Lidská tvář velkých skladatelů (7)

Schopnost vytrvalé, neúnavné práce měl i Felix Mendelssohn Bartholdy. Třebaže byl značně zaměstnán jinými povinnostmi společenskými i uměleckými (dirigenta, klavíristy a varhaníka), a zároveň často trpěl úpornými bolestmi hlavy, využíval každého volného dne ke komponování. Věnoval se mu bez přerušení od časného rána až do oběda a po odpolední procházce až do večera.

Živé okolí mu při skládání nijak nevadilo, Schumann dosvědčuje, že Mendelssohn nerušeně komponoval i za křiku a smíchu svých dětí. Jiná svědkyně zase uvádí, že jej ke skladbě často inspirovaly i vnější podněty. V jejich zahradě například viděl krásné, popínavé rostliny s květy ve tvaru trubky, které byly tehdy novinkou. Mendelssohn složil Capriccio a moll, o němž prohlásil, že jeho hudbu v oněch květech – trubkách troubili skřítkové. Jiná skladba, Andante a Allegro, ho napadla při pohledu na růže a karafiáty a vysvětlil, že harfovité pasáže ve skladbě mají představovat sladkou vůni, která vystupuje z květů.

Soustavně a vytrvale komponoval i Anton Bruckner, skladatel zcela jiného typu. Práce mu byla víc než radostí, vášnivou povinností, jakýmsi obřadem, službou Stvořiteli, který do jeho duše vložil pramen hudby. Ve svém bytě měl všude na dosah ruky připravený notový papír, tužku a gumu, aby mohl ihned zachytit myšlenku, která se z vůle Páně vynoří v jeho nitru, jedno, zda za dne nebo v nejhlubší noci.

Luis Spohr sám o své práci vypráví: „Časné ráno našlo mne už u klavíru nebo u psacího stolu a všechen jiný čas, který mi služba v orchestru a dávání hodin nechaly volný, byl věnován kompozici. Má hlava kvasila a pracovala tak nepřetržitě, že jsem i na cestě k žákům, jakož i na procházkách stále komponoval a tím brzo získal schopnost dlouhé periody, ba dokonce celé kusy v hlavě úplně vypracovat, takže pak bez dalšího přispění mohly být ihned napsány. Jakmile se to stalo, byly z mé paměti jakoby vymazány a já měl opět místo pro další kombinace. Dorette (jeho žena) často hubovala při našich procházkách na toto neustále myšlení a byla ráda, když pak povídání dětí mě z něho vytáhlo. Když se to stalo, oddal jsem se rád projevům vnějšího světa; nyní mě nesměly nechat vrátit do mého hloubání, čemuž Dorette dovedla velmi obratně zabránit.“

Co bychom při jeho bohémském způsobu života nečekali: velmi soustavně pracoval i Franz Schubert. Začínal od časného rána, ale vždy nejpozději od devíti hodin, a nikdy nekončil před půl jednou. Sedával oblečen ve značně už ošumělém županu, ale pokud jej probudila nějaká v duši vzrostlá myšlenka, dovedl k práci usednout i jen v noční košili a spodkách, a tak „komponovat nejkrásnější věci“.

V nevytopeném pokoji komponoval obvykle v posteli. Vypadal prý při práci jako náměsíčný, jeho oči svítily a vystupovaly jako skleněné, kouřil fajfku a pomlaskával jazykem. Jeho tvůrčí schopnost byla mimořádná. Sám například na rukopis své Ouvertury F-dur napsal: „V listopadu ve světnici p. Josefa Hüttenbrennera napsáno během tří hodin, a přitom ještě sněden oběd.“ 

Jeden ze Schubertových přátel vzpomíná, jak se kterýsi večer spolu s dalšími rozhodli dát komusi dárek k narozeninám. Rakouský spisovatel a dramatik Franz Grillparzer ihned napsal verše, Schubert je dostal ke zhudebnění jako serenádu pro ženský hlas a ženský sbor. Vzal verše, šel k oknu, několikrát je pročetl a řekl: „Už to mám!“ a druhý den přinesl hotovou skladbu. Stejně rychle vznikla i slavná balada Král duchů.  Schubert si ji v přítomnosti přátel celý rozpálený několikrát nahlas přečetl, prošel pokojem několikrát sem a tam, náhle usedl a v nejkratší době, jak jen stačil nejrychleji psát, byla balada hotová.

Schubertovi stačil ke komponování kousek místa, na nějž mohl položit notový papír, a dobře táhnoucí fajfka. Jiní zase potřebovali různé, někdy až kuriózní inspirační zdroje. Spohr sám tvrdí, že nejlepší nápady míval při požárech a podobných katastrofách; Halévy potřeboval při práci slyšet klokotání vody v samovaru a pohled na z něho unikající páru; na Belliniho přicházely nejlepší myšlenky, když byl obklopen krásnými obrazy a soškami a čichal vůni květin; Adam si zas potřeboval lehnout po jídle na pohovku, aby vyčkal příchodu inspirace a při práci hladit angorskou kočku, která mu ležela na klíně.

Aubera inspirovala jízda na koni, různé tempo jeho pohybu od pomalého kroku po divoký trysk. „Můj kůň je vpravdě okřídleným Pegasem“, říkával. Když ho prý stále nemohl napadnout motiv pro velký sbor v Němé z Portici, sedl na koně a rozjel se tryskem po tržišti plném prodejních stánku a kupujících. V nadávkách a kletbách, které za sebou slyšel pro svou divokou jízdu a poražení několika stánků, se mu prý v hlavě vynořil marně hledaný motiv.

Hector Berlioz prohlásil, že „komponování je pro něho přirozenou činností, štěstím“ a spíš jako samozřejmost, než jako vychloubání uvedl, že na svých partiturách „pracoval celé noci a dokonce i při činnosti tak únavné, jako je instrumentace, vydrží někdy i plných osm hodin bez pohnutí u svého stolu, aniž pocítí chuť změnit polohu“.

Sám i několikrát vylíčil, jak tvoří a jak se v jeho hlavě rodí hudební myšlenky, a zdůraznil svou schopnost komponovat za všech okolností. Aspoň dvě ukázky, jak podle vlastního líčení komponoval dvě ze svých nejslavnějších skladeb. Především Requiem: „Text Requiem byl pro mne kořistí, po které jsem už dávno lačněl. Konečně mi byla předhozena a vrhl jsem se na ni s vášnivou dychtivostí. Zdálo se mi, že se mi pod tlakem překypujících myšlenek rozskočí hlava. Nedokončil jsem dosud plán k jedné části a v duchu jsem se již zabýval druhou. Poněvadž jsem neuměl dost rychle psát, vymyslel jsem si vlastní těsnopisné zkratky, které mi zvláště při části Lacrimosa velmi pomohly.“

A dále ještě o opeře Faust: „Pracoval jsem na skladbě všude, kde jsem mohl, ve voze, ve vlaku, na parníku, a dokonce i na cestách ve městech, ačkoliv jsem tam měl mnoho nejrůznějších starostí s uspořádáním svých koncertů. Tak jsem napsal v jednom hostinci v Pasově na bavorských hranicích úvod: „Stará zima ustoupila jaru“, ve Vídni jsem napsal scénu na břehu Labe, árii Mefistofela „Pohleď ty růže!“ a balet Sylfů. Jednoho večera, když jsem zabloudil v Pešti, napsal jsem za svitu lucerny refrén ronda venkovanů. V Praze jsem vstal v noci chvěje se strachy, že zapomenu nápěv, který mě právě napadl, a napsal jsem zpěv andělů v Markétčině apoteóze „K nebesům vystup, duše nevinná, již láska obloudila“. V Bratislavě jsem napsal text i hudbu k latinské studentské písně „Iam stellata velamina pandit“ (Již hvězdná noc rozestřela své závoje). Po návratu do Francie, když jsem byl několik dní návštěvou na statku pana barona De Monteville v Rouenu, napsal jsem velký tercet: „Anděli milostný, tvé božské vzezření“. Ostatní jsem komponoval v Paříži, všude, kde se mi vynořila myšlenka, doma, v kavárně, v Tuilleriích, dokonce na patníku bulváru du Temple. Nehledal jsem myšlenky, čekal jsem, až přijdou samy, a ony přicházely ve zcela neočekávaném pořadí.“

(Pokračování příště…)

Přemysl Pražák (1908-1966) byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)