Jacques Offenbach jako symfonik v podání Filharmonie Brno

Filharmonii Brno nestačí ta dobrodružství, která zažívá při každém koncertě ať už „doma“ nebo na sokolském Stadioně. Vždy na ni číhají úskalí, které se ale mnohdy dají předvídat. Aby si vylepšili hráči náladu, tak na 4. abonentní koncert na Stadionu, který se konal 4. a 5. dubna, zařadila dramaturgie pecku, která se dá označit jako rarita. Grand Concerto, Concerto militaire, pro violoncello a orchestr Jacquese Offenbacha, ano, právě toho krále pekelného kankánu. A to v české premiéře podle kritického vydání originální verze z roku 1847.

 

Že byl Offenbach živel a provokatér, je známo. Že nastavil svými satirickými a chytrými operetami tomuto žánru laťku vysoko, to také víme. Že věděl, že má na víc, a že toužil napsat velkou operu, což se mu podařilo až v posledním díle Hoffmannovy povídky, to je také všeobecně známé. Ale že napsal i symfonické dílo, to je asi pro nás všechny překvapení. A protože byl také skvělý violoncellista, napsal si tohle dílo pro sebe. Ale stačil premiérovat v roce 1847 jen první větu, poté ji ještě hrál v Kolíně nad Rýnem. Co se dílem stalo dál, to je záhada. Další věta byla objevena až dlouho poté v historickém archivu v Kolíně nad Rýnem a ta poslední dokonce v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Proto mohla být premiéra celého díla uvedena až v roce 2004 v Paříži.

V Brně jsme tedy mohli slyšet českou premiéru v podání skvělého violoncellisty Petra Nouzovského za vedení mladého amerického dirigenta Case Scagliona. Ten nestál před brněnskou filharmonií poprvé, to bylo v roce 2016 a nyní to byla jeho čtvrtá spolupráce. Offenbachovo Concerto militaire dirigoval s romantizujícím nadhledem a lehkostí. Akcentoval vtip a radostnost a to i v částech, evokujících nástup do boje, které se nesly v duchu Marseillaisy. V poslední části se ozývá smutná melodie, která se rozvíjí do smutečního pochodu, ale v závěru se věcně vrací úvodní melodická část, která je smířlivá. Melodika je velmi podobná arii Orfea, naříkajícího nad Eurydikou ( kterou mimochodem si v operetě autor přisvojil z opery Gluckovy), ale zde k citaci nedochází. Závěr je ale čistě Offenbachovský, není to sice pekelný kankán, ale je mu hodně blízko. Je zajímavé, že ač je v díle znát operetní rukopis autora, nepoužívá zde žádný motiv z později napsaných operet.

Petr Nouzovský zde našel vděčný materiál pro rozeznění svého violoncella, které má nosný a čistý zvuk, a které ovládá s neuvěřitelnou ekvilibristikou. Čistá a jistá intonace a to především při lehkých a nosných flažoletech, jistota v perlivých kadencích, ke kterým je v díle mnoho příležitostí. Skvěle si rozuměl s orchestrem, který také dostal příležitosti k sólovým výkonům, ať to byly lesní rohy, trubky či flétna i hoboj, nebyl nikdo, kdo by svoji příležitost zahodil. Všichni hráči v orchestru si užívali s nadhledem vtipnou hudbu vysoce muzikálního autora, který zjevně dílo napsal nejen pro sebe jako ekvilibristický kus, ale i pro orchestr a publikum, aby je pobavil a potěšil. Což se mu podařilo i po stopadesáti letech.

Po přestávce se orchestr vrátil opět k válečnému tématu, tentokrát však víc než závažnému. Druhá světová válka už nebyla tak romantická ( jestli se to vůbec o nějaké válce dá říct..) a v Sovětském svazu už vůbec ne. Sergej Prokofjev svoji Symfonii č. 5 B dur op.100 komponoval v roce 1944 a premiéroval jako dirigent v Moskvě v lednu roku 1945. Podtitul zní „Symfonie o velikosti lidského ducha“, neboť v té době již nikdo nepochyboval, jak válka skončí. Emoce a zoufalství, nářek, bolesti i euforie a nenávist, i břeskný obraz boje a zmaru, vše zde najdeme vykreslené v silném vyznění. Velké obsazení orchestru umožňuje mohutnost hudebního proudu s neobvyklými barevnými plochami, nesoucími silný náboj. Dirigent se zcela ponořil do partitury (vlastně do hudby, dirigoval tak obsáhlé dílo zpaměti) a ta tam byla lehkost a vtip, nastoupila přesná gesta a vypracované plochy s jasně vyznačenou linkou gradace a kontrastů. Orchestr hrál čtyřvětou skladbu s plným soustředěním a jednotlivé nástrojové skupiny se přesně doplňovaly a vytvářely fascinující disonanční hudební obrazy. Překvapila silně obsazená sekce violoncell ( osm), jejichž témbr zklidňoval i rozechvíval, housle se chvěly v pianissimu a lesní rohy hrály přesně a úderně. Nářek dřevěných nástrojů se chvěl v prostoru, aby je zcela přebily tympány spolu s dvěma obrovskými činely. Tento obraz zmaru ukončil energický závěr v podání pléna, plný energie a odhodlání, i když poslední věta nesla název Allegro giocoso.

Filharmonie Brno na sokolském Stadioně (foto: Vojtěch Kába)

Sál Stadionu se chvěl a ještě po ukončení byl plný zneklidňující a energické hudby, která naplňovala sál, ale přece jen něco chybělo. Zvuk, který posluchače obejme a zahltí, který se nese ze všech stran, a přesto se netříští. Zvuk, kterého docílí posluchač, když si pustí dílo na kvalitním přehrávači do sluchátek. Opět si neodpustím poznámku, že v době, kdy jsou natolik pokročilé technologie, které dokáží zprostředkovat poslech ideálně vyvážený, je anachronismem poslouchat symfonickou hudbu v prostředí, které na takový poslech není uzpůsobené. Koncertní sály se dnes nestaví jen tak pro zábavu či jen jako architektonická ozdoba měst. Jedná se o technologický nástroj sui generis, který hraje spolu s orchestrem a vytváří dokonalost zvuku a jeho vnímání. Zaplať bůh za možnost koncertovat v sokolském Stadionu, ale jsme tu o století zpět za zvukovou technologií. O to větší poděkování umělcům za skvělý výkon!

Hodnocení autorky recenze: 95%

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na