítal již se všemi nepříjemnými možnostmi, když jsem v domnělém sedláku ke své radosti poznal Brahmse. Ale v jakém se nacházel stavu a jak vypadal! S hlavou odkrytou a bez kabátu, bez vesty a límce mával kloboukem v jedné ruce, ve druhé táhl vysvlečený kabát v trávě a utíkal tak rychle, jako by byl hnán neviditelným pronásledovatelem.
Už zdaleka jsem ho slyšel funět a vzdychat. Když se přiblížil, viděl jsem, jak z vlasů, kterému visely do obličeje, proudem stéká pot přes rozpálené tváře. Jeho oči tkvěly kdesi v prázdnu a leskly se jako oči dravé šelmy – působil dojmem posedlého. Dříve než jsem se vzpamatoval ze svého úleku, přehnal se kolem mne tak těsně, že jsme se o sebe málem otřeli. Pochopil jsem hned, že by bylo nevhodné na něho zavolat; hořel ohněm tvoření. Nikdy nezapomenu úzkost vyvolávající dojem elementární síly, který ve mně zanechal okamžik jeho zjevení.“
Ještě zajímavější je druhá vzpomínka, obraz Brahmse při vlastním tvůrčím procesu v tichu pracovny. Kahlbeck jej neohlášen navštívil, našel otevřené dveře, vešel do nich. Uslyšel hru na klavír a zůstal stát jako přikován na prahu druhého pokoje – v něm si Brahms právě přehrával skladbu, kterou měl hotovou v hlavě.
„Čím bohatěji se dílo utvářelo a čím vášnivěji se přednes stupňoval, tím silněji se neslo podivné vrčení, kňučení a sténání, které se na vrcholu hudebního vystupňování zvrhlo ve hlasité vytí. Že by si Brahms docela proti své náklonnosti pořídil psa? Že by nevítanou bestii trpěl v pokoji, se mi zdálo naprosto nepochopitelné. Asi po půl hodině ustala hra i vytí, židle u klavíru odsunuta a já vkročil do pokoje a po psu ani stopy. Brahms byl trochu v rozpacích, otíral jako stydlivé dítě obrácenými rukama oči – musel prudce plakat, neboť jasné kapky mu ještě visely na vousech a jeho hlas zněl měkce a nejistě… Brzy byl opět rozradostněný a naložený k žertům“. Typické pro Brahmse také bylo, komponoval výhradně ve dne.
Nočním skladatelem byl naproti tomu Giacomo Puccini, zvyklý usedat ke klavíru večer a vysedět u něho v pilné práci třeba celou noc. Kouřil přitom cigaretu za cigaretou a popíjel černou kávu. Nejčastěji tak komponoval mezi desátou a druhou hodinou, ve dne jen zcela vzácně a letmo, když se třeba vrátil z úspěšného honu nebo oblíbené jízdy motorovým člunem.
Nápady se mu naprosto nějak nehrnuly a těžko se jich dopracovával; také chuť k práci se dostavovala po dlouhých přestávkách, v nichž marně čekal na inspiraci. Stalo se, že stohy notového papíru, které stále ležely připraveny v jeho hudebním pokoji, marně čekaly dny, týdny, měsíce a jednou dokonce dva roky, než na ně začal psát svou obří tužkou strašným, téměř nečitelným písmem své nápady.
Převážně letním skladatelem byl i Nikolaj Rimskij-Korsakov. Zimu nazýval z hlediska své tvůrčí práce „mrtvou“ dobou a zdůrazňoval, že s příchodem jara a při pobytu v přírodě se to v jeho duši hudebními myšlenkami přímo rojí. Obvykle za prázdninového pobytu napsal klavírní náčrt nové skladby a během zimy ji pak v kratších či delších přestávkách, jak to dovolovaly učitelské a jiné povinnosti, instrumentoval. Inspirace přicházela nečekána a nevolána, jak ji právě napadlo a skladatele zastihla někdy v situacích přímo komických.
Jeho dcera vzpomíná, jak jednou vstoupila do jeho pokoje a užasla: Nikolaj Andrejevič s namydleným obličejem i rukama stál u umyvadla a s plným soustředěním dirigoval jakousi skladbu, která právě zněla v jeho duši. On sám rozeznával inspiraci akutní, která jej přímo štvala, takže nejednou ani nestačil zachycovat myšlenky kvapící hlavou, a chronickou, která mu dovolovala, aby bez chvatu a uvážlivě spřádal notovou osnovu. Často i vyznal, jak mocnou silou na něho působí letní příroda. Podobně jako Meyerbeer byl přímo posedlý zdokonalováním své hotové už skladby a nejednou ji i několikrát přepisoval. Velmi rád, dokonce vášnivě rád instrumentoval a vyznal dokonce, že „instrumentace naskýtá více radosti než samo komponování“.
V komponování v podstatě jen v létě a uprostřed přírody se Rimskému-Korsakovovi podobal Gustav Mahler. Naprostá většina jeho skladeb vznikla za letních pobytů, v zimě se omezoval jen na práce čistě technické. Ve svých letních sídlech si dával postavit malý dřevěný domek vybavený jen psacím stolem, židlí a klavírem, kde odloučen od světa tvořil.
„Zabydlet se v domečku“, psal své choti, „je pro mne vždycky něco tak převratného, že se toho bojím“. Myšlenka, že by jej někdo při komponování viděl nebo dokonce tajně naslouchal přehrávání, jej uváděla v nejvyšší rozčilení a rozhořčení: „Nemůžete pochopit, jak to člověka ruší a bere mu každou možnost tvoření? Jaká je nediskrétnost a hrubost zraňující všechen vnitřní stud, spočívá v tom, vydávat cizí uším ještě nehotové, teprve se rodící! Je mi, jako by se světu ukazovalo dítě ještě v matčině těle.“
Za vyloučené Mahler považoval komponovat na přání nebo dokonce na povel svůj, a tím méně přirozeně na povel někoho druhého. „V umění jako v životě jsem odkázán na spontánnost“, prohlásil a dal hned i příklady. Přijel jednou do své vily v Maierniggu s rozhodnutím celé prázdniny lenošit, ale dopadlo to docela jinak: „Při vstupu do staré známé pracovny mě popadl Spiritus creator a cloumal mnou a bičoval mě po osm týdnů, pokud nebylo mé největší dílo hotovo.“ A jak to dopadlo, když přijel s rozhodnutím dokončit svou sedmou symfonii a už měl hotová obě Andante? Čtrnáct dní se trápil až k zádumčivosti a nevyloudil ze svého nitra ani notu, pak se rozjel do Dolomitů, znovu se pokoušel komponovat a znovu marně. Až při návratu vstoupil do člunu, který jej měl převézt na druhou stranu, kde stála jeho vila: „S prvním úderem vesla mě napadlo téma (či spíše rytmus a charakter) k první větě – a za čtyři neděle byly první, třetí a pátá věta úplně hotovy.“
V nesnesitelnost myšlenky, že by jej někdo při komponování viděl nebo dokonce poslouchal, se s Mahlerem dokonale shodoval Robert Schumann, ale lišil se od něho soustavností práce a schopností silou vůle v duši myšlenku vyvolat. Dovedl však také trpělivě čekat, až se sama vynoří a byl přesvědčen, že „k tvorbě, aby se člověku dařila, patří být šťasten a hluboká samota“.
Jenom v létě se mohl tvůrčí práci bez omezení věnovat, či jak říkával „pracovat pro sebe“ i César Franck. V zimě mu to komplikovaly varhanické povinnosti a vyučování, takže mohl „vyhradit myšlení“ zpravidla jen dvě hodiny časně ráno před odchodem z domu, kdy se věnoval náčrtu svých skladeb, a večer, kdy je vypracovával a instrumentoval.
(Pokračování příště…)
Přemysl Pražák (1908-1966) byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)
