Lidská tvář velkých skladatelů (10)

  1. 1
  2. 2
Mnozí skladatelé měli na své tvůrčí prostředí nevídané nároky, jiní zase při komponování prováděli kuriózní scény. O nárocích Richarda Wagnera, domácím mazlíčkovi Giuseppe Verdiho, rychlopsaní Franze Liszta či povodni, kterou byl schopen sousedům připravit komponující Ludwig van Beethoven, opět vypráví Přemysl Pražák.

Richard Wagner (foto Franz Hanfstaengl)

Naprostý klid k tvůrčí práci vyžadoval Richard Wagner. Zejména mu vadil zvuk klavíru a dovedl jej rozčílit až k zuřivosti. Jeho ideálem zpočátku byl „malý dům pro mne samotného, k tomu zahrada a obojí vzdálené všeho hluku, zejména prokletého rámusu klavíru“.

Později jeho nároky na velikost domů i zahrady vzrostly a mocně se vystupňovaly i požadavky na jejich vybavení, nezměnila se jen potřeba klidu. Pro komponování si Wagner stanovil denně přesně vymezený čas, začínal, aspoň v prvních dobách, v časných ranních hodinách, ale velmi často jej překračoval a v dobách, kdy žil s paní Minnou mu dokonce dělalo radost, když jí tím rozzlobil: „Při komponování to obyčejně přetáhnu, kdy vydráždím svou paní pozdním příchodem k obědu k opravdovému rozhořčení, takže vždycky s nejlíbeznější náladou vstupuji do druhé poloviny dne.

Své hudební myšlenky, ať přišly nečekaně anebo je vyvolal silným soustředěním tvůrčí vůle, si zapisoval v letmých olůvkových skicách většinou na volné listy a obvykle si je ověřoval přehráním na klavíru. Komponoval tedy střídavě u stojacího psacího pultu a u klavíru, mezi nimiž neúnavně přecházel. Z olůvkových skic pak vypracovával vlastní skladbu, ale v práci čistě technické, zejména v psaní, spatřoval zbytečnou ztrátu času, ukrádání práce tvůrčí.

Jeden čas dokonce pomýšlel na zjednání pomocníka, který by jeho „divoké olůvkové náčrty“ převáděl do partitury. Zdálo se mu dokonce, že bez takového pomocníka bude pro vlastní tvorbu ztracen, ale nakonec dospěl k poznání, že přece bude nejlepší udělat si všechnu práci sám. Velmi si potom zakládal na zlatém psacím peru „nezničitelné psací síly“, daru od svého ctitele Otto Wesendocka. Wagner pyšně prohlašoval, že z něho toto pero udělalo kaligrafického pedanta a žertem usoudil: „Partitury budou mé nejdokonalejší mistrovské dílo v krasopisu. Člověk svému osudu neujde. Meyerbeer svého času na mých partiturách neobdivoval nic jiného, než čisté písmo; tento projev obdivu se mi nyní stal kletbou: musím psát čisté partitury, pokud žiji na zemi…“

Franz Liszt (zdroj Getty Images)

Je zvláštní, jak málo zpráv se dochovalo o způsobu komponování Franze Liszta. Přitom napsal desítky, a pokud vezmeme v úvahu i díla drobnějšího rozsahu, tak stovky děl. To už jen čistě z hlediska mechanického psaní představuje úkol, který by průměrnému opisovači not vystačil na celoživotní aktivitu.

Uvažme dále Lisztovu obrovskou angažovanost společenskou i uměleckou, čas, který věnoval jednotlivcům a institucím, jeho obrovskou korespondenci, rozsáhlou činnost spisovatelskou a vše další, co ještě dělal, a vezměme v úvahu, že přece musel mít také nějaký čas pro sebe a pro své soukromí. Dojdeme pak k závěru, že musel být skladatelem velmi pohotovým, pilným a schopným vyvinout při tvůrčí práci opravdu úžasnou energii. Myšlenky se mu musely přímo hrnout a jeho pero muselo kmitat po papíru rychlostí, při které je snad ani nebylo možné sledovat.

Giuseppe Verdi procházející před budovou milánské La Scaly (foto Getty Images)

Málo zpráv je i o tom, jak komponoval Giuseppe Verdi. Z dob jeho „galejí“, kdy komponoval operu za operou, aby položil základy své slávy, a aby ji po jejím dosažení dále upevnil, je známo, že komponoval den za dnem a měsíc za měsícem nepřetržitě od devíti hodin ráno do půlnoci. Ponejvíce jen při šálku kávy a občas, když už síly byly příliš na hranici naprostého vyčerpání, s přerušením na dobu oběda a sehrání partie kulečníku s přítelem. Během sedmi let tak Verdi napsal dvanáct oper, o nichž mluvil jako o „obchodě“, o zboží, které dává na trh, aby mu vynesly prospěch hmotný – peníze, i mravní – slávu.

Později, kdy si už mohl dopřát delší doby klidu mezi kompozicí jednotlivých oper, využíval tuto dobu klidu do důsledku. Nerad v ní byť i jen poslouchal hudbu, a to jak vlastní, tak cizí, a klavír v jeho domě zcela oněměl. Pak ale znovu přišlo období tvůrčí práce a Verdi pracoval od rána do noci s vytrvalostí, která se měnila v jakousi posedlost. V zápalu tvoření neváhal i hluboko v noci vzbudit svoji choť paní Peppinu, aby mu hned teď řekla své mínění o právě se zrodivší myšlence nebo o hotovém kusu skladby. Stálými společníky při práci mu museli být jeho dva psíci, hovořil o nich jako o spolupracovnících a prohlásil dokonce, že by snad bez nich ani nemohl komponovat.

Jak komponoval Ludwig van Beethoven? Na přímo mu položenou otázku, jak se v jeho hlavě rodí myšlenky a jak pracuje, vysvětlil: „Odkud beru své nápady? Nemohu odpovědět s určitostí: přicházejí bez zavolání, bezprostředně nebo také ne, mohl bych je uchopit rukama ve volné přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, časně ráno, z podnětu nálad, jež se u básníka vyjadřují slovy, u mne se obracejí v tóny, zvoní, šumí, bouří, až posléze stojí v notách přede mnou. Nosím své myšlenky dlouho sebou, velmi dlouho, než je napíšu. Přitom je má paměť tak věrná, že jsem si jist, že téma, které se jednou objeví v mé hlavě, ani po letech nezapomenu. Mnohé měním, zavrhuji, zkouším, až jsem spokojen. Tehdy začíná v mé hlavě pravá práce, rozšiřování, zužování, zpracování do výšky a do hloubky, a poněvadž jsem si vědom, co chci, nikdy neopustím myšlenku, jež klíčí na dně; ta pak stoupá a vzmáhá se a roste, slyším a vidím obraz v celém jeho rozsahu, dílo vyvstává před mým duchem jako z litiny, takže zbývá je už jen napsat, což jde rychle.“

Ludwig van Beethoven (olejomalba, Ferdinand Schimon)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments