Jak je možná neznáte: Henryk Szeryng
Osobní vzpomínka na aristokrata houslí
Jako mladík jsem měl to privilegium slyšet polsko-mexického houslistu mnohokrát. Poprvé v roce 1962, naposledy při jeho posledním vystoupení na festivalu Pražské jaro v roce 1986. Vždy to byl pro mne svátek a nikdy jsem nevěděl, kterého z mých oblíbenců bych upřednostnil. Tím druhým pro mne byl Isaac Stern. Vždy, když jsem Henryka Szerynga slyšel, obdivoval jsem na jeho úžasných koncertech eleganci, vřelý tón, stejně tak emoce a vzruch, které z jeho interpretace prýštily. Jeho intonace byla vždy krystalická a sladký tón podpořený medovým vibratem uchvacoval v každé frázi. Vzezřením aristokrat s patricijskou postavou vytvářel hedvábný tón s neobvykle vysoko drženým loktem pravé ruky. Nikdy housle nedržel pod bradou podepřené poduškou nebo ramenní opěrkou, a tak jeho nástroj souzněl s jeho celým tělem, s celou jeho duší. Bílý kapesník pokládaný s elegancí na podbradek byl přímo magický a jeho koncerty s množstvím přídavků jsou nezapomenutelné. I když se říká, že v posledních letech byl známý tím (stejně jako Christian Ferras), že před vystoupením si dal pár skleniček sherry, jeho kontrola smyčce, frázování a smysl pro styl zejména při interpretaci Bachových skladeb byly prvotřídní. Mimochodem, stejně jako George Enescu obvykle hrál s docela málo napnutými žíněmi.
Mládí, studium, koncertní a pedagogická dráha
Henryk Szeryng se narodil jako druhý syn Szymona Sereka a Salome Aliny Woznické ve stejné vesnici Żelazowa Wola jako Fryderyk Chopin. Ve hře na klavír a harmonii jej vzdělávala jeho matka, hodiny houslí mu dával Maurice Frenkel. Následně studoval u Williho Hesse a od roku 1930 do roku 1933 byl žákem slavného Carla Flesche. 6. ledna 1933 debutoval ve Varšavě s Brahmsovým Houslovým koncertem D dur.
Po absolvování Pařížské konzervatoře u Jacquese Thibauda v roce 1937 Szeryng studoval kontrapunkt a skladbu u Nadii Boulanger, kde se setkal s Jeanem Cocteauem, Pablem Picassem, Pablem Casalsem, Alfredem Cortotem, Heitorem Villa-Lobosem i Igorem Stravinským. O tři dny dříve, než 1. září 1939 obsadil Hitler Polsko, se otec Szerynga rozloučil se svou rodinou a vrátil se do Polska. Rodinu již nikdy znovu neviděl, protože zemřel při povstání ve varšavském ghettu 1. srpna 1944.
Henryk Szeryng byl polyglot, který byl schopen mluvit a psát v osmi jazycích. Rovněž znal každý part orchestrálního partu. Stejně jako před ním Fritz Kreisler, Jasha Heifetz nebo Arthur Grumiaux byl také vynikajícím klavíristou. Jak získával peníze v letech 1943–1950, to je příběh sám o sobě. Vzhledem k tomu, že nikdy na klavír nezanevřel, mohl si po nocích vydělávat v barech nejmódnějších hotelů jako pianista. Známou historkou je, že na klavír dovedl zpaměti zahrát doprovody mnoha houslových koncertů.
V roce 1933 začal svou koncertní kariéru a druhou světovou válku strávil jako styčný důstojník exilového polského premiéra. Jeho hudební život pokračoval v těsném kontaktu s politikou a diplomacií, i když ho mexická vláda v roce 1943 pozvala učit na Národní univerzitě v Mexico City. Stal se mexickým občanem a později cestoval s diplomatickým pasem jako Culture and Good Will Ambassador.
Po deseti relativně tichých letech učení a příležitostných koncertů se Henryk Szeryng setkal po recitálu v Mexico City s Arthurem Rubinsteinem. S pomocí svého polského krajana zahájil svou mezinárodní kariéru. Szeryng byl představen koncertnímu agentovi Sul Hurokovi, který ho v roce 1957 angažoval a on v následujících letech vystoupil v pětašedesáti zemích. Zatímco si ponechal svou domovskou a pedagogickou příslušnost v Mexico City, udržoval také byty v Paříži a Monte Carlu.
Henryk Szeryng v Praze
Na Pražském jaru vystoupil celkem jedenadvacetkrát. Poprvé to bylo v roce 1957 s Janem Panenkou u klavíru s následujícím programem – José Sabre Marroquín: Ukolébavka, Sergej Prokofjev: Sonáta D dur op. 94, Rodolfo Halffter: Danza de la Gitana, Johann Sebastian Bach: Sonáta pro sólové housle č. 3 C dur BWV 1005, Ludwig van Beethoven: Sonáta pro housle a klavír č. 1 D dur op. 12. Jím objevený Paganiniho 3. houslový koncert s vlastní kadencí provedl s Českou filharmonií 30. května 1973.
Naposledy vystoupil v Praze v roce 1986 s Českou filharmonií (Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur KV 216, Robert Schumann: Koncert pro housle a orchestr d moll) a na recitálu (Maurice Ravel: Tzigane, Johann Sebastian Bach: Sonáta pro housle a continuo e moll BWV 1023, Julián Carrillo: Preludium pro housle sólo, Claude Debussy: Sonáta pro housle a klavír, Johannes Brahms: Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur, op. 78). Škoda, že archiv na webových stránkách Pražského jara není dokonalý.
Housle a smyčce Henryka Szerynga
Přestože Henryk Szeryng nebyl tak zištným sběratelem nástrojů jako Fritz Kreisler, zdálo se, že přitahuje housle jako magnet. Ve své knize Violin Virtuosos uvádí Henry Roth dvoje housle Antonia Stradivariho, jedny Andrea Guarneriho a Matteo Goffrillera, dva nástroje od Jeana-Baptiste Vuillauma (jeden z nich je kopií Stradivariho nástroje „Messiah“) a samozřejmě velkolepé housle „Le Duc“ Guarneri del Gesù z roku 1743. Během svého posledního období hrával Henryk Szeryng vedle stradivárek „Le Duc“ na dvoje francouzské housle od Pierra Josepha Hela a Jeana Bauera.
Jeho prvními houslemi, které vlastnil, byl nástroj od Tomasa Eberleho (cca 1760), na nějž mnohokrát hrál za druhé světové války. „Každopádně zněly dobře a hrál jsem na ně spoustu koncertů – říkám přes tři sta – pro oběti, pro zraněné a nemocné.“ Nyní jsou v nabídce aukčního domu Tarisio.
K ukončení studia v Paříži v roce 1937 dostal od svých rodičů báječné housle: Andrea Guarneri „Sanctae Theresiae“ z roku 1683. Tartini měl tento nástroj, když napsal Ďáblův trylek, a později tyto housle patřily jedinému žáku Niccolò Paganiniho Camillu Sivorimu.
Dalším nástrojem z jeho sbírky byl Stradivariho „Hercules“ (1734), který kdysi vlastnil Eugène Ysaÿe. Tyto housle byly ale ukradeny v divadle v Petrohradu v roce 1908, zatímco Ysaÿe hrál na pódiu na Guarneriho nástroj. V roce 1925, když se objevily u pařížského obchodníka, byly stradivárky získány pro houslistu Carla Müncha, pak je vlastnil koncertní mistr Gewandhausu v Lipsku a později manželka slavného dirigenta Charlese Muncha. Henryk Szeryng si je původně vypůjčil od Muncha na několik provedení Schumannova Houslového koncertu a koupil je od něj v lednu 1962 za 40.000 $. V roce 1972 Szeryng daroval tento nástroj starostovi Jeruzaléma Teddymu Kollekovi jako připomínku k nadcházejícímu stříbrnému jubileu státu Izrael. Nyní jsou známé pod názvem „Kinor David“ a hraje na ně koncertní mistr Izraelské filharmonie.
Ve svém vrcholném období vozil s sebou obvykle dvoje housle v dvojitém pouzdru – Guarneri del Gesù a Stradivari, které střídal. K nástrojům se vyjádřil: „Naštěstí, i když tón stradivárek byl dost tmavý a guarnerky zase neobyčejně světlé, přejít z jedněch na druhé nebylo obtížné.“ Nástroj Bartolomeo Giuseppe Guarneri del Gesù měl asi od roku 1957 nejprve zapůjčen od nadace rodiny Phipps a nakonec jej v roce 1970 koupil. Tento nástroj věnoval státu Mexiko a je používán koncertními mistry National Symphony Orchestra of Mexico. Svému studentu a profesorovi na Národní konzervatoři v Mexiku Enrique Espínovi Yepezovi daroval housle cremonského mistra Giovanniho Battisty Cerutiho z roku 1801. Hector Olivera, koncertní mistr Orquesta Sinfónica Nacional, od něj dostal v roce 1974 housle Gand & Bernardel Frères (Paris), 1871.
Kopii Stradivariho nástroje „Messiah“ z dílny Jeana-Baptisty Vuillauma, kterou koupil u londýnského houslaře Williama E. Hilla v sedmdesátých letech minulého století, daroval Monackému knížectví. Když se ruský houslista Yuri Braginski zúčastnil mistrovských kurzů v Ženevě v roce 1981, Szeryng si uvědomil, že naléhavě potřebuje lepší housle. Finanční prostředky chyběly. Szeryng pomohl a umožnil koupi houslí Gand & Bernardel Frères z roku 1878. Dokonce i po jeho smrti, „podle poslední vůle Henryka Szerynga, vdova předá housle (kopie nástroje Guarnerius del Gesù ‘Le Roi Joseph’) vyrobené houslařem Pierrem Helem z roku 1935 do majetku Conservatoire National Supérieur de Musique v Paříži.“
Henryk Szeryng nahromadil rovněž vynikající sbírku francouzských smyčců: Eugène Nicolas Sartory; zlatý smyčec ve slonovině François Nicolas Voirina, vystavený na pařížské výstavě v roce 1882; Dominique Peccatte z konce čtyřicátých let minulého století, kdysi vlastněný Eugènem Ysaÿem a nyní používaný Vadimem Gluzmanem; zlatý a v želvovině Etienna Pajeota, kdysi vlastněný Camillem Sivorim; a zlatý a želvovinový Lamy. Přesto používal téměř výhradně německé smyčce. A v únoru 1981, když Szeryng uskutečnil zájezd se Záhřebskými sólisty do Rakouska, dal koncertnímu mistru smyčec Dominique Peccatte. Jiný, stejného výrobce, předal generálnímu tajemníkovi UNESCO pro hudebníky Musicians International Mutual Fund v Paříži.
Velký filantrop
Ze své sbírky daroval do roku 1975 celkem dvanáct nástrojů. Mimo výše uvedené darované nástroje začal navíc v pozdějším období rozdávat dvě třetiny svých příjmů. O svých mnoha darech jiným Szeryng řekl: „Ačkoli mnozí lidé se domnívají, že toto jsou strašně altruistické skutky, věřím, že v tom je i nějaké sobectví. Cítím, že mezi mnou a těmi, kteří hrají na moje darované housle, existuje určitá souběžná vibrace. Toto chvění mi fyzicky patřilo. Ale vlastnictví není jen fyzické.“ Tak jako mnoho dalších skvělých hudebníků byl Henryk Szeryng něco jako záhadný umělec. I o jeho soukromém životě se toho ví jen velmi málo.
Jak již bylo uvedeno, svá veřejná vystoupení zahájil v roce 1933 s Houslovým koncertem D dur Johannese Brahmse. Na otázku, co by dělal, kdyby měl jen hodinu do své smrti, Henryk Szeryng odpověděl: „Zahrál bych si Brahmsův koncert.“ A to se mu také doslova vyplnilo. 28. února 1988 ve Frankfurtu nad Mohanem a 1. března 1988 v Kasselu zazněl v jeho podání jeho houslový koncert. V noci z 1. na 2. března 1988 Henryk Szeryng utrpěl těžké krvácení do mozku a upadl do kómatu, z něhož se již nevzbudil. 3. března 1988 v časných ranních hodinách Henryk Szeryng zemřel.
Teprve v roce 1984, čtyři roky před svojí smrtí, se oženil v Monaku s Waltraud Büscher. Hrob Henryka Szerynga se nachází na hřbitově v Monaku a na náhrobku je epitaf „Sa Bonté était égale à son Art“ („Jeho laskavost se vyrovnala jeho umění“) a noty se závěrem Ciaccony z Partity č. 2 pro housle sólo d minor BWV 1004 Johanna Sebastiana Bacha.
Waltraud Szeryng, umělcova vdova, předala v roce 1988 manželovu pozůstalost Kongresové knihovně ve Washingtonu. Tyto shromážděné materiály, obsahující převážně noty, ze kterých hrál, a fotografie, jsou nyní k dispozici ke studiu.
Citáty:
„Naučil jsem se, že hudba není jen nádherným oborem, ale že dokáže také zmírnit duševní a fyzickou bolest a může přivést lidi k sobě. Během války jsem slíbil, že pokud budu žít, pokusím se lidi spojovat.“
„S houslemi se zachází s jemností a laskavostí, ale také s elegancí.“
„Chcete-li být dobrým posluchačem, nemusíte nutně být hudebníkem, muzikologem nebo velkým znalcem. Vše, co potřebujete, je mít otevřené srdce a otevřenou mysl.“
„Smyčcové nástroje ne vždy dobře reagují, a to se týká dokonce i velmi dobrých umělců. Často podléhají náladám. Jak jsem již řekl, závisí na vlhkosti a teplotě, barometrickém tlaku a všeobecně na počasí.“
„Housle (die Geige jsou ženského rodu) jsou jako žena. Nechce se s nikým dělit a musí se na ni často hrát“.
„Nezáleží na tom, jestli cvičíte hodně nebo málo, nemůžete prostě opustit svůj nástroj. Housle jsou žárlivé a jejich láska je výlučná. Housle nenávidí, když jsou ponechány o samotě a nehraje se na ně. Jediné srovnání, které mne napadá: je to jako láska k milovanému člověku. Nemůžete jej milovat ‘jen občas’.“
„Housle jsou jako žárlivá milenka. Raději bych je (ji) nazval milovaná ‘manželka’, protože mezi houslemi a houslisty existuje takové posvátné společenství, které cítím víc než manželství.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
