Silvia Hroncová: Sounáležitost s domovskou scénou je klíčová!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Velké události čekají pražské Národní divadlo. Dne 5. ledna 2020 se bude slavnostním Operním gala znovuotevírat zrekonstruovaná budova pražské Státní opery. A to přesně v den 132. výročí prvního otevření budovy Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští v roce 1888. Nejprve se budou přenášet původní inscenace Státní opery zpět z prostor Národního divadla, Stavovského divadla a Hudebního divadla Karlín tam, kam patří. Zaměstnanci začnou oživovat nové prostředí a používat moderní technologie. Novým uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery byl jmenován Per Boye Hansen, hudebním ředitelem Státní opery bude od srpna 2019 Karl-Heinz Steffens. V úzkém vedení Opery Národního divadla a Státní opery zůstává vedle Jaroslava Kyzlinka a Petra Kofroně také Silvia Hroncová jako výkonná ředitelka. Zvládnout finále rozsáhlé rekonstrukce, jakož i bezproblémový přesun inscenací, lidí i techniky, pro ni znamená jeden z nejbližších úkolů. Silvia Hroncová je ovšem právě pro něj vybavena unikátní zkušeností ze svého bratislavského působení. Na pozici ředitelky Slovenského národního divadla měla na svých bedrech přesun souborů se všemi inscenacemi a zázemím do zcela nové divadelní budovy. Jako by jí snad rekonstrukce, její záštita a zvládnutí byly souzené…
Silvia Hroncová (foto Ilona Sochorová)

Nemohl jsem se nezeptat, jak moc se současná situace před dokončením rekonstrukce Státní opery liší od té v Bratislavě před několika lety…
Často se nad těmi rozdíly zamýšlím. V Bratislavě jsem řídila Slovenské národní divadlo ve výjimečném období. Byla by to výzva pro každého. Do SND jsem přišla, když stavba byla před dokončením a kolaudací a zakrátko mělo divadlo dostat celou budovu do správy. Situace byla zcela unikátní a vše, co jsem absolvovala, znamenalo pro nás všechny novou zkušenost. Zkuste si to představit: vstupujete do divadla, které se stavělo déle než dvacet let, musíte to dokončit, zprovoznit a zároveň do nové budovy kompletně přestěhovat soubory.

A také opustit prostory, v nichž činohra SND dlouhé roky působila, ať už šlo o Divadlo Pavla Országha Hviezdoslava nebo Malou scénu, tedy dvě hlavní činoherní scény SND…
Ano, za dlouhé desítky roků si činohra k těmto prostorům vybudovala velmi silný vztah; kolik nezapomenutelných příběhů, inscenací, úspěchů se tam odehrálo! Zkrátka byla cítit silná nostalgie. Mám v paměti jednu symbolickou chvíli: hráli jsme poslední představení a všichni na závěr přinesli na scénu obrovskou krabici. Otevřela se a my jsme si řekli: „Tak a teď genia loci do ní na chvíli uložíme a odneseme si ho do nového divadla.“ A na prvním představení v novém sále jsme ji otevřeli a ducha místa z Hviezdoslavova divadla vypustili do nového prostoru… Tohle můžete zažít jen jednou v životě…

Jenže vy právě nyní analogickou situaci zažíváte znovu. Před dokončením je rekonstrukce budovy Státní opery a bude třeba přenést nejednu krabici, nejen s geniem loci, ale hlavně s výbavou, výpravou, kulisami, rekvizitami a vším, na čem stávající inscenace stojí… Jako by vám podobné úkoly byly souzeny, jako by se počítalo s tím, že složí-li se na vaše bedra, dobře to dopadne…
Už když mne ředitel Jan Burian oslovil, věděl, že rekonstrukce Státní opery bude nutná. A zřejmě hledal někoho, kdo náležité zkušenosti s velkým divadlem má, zná jeho strukturu a fungování všech složek. Tohle snad byla moje velká přednost. Ale hovoříte-li o tom, že jsou mi některé věci souzené, musím vzpomenout i na dobu, kdy jsem ředitelovala v Divadelním ústavu v Bratislavě. V té době se v Prešově rekonstruovalo divadlo, do kterého se plánovalo mimo jiné přestěhovat část archivu Divadelního ústavu. Účastnila jsem se závěrečné fáze rekonstrukce divadla. Změnili jsme účel využití, nechtěla jsem, aby prostor byl jenom skanzenem, proto archiv zůstal v Bratislavě a v divadle se dodnes hraje. Zajímavostí je, že divadelní budova je také z dílny světoznámého architektonického ateliéru Fellner a Helmer, podobně jako Státní opera.

Silvia Hroncová (archiv OP)

A když se zeptám na analogie a podobnosti dvou národních divadel, českého a slovenského?
Jako velké třísouborové první scény ve svých zemích jsou lecčím příbuzné; právě díky tomu jsou v celoevropském měřítku unikáty. Tuhle strukturu si obě scény ponechaly od doby svého vzniku jako společnou vizi národního divadla. Dnes něco takového není ani v Polsku, ani v Maďarsku. No a ty rozdíly – Praha je přeci jen větší a turisticky exponovanější metropole se širší kulturní základnou. Bratislava je menší, což ale může mnohdy být i výhoda…

Mně se moc líbí ten symbol krabice jako kontejneru na genia loci… něco takového vás čeká i zde, v Praze, pro celou příští sezonu bude příznačné, že se bude stěhovat, bude nutné znovu provést hlavní zkoušky a přizpůsobit scénografie. Do jaké míry se myslí na diváky? Podařilo se bratislavské inscenace přestěhovat včetně toho, co si z nich odnášejí diváci a jak na ně reagují? A jak je v tom ovlivňuje divadelní prostor?
To je klíčová otázka a i my si ji v této době často klademe! Každá inscenace, její scénografie, je koncipována pro určitý prostor. A počítá se i s atmosférou, s akustikou a s dimenzemi kulis. V Bratislavě u všech takových adaptací byli osobně režiséři i scénografové jednotlivých produkcí. Takže každá byla de facto nově postavená. Bylo-li to nutné, některé části dekorace se upravily. V některých případech režisér uznal, že jeho komornější koncept může na větší scéně fungovat. Pokaždé ale proběhly technické, světelné i herecké zkoušky.

V nové budově si ale musíte zvykat i na akustiku…
Tu jsme v nové budově v Bratislavě museli pečlivě vychytávat. Zajímavostí je, že ne v každé řadě byly stejné akustické podmínky, jak pro činoherní, tak pro operní sál. Tvůrci tedy museli pracovat i s umístěním dekorací jako s důležitým akustickým aspektem.

Tyhle věci běžnému divákovi unikají a těžko si představit, na co všechno se musí při stěhování myslet. A těžko také dopředu říci, jestli vše v novém prostoru zafunguje…
Máme připravený přesný harmonogram přenosu každé inscenace. Do Státní opery se vracejí původní produkce, tvořené ještě pro Státní operu, a zároveň přenášíme nové inscenace Státní opery, které měly premiéru v historické budově Národního divadla, ve Stavovském divadle a v Hudebním divadle Karlín. V těch nových inscenacích jsme už dopředu zadali scénografům, aby produkce tvořili z pohledu obou dvou prostorů, ve kterých se budou hrát. Máte pravdu, jeviště v historické budově Národního divadla a ve Státní opeře jsou velmi podobná, takže nehledíme-li na metrové rozdíly, ty přenosy budou jednodušší. Spíš se těšíme, že produkce půjdou do technicky mnohem vyspělejšího prostoru. I tak jsme ale naplánovali, že každá inscenace bude mít na zabydlení minimálně tři dny.

Silvia Hroncová (archiv OP)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na