Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

A do toho cvičím Paganiniho, stupnice podle Galamiana, každý den, abych byl fit. S orchestrem mám před sebou Brahmse, měl bych hrát i jeho Dvojkoncert, trochu mě láká Elgarův koncert, který u nás taky nikdo nehraje a zase – v Americe je to naprosto standardní součást repertoáru. A čeká mě – stane-li se to – za necelý rok koncert ve Smetanově síni, kde budou tři fantazie – jedna od Juraje Filase, napsal ji pro mě a bude to premiéra, po ní Fantazie Josefa Suka a po pauze Skotská fantazie Maxe Brucha. To je moje dramaturgie – možná trochu megalomanská…

Bude to koncert k vašemu životnímu jubileu, tak je to na místě, ne? Hra zpaměti je vaše zásada?
V poslední době rozhodně ano. Za prvé cítím, že jsem daleko lepší. Jakmile jsem svázaný s notami, nevím, kam mám koukat. A když nemusím koukat do not, ponořím se do sebe nebo do hudby nebo do prostoru a je mi dobře. A za další, zatím nepoužívám brýle. Ale ta představa, že hraju v brýlích nemluvě o tom, že bych si někdy zvládl nechat dát kontaktní čočky, se mi vůbec nelíbí. Líbí se mi, když to mám v hlavě v pořádku.

Fantastické! Kolik je takových sólistů, kteří hrají zpaměti!
Byl to romantický úzus virtuóza.

To už je dávno pryč.
Pro nás, kteří jsme se v 19. století narodili, je to tak správně.

Svého času jste dost hrál i soudobou hudbu a v ní je to často o premiéře a konec. I takové skladby jste se učil zpaměti?
Většinou jsem k tomu přistupoval tak, že je povinností nás interpretů – pokud do toho jdeme – hrát skladbu víckrát než jednou. Že bychom se měli pokusit udělat něco pro to, aby zabrala. A někdy to zabere. Ale obecně si myslím, že hudba umírá – není moc cest, kudy by se mohla takzvaná vážná nebo klasická hudba ubírat. Alex Ross to píše v knize Zbývá jen hluk – a to je člověk, který k Boulezům a Stockhausenům vzhlíží ještě docela pozitivně. Ale – kam? A kdo a co? Kdo by měl dnes být Beethoven nebo Bach? Schönberg říkal, to jsem nebyl já, kdo zničil hudbu, to byl Richard Strauss.

Zajímavá je statistika: když Felix Mendelssohn-Bartholdy řídil orchestr lipského Gewandhausu a byl zodpovědný nejen za umělecký provoz, ale za celou dramaturgii, prováděli přes 90% soudobé hudby. To bylo kolem roku 1830 čili dvě století zpátky. A když studujete dramaturgii Gewandhausu dál – jenom jako vzorku – zjistíte, že o padesát let později je to procento daleko menší a stále se snižuje, a dnes je to 0,5 %. A jsou to skladby, které abonenti v podstatě nemusí mít. Přetrpí je. A tady je ukryto cosi, co je neoddiskutovatelné a nenapravitelné. Skladatelé ztratili kontakt se vzdělaným posluchačstvem. Jsou nepotřební. Třeba jen v Praze máme spoustu skladatelů – a když deset z nich posadíte ke stolu, neshodnou se vůbec na ničem. Je to rys doby, těžko se s tím dá něco dělat.

Kristina Fialová, Ivan Ženatý a Krzysztof Penderecki - MHF Leoše Janáčka 2018 (foto MHF Leoše Janáčka)
Kristina Fialová, Ivan Ženatý a Krzysztof Penderecki – MHF Leoše Janáčka 2018 (foto MHF Leoše Janáčka)

Takže soudobou hudbu – až na výjimky jako je ten Filas – už nehrajete?
Nedávno jsem hrál skladbu, kterou na mou objednávku napsal Jiří Gemrot. Jmenuje se Smuteční hudba, autor ji původně zkomponoval s komorním orchestrem, a provedení mělo takový ohlas, že mě napadlo, jestli by neudělal verzi s klavírem. Většinou se to dělá obráceně. Jsou tam velmi motorické plochy, které kladívko udělá jiným způsobem než smyčec. A hráli jsme ji na posledním rudolfinském recitálu před tím, než přišel nový stav.

Nový stav přišel už několikrát…
Loni koncem února.

Na podzim už jste nehrál?
Hrál jsem v září a pár live streamů. A začal jsem dostávat spoustu nabídek jako záskoky za zpěváky, když naše moudrá vláda zakázala zpívat.

Byly časy, kdy jste soudobou hudbu hrál dost.
Kalabisův koncert, v předpremiéře Machův koncert… Mimochodem, Otmar napsal krásnou Elegii, původně pro Noru Grumlíkovou a potom verzi s orchestrem a tu jsem hrál – možná stokrát. To je jedna z věcí, ke kterým bych se chtěl vrátit. Myslím, že je to nejsilnější kompozice pro housle, která tady po Martinů vznikla.

Povězte mi něco o svém partnerství s nástrojem. Kolikery máte housle, jak o ně pečujete? Jaký spolu máte vztah – nedovedu si to představit, ale musí být bytostný. Dotýkáte se fyzicky…
To je samozřejmě fatální téma, ale také se to mění a zase musím vzpomenout Josefa Suka, který měnil housle ze dne na den. On se nezdál, působil velmi seriózně, ale měl v sobě neklidného ducha. Když jsme spolu hrávali – ve své době to bylo velmi intenzivní umělecké přátelství – večer mi třeba zavolal a řekl, poslyšte, teď jsem přišel na to, že druhou větu budeme začínat smykem nahoru. A já, protože jsem věděl, že diskuse nepřichází v úvahu, jsem řekl, Mistře, to je výborný nápad, já si to hned vyzkouším a změníme to. A přišli jsme druhý den do sálu a on povídá, já jsem si to zkusil – je to lepší dolů. A tak to bylo pořád. Měl neklid v duši, a to ho omlazovalo. A stejně to měl i s houslemi. Potřeboval pořád něco nového, takže měnil housle. I z koncertu na koncert.

Takže ty vzácné stradivárky od státu byla legenda?
Ono to zní líbivě, ale není to celá pravda. Dlouho jsem měl pocit, že vztah s houslemi má být něco jako manželství. Ale pak přišla Amerika. Tam byznys jen jede. Když se dostanete do New Yorku nebo do Bostonu nebo do Chicaga a přijdete k tomu pravému dealerovi a máte možnost na všechny ty skvosty si zahrát, tak se prostě zamilováváte. A když máte možnost na ty housle hrát, tak na ně hrajete. Takže já jsem potom taky začal nástroje střídat a začal jsem si užívat, že třeba můj Vuillaume skvěle funguje na Beethovena, protože báječně svítí nahoře, a Guarneri má zase nádherně znělé spodky, což sluší většině romantického repertoáru, protože zní takovým tím témbrem „svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji“.

Takže kolikery housle máte?
Teď mám troje staré a dvoje novější. Abych tak řekl, mám přítelkyň víc.

Ivan Ženatý a Sandra Shapiro (archiv Ivana Ženatého)
Ivan Ženatý a Sandra Shapiro (archiv Ivana Ženatého)

Živé umělecké partnery – pokud vím – zas tolik nestřídáte.
V Americe jsem měl velmi plodnou spolupráci s paní Sandrou Shapiro, rovněž jsme spolu natáčeli a hrála se mnou několikrát na Pražském jaru a v cyklech České filharmonie. Začínal jsem s klavíristou, který byl dlouholetým partnerem Nory Grumlíkové – Jaroslavem Kolářem, léta jsem hrál s panem Josefem Hálou, a teď hraju hlavně s Igorem Ardaševem. On taky žije tak trochu v jiném světě než v tomto konkrétním a v tom si rozumíme. Komunikace přes hudbu je ta úplně nejlepší. Třeba s Josefem Sukem jsme při zkouškách vůbec nemluvili. Hráli jsme, znovu a znovu a znovu, potom řekl, jedeme se na chvíli projet, sedli jsme do jeho nového sportovního vozu, on objel Maltézské náměstí a zase jsme šli hrát.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments