Ivan Ženatý, šlechtic houslového tónu

Včerejší večer byl pro mne estetickým zážitkem nejvyššího kalibru. Tento zážitek byl zprostředkován jednak nádhernou knihou Stradivarius, kterou jsem obdržel před koncertem od svých londýnských přátel, ale zejména pak krystalickou čistotou hry houslisty Ivana Ženatého a klavíristky Sandry Shapiro.

Společným jmenovatelem obou vjemů byla krása, která oblaží sluch, zrak a hlavně duši. Kniha Stradivarius, vydaná u příležitosti výstavy houslařových nástrojů v Ashmolean Museum v Oxfordu v létě 2013, je stejně úžasná jako hra vyzrálého umělce, jehož kvality ukázal včerejší recitál do posledního detailu. Stejně tak jako Antonio Stradivari dovedl vykreslit a dovést k dokonalosti vykládání nástroje, hlavice, zvukové otvory a dát je do harmonie se strukturou dřeva, duo Shapiro – Ženatý nalezlo zvukový ideál ve všech uváděných skladbách. Variabilnost tónu, kterou houslista zprostředkovává posluchači ze svého vzácného nástroje, je obdivuhodná, ale jistě je také podložená neustálým hledáním.

Ivan Ženatý dal nahlédnout do svého nitra prostřednictvím skladeb, které na koncertním pódiu (mimo Brahmse) téměř nejsou slyšet. Svojí interpretací dokázal doslova nabít a vyšperkovat každou frázi, každý magický obraz skladatelova textu. Jeho hra nabyla v posledním období na mimořádné expresivitě a je velkou škodou, že dlouholetou pedagogickou zkušenost nemohl ze známých důvodů předávat mladým českým adeptům houslové hry.

Samostatnou kapitolou je hra klavíristky Sandry Shapiro. Vůbec se nezdálo, že klavírní part je obtížný a dominující. Stejně tak jako v případě Brahmsovy Sonáty A dur, psané pro klavír a housle (chybně v programu označené jako Sonáta pro housle a klavír), i u děl Edwarda Elgara a Camille Saint-Saënse usedl při prvním provedení skladatel ke klavíru. Subtilní Sandra Shapiro dovede ukáznit i na otevřený nástroj všechnu dynamiku, podpořit mysteriózní pianissima, nezahltit strukturu přílišným pedalizováním. Výsledkem je dokonalá symbióza temp, nálad a vyváženost lyriky a virtuozity. Její hra se vyznačuje stejně jako hra Ivana Ženatého sebekontrolou, ale také velkou originalitou a citovostí. Navíc bez jakékoli vnější okázalosti.

Objevným pro mne i posluchače bylo provedení sonát Edwarda Elgara a Camille Saint-Saënse. U Sonáty e moll op. 82 Edwarda Elgara bylo patrné, že byl velkým obdivovatelem Brahmse. Dílo je plné emoční hloubky, božské delikatesy a plné nádherných barev. Přesto jeho zařazení do programu společně s díly psanými v rozpětí několika málo let (1884-1886) a se stejným přírodním lyrickým obsahem neumožnilo v plné míře ukázat velkolepost díla.

Saint-Saënsova Sonáta d moll, dedikovaná velkému belgickému virtuosovi Josephu Marsickovi (učiteli Carla Fleshe, Jacquese Thibauda a George Enescua), je v úvodní synkopické větě vášnivá, ve volné větě je skutečným dialogem mezi houslemi a klavírem. Scherzo je plné humoru a finále je motem perpetuem přídavkového charakteru. I když je tato sonáta kritiky zařazována jako obdoba Kreutzerovy sonáty, v díle jsem při prvním poslechu slyšel již impresionistické barvy a Mendelssohnovy skřítky. Finální věta ukázala virtuózní stránku Ženatého svrchovaného umění, i když nástroj jako by neměl schopnost artikulovat každý rychlý detail spiccata. Přídavky Gabriela Faurého a Bohuslava Martinů byly kontrastním oživením nádherného večera. Nemám rád srovnávání, ale paralela s nástroji Antonia Stradivariho a vystoupením Jamese Ehnese na festivalu Pražské jaro 2015 (recenze zde), včetně jeho názorů v úvodu výše jmenované knihy, je možná tentokrát na místě.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Český spolek pro komorní hudbu
Ivan Ženatý & Sandra Shapiro
Ivan Ženatý (housle)
Sandra Shapiro (klavír)
13. února 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Johannes Brahms: Sonáta č. 2 A dur pro klavír a housle op. 100
Edward Elgar: Sonáta e moll pro housle a klavír op. 82
Antonín Dvořák: Balada d moll op. 15
Camille Saint-Saëns: Sonáta d moll pro housle a klavír op. 75

www.ceskafilharmonie.cz