Stuttgartské choreografické mládí

Noverre Society ve Stuttgartu podporuje tanec a povědomí o něm mezi diváky už několik desítek let, do podpory mladých choreografů se pustila cíleněji po příchodu Johna Cranka jako uměleckého šéfa místního baletního souboru v roce 1961. Díky úzké spolupráci obou organizací se tak podařilo stát u zrodu jmen jako John Neumeier, Jiří Kylián, William Forsythe, Uwe Scholz, Christian Spuck nebo Marco Goecke.

I přes problematickou situaci se akci povedlo uspořádat (a online odstreamovat 18. 4.) i letos a začínající choreografové měli tak opět možnost vyzkoušet si novou roli, rozšířit obzory, zjistit, zda je tvůrčí cesta pro ně tou správnou, objevovat, zkoumat a riskovat bez většího rizika, přílišné zodpovědnosti nebo strachu. Pro řadu z nich se jednalo o první pokusy na choreografickém poli a s touto perspektivou by se patrně mělo k jejich dílům rovněž přistupovat, byť spolupráce s profesionálním souborem a uvedení na jevišti velkého divadla svádí k přísnějšímu pohledu a užití tvrdších kritérií.

Těm by poměrně snadno odolala dvě díla. Kineograf Vittorie Girelli a Bridges Davida Moora, v nichž oba tvůrci objevili dostatečně svébytné pohybové vyjádření a taneční jazyk, jemuž bylo možné porozumět, odlišit jej od ostatních a nahlédnout na jejich balety jako na profesionálně, na vysoké úrovni odvedenou práci. Což je o to pozoruhodnější u mladé Italky, v jejímž případě se jednalo o choreografickou prvotinu. V úvodním videu, které předcházelo každému z děl a v nichž tvůrci představovali své ideje a témata, jež se rozhodli rozvíjet, Girelli mluvila o nahlížení proměn lidského těla a jeho expresivitě. To naplňovala nejen ve výstupech jednotlivců či duetech, které v sobě tu a tam neskryly inspiraci v pohybovosti a partnerské práci známé např. od Jiřího Kyliána, ale především v tvorbě nového, společného těla, jež tvořili všichni interpreti v propletených, na sebe vzájemně napojených obrazcích a jedním centrem dýchajících skupinách. Pětice tanečníků (dvě dívky – Rocio Aleman a Hyo-Jung Kang,a tři chlapci – Fabio Adorisio, Timoor Afshar, Henrik Erikson) v jednobarevných kostýmech, jejichž jediným výrazným prvkem byla z velkých plíšků složená třpytivá páteř na zadní straně triček, za doprovodu eklektického hudebního výběru, v němž klasicistní Beethovenovu violoncellovou sonátu rámovala až zlověstná elektronika hlubokých témbrů, rozpohybovala pozoruhodnou džungli s lehkostí a nemalým vtipem i ironickým pošťuchováním.

Moorovo dílo na první pohled vykazovalo autorovu zkušenost a jasně vytříbený názor, byť dle choreografových slov se v každém ze svých příspěvků do těchto večerů snaží přijít s něčím pro sebe úplně novým a překvapivým. Nemohu trio Bridges pro tanečnici a dva tanečníky porovnat s jinými Moorovými opusy, celkem odpovědně však mohu prohlásit, že svou vyzrálostí přesahovalo ostatní díla často o hlavu, jakkoli či možná právě proto, že se primárně nesnažilo o žádné velkolepé koncepty a velkoformátové vyprávění a bylo v jádru pravou miniaturou. Stačila stále dost minimalistická, rytmická hudba, jednoduché, unifikované kostýmy chladně šedivých barev korespondující se studeným nasvícením prázdné scény a dynamický pohyb. Mimochodem – zmíníme-li, že obsazení tvořila jedna žena a dva muži, očekávalo by se, že se dočkáme komplikované partneřiny s výraznou měrou manipulace ženským tělem. Agnes Su, Matteo Maccini a Adhonay Soares da Silva na sebe jako samostatné, nezávislé jednotky za celou dobu nesáhly jednou. A ne, nijak to výsledku nechybělo.

Poměrně pozoruhodně vypadal i závěrečný kus celého programu – Agoloy Shakeda Hellera pro čtyři tanečnice (Elisa Badenes, Sinead Brood, Mackenzie Brown, Paula Rezende) a tanečníka (Louis Stiens). Atmosféru zvláštního prostředí, v němž se pohybovala amébní stvoření, podtrhovalo střídání harmonicky čistých tónů Solveiginy písně z Peera Gynta norského skladatele Edwarda Griega s kovovými perkusemi Alberta Matea Lopeze, zkomponovanými přímo na tělo díla. Přepínání mezi dvěma naprosto odlišnými hudebními světy se postupně zrychlovalo, plochy nekompromisní elektroniky si zabíraly stále více časoprostoru, aby se nakonec obraz uzavřel rámcovou kompozicí a opět melancholicky melodickým Griegem. Za zmínku v tomto případě stojí i kostýmy. Heller sáhl po v dnešní době oblíbené jednotnosti a genderové neurčitosti, kdy nejen pohybový slovník, ale rovněž oděv podporuje tendence sledovat tančící tělo bez ohledu na jeho druhotné pohlavní znaky nebo stereotypní sociální role, vnímat jej zcela rovnoprávně, bez předsudků. Nutno podotknout, že lososovým kombinézám s řasenými manžetami na předloktí se to povedlo dokonale. Krajně neesteticky v nich vypadali bez výjimky úplně všichni.

Nezkušenost a jistá mladická nerozvážnost se u choreografů a choreografek večera projevovala dvěma způsoby. Buď uchýlením se ke strašlivým klišé, jako tomu bylo v případu Jessicy Fyfe a jejího Peace apart, u něhož nelze ocenit ani autorčinu jedinečnost a jistou odvahu ve výběru pohybového estetického rámce přísné, až akademické neoklasiky, když v něm nebyla schopná přinést naprosto nic nového ani zajímavého, nebo melodramatického duetu The storm before the calm, kde to vypadalo, že Adrian Oldenburger o bouřce slyšel jenom z vyprávění, případně nepříliš povedené encyklopedie. Anebo ukousnutím si krajíce tak velikého, že sousto způsobilo zadušení nejen choreografovi, ale především divákům, jako tomu bylo v případě sledování koncepčně asi příliš ambiciózní a ve výsledku dokonale překombinované choreografie Anja Aurory de Mori nebo nekonečného Deltangi Timoora Afshara.

Venkoncem se ale dá stuttgartský choreografický ateliér považovat za úspěšný, kdyby ničím jiným, tak poskytnutím platformy pro začínající tvůrce. V našich končinách jsme v minulosti znali obdobné projekty v Národním divadle v Praze nebo Brně a než zasáhly nekontrolovatelné viry, plánoval se v Praze po několika letech jeho návrat. Tak snad se zadaří, protože odkud si myslíte, že vzešly už dvě generace třeba takových Dekkadancers?

Noverre: Young  Choreographers 2021

Peace apart
Choreografie: Jessica Fyfe
Hudba: Frederick Chopin
Design rüdiger benz
Tančí: Jessica Fyfe, Moacir de Oliveira
Klavír: Eva Ilorente Diaz
Violoncello: Olivier Marger

Anja
Choreografie: Aurora de Mori
Hudba: Ennio Morricone
Tančí: Mizuki Amemiya, Aiara Iturrioz Rico, Martina Marin, Kristopher Kunzelmann, Vincent Travnicek, Martino Semenzato

Kineograph
Choreografie: Vittoria Girelli
Hudba: Ambarchie, Kassel Jaeger, James Rushford, Christian Eidnes Andersen, Lars von Trier, Ludwig van Beethoven
Tančí: Rocio Aleman, Hyo-Jung Kang, Fabio Adorisio, Timoor Afshar, Henrik Erikson

The storm before the calm
Choreografie: Adrian Oldenburger
Hudba: Evgeny Grinko, Christoph Willibald Gulck
Tančí: Veronika Verterich, Clemens Frölich

Deltangi
Choreografie: Timoor Afshar
Hudba: Mamak Khadem, Ramin Torkian
Tančí: Diana Ruiz, Alessandro Giaquinto, Marté Fernández Paixá

Bridges
Choreografie: David Moore
Hudba: Michael Brook
Tančí: Agnes Su, Matteo Maccini, Adhonay Soares da Silva

Agoloy
Choreografie: Shaked Heller
Hudba: Edward Grieg, Alberto Mateo Lopez
Světelný design: Jörg Schuchardt
Tančí: Elisa Badenes, Sinead Brood, Mackenzie Brown, Paula Rezende, Louis Stiens

Uvedeno: 18. 4. 2021, livestream