Jacques Offenbach jako symfonik v podání Filharmonie Brno

Že byl Offenbach živel a provokatér, je známo. Že nastavil svými satirickými a chytrými operetami tomuto žánru laťku vysoko, to také víme. Že věděl, že má na víc, a že toužil napsat velkou operu, což se mu podařilo až v posledním díle Hoffmannovy povídky, to je také všeobecně známé. Ale že napsal i symfonické dílo, to je asi pro nás všechny překvapení. A protože byl také skvělý violoncellista, napsal si tohle dílo pro sebe. Ale stačil premiérovat v roce 1847 jen první větu, poté ji ještě hrál v Kolíně nad Rýnem. Co se dílem stalo dál, to je záhada. Další věta byla objevena až dlouho poté v historickém archivu v Kolíně nad Rýnem a ta poslední dokonce v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Proto mohla být premiéra celého díla uvedena až v roce 2004 v Paříži.

V Brně jsme tedy mohli slyšet českou premiéru v podání skvělého violoncellisty Petra Nouzovského za vedení mladého amerického dirigenta Case Scagliona. Ten nestál před brněnskou filharmonií poprvé, to bylo v roce 2016 a nyní to byla jeho čtvrtá spolupráce. Offenbachovo Concerto militaire dirigoval s romantizujícím nadhledem a lehkostí. Akcentoval vtip a radostnost a to i v částech, evokujících nástup do boje, které se nesly v duchu Marseillaisy. V poslední části se ozývá smutná melodie, která se rozvíjí do smutečního pochodu, ale v závěru se věcně vrací úvodní melodická část, která je smířlivá. Melodika je velmi podobná arii Orfea, naříkajícího nad Eurydikou ( kterou mimochodem si v operetě autor přisvojil z opery Gluckovy), ale zde k citaci nedochází. Závěr je ale čistě Offenbachovský, není to sice pekelný kankán, ale je mu hodně blízko. Je zajímavé, že ač je v díle znát operetní rukopis autora, nepoužívá zde žádný motiv z později napsaných operet.

Petr Nouzovský zde našel vděčný materiál pro rozeznění svého violoncella, které má nosný a čistý zvuk, a které ovládá s neuvěřitelnou ekvilibristikou. Čistá a jistá intonace a to především při lehkých a nosných flažoletech, jistota v perlivých kadencích, ke kterým je v díle mnoho příležitostí. Skvěle si rozuměl s orchestrem, který také dostal příležitosti k sólovým výkonům, ať to byly lesní rohy, trubky či flétna i hoboj, nebyl nikdo, kdo by svoji příležitost zahodil. Všichni hráči v orchestru si užívali s nadhledem vtipnou hudbu vysoce muzikálního autora, který zjevně dílo napsal nejen pro sebe jako ekvilibristický kus, ale i pro orchestr a publikum, aby je pobavil a potěšil. Což se mu podařilo i po stopadesáti letech.

Po přestávce se orchestr vrátil opět k válečnému tématu, tentokrát však víc než závažnému. Druhá světová válka už nebyla tak romantická ( jestli se to vůbec o nějaké válce dá říct..) a v Sovětském svazu už vůbec ne. Sergej Prokofjev svoji Symfonii č. 5 B dur op.100 komponoval v roce 1944 a premiéroval jako dirigent v Moskvě v lednu roku 1945. Podtitul zní „Symfonie o velikosti lidského ducha“, neboť v té době již nikdo nepochyboval, jak válka skončí. Emoce a zoufalství, nářek, bolesti i euforie a nenávist, i břeskný obraz boje a zmaru, vše zde najdeme vykreslené v silném vyznění. Velké obsazení orchestru umožňuje mohutnost hudebního proudu s neobvyklými barevnými plochami, nesoucími silný náboj. Dirigent se zcela ponořil do partitury (vlastně do hudby, dirigoval tak obsáhlé dílo zpaměti) a ta tam byla lehkost a vtip, nastoupila přesná gesta a vypracované plochy s jasně vyznačenou linkou gradace a kontrastů. Orchestr hrál čtyřvětou skladbu s plným soustředěním a jednotlivé nástrojové skupiny se přesně doplňovaly a vytvářely fascinující disonanční hudební obrazy. Překvapila silně obsazená sekce violoncell ( osm), jejichž témbr zklidňoval i rozechvíval, housle se chvěly v pianissimu a lesní rohy hrály přesně a úderně. Nářek dřevěných nástrojů se chvěl v prostoru, aby je zcela přebily tympány spolu s dvěma obrovskými činely. Tento obraz zmaru ukončil energický závěr v podání pléna, plný energie a odhodlání, i když poslední věta nesla název Allegro giocoso.

Sál Stadionu se chvěl a ještě po ukončení byl plný zneklidňující a energické hudby, která naplňovala sál, ale přece jen něco chybělo. Zvuk, který posluchače obejme a zahltí, který se nese ze všech stran, a přesto se netříští. Zvuk, kterého docílí posluchač, když si pustí dílo na kvalitním přehrávači do sluchátek. Opět si neodpustím poznámku, že v době, kdy jsou natolik pokročilé technologie, které dokáží zprostředkovat poslech ideálně vyvážený, je anachronismem poslouchat symfonickou hudbu v prostředí, které na takový poslech není uzpůsobené. Koncertní sály se dnes nestaví jen tak pro zábavu či jen jako architektonická ozdoba měst. Jedná se o technologický nástroj sui generis, který hraje spolu s orchestrem a vytváří dokonalost zvuku a jeho vnímání. Zaplať bůh za možnost koncertovat v sokolském Stadionu, ale jsme tu o století zpět za zvukovou technologií. O to větší poděkování umělcům za skvělý výkon!

Hodnocení autorky recenze: 95%