Mezinárodní den tance a další taneční aktuality tohoto týdne

Týden s tancem (69) – od 23. do 29. dubna 2018. V dnešním vydání najdete: Premiéra v Severočeském divadle, nový projekt Pražského komorního baletu, tanec pro Lékaře bez hranic, jubilující Laterna magika a několikanásobné poselství k Mezinárodnímu dni tance.

Severočeské divadlo chystá Zkrocení zlé ženy
Na pátek 27. dubna chystá Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem baletní premiéru. V choreografii Mariky Hanouskové vzniká inscenace na oblíbené shakespearovské téma, Zkrocení zlé ženy, a to ve formě neoklasického tance. Marika Hanousková je členkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Je absolventkou 1. soukromé taneční konzervatoře v Praze, ihned po škole nastoupila do angažmá libereckého divadla, kde ztvárnila role jako například komorná Nanette (Marie Antoinetta), Madame de Volange (Nebezpečné známosti), Mary Wigman (Harald – hvězda se vrací!), sólo Vločky (Louskáček), tančila v inscenacích Periferie, Tančírna nevyslovených přání, Gustav Klimt a dalších.

Mimo baletní představení účinkuje i v muzikálech. Spolu s Veronikou Fišerovou vytvořila autorské duo, které se podepsalo pod úspěšným tanečním projektem Café Reichenberg, pro nějž vytvořila choreografie Poslední schůzka a Christian Platz. Roku 2007 se probojovala do semifinále International Dance Competition – Premio Roma Danza. Mimo divadlo učila jeden rok děti v krasobruslařském klubu – BK Variace Liberec, momentálně působí v Základní umělecké škole Liberec. V roce 2014 vytvořila pro Divadlo F. X. Šaldy Dům Bernardy Alby, v roce 2016 baletní horor Jekyll & Hyde a v Severočeském divadle v Ústí nad Labem inscenaci Sněhová královna. V současnosti choreografii studuje na pražské HAMU. V této sezoně již vytvořila choreografii k inscenaci baletu Divadla J. K. Tyla Malá mořská víla.

Charitativní představení Bez hranic na Jatkách 78
V sobotu 28. dubna se v prostoru Jatka78 uskuteční taneční charitativní večer Bez hranic, který organizuje soubor DekkaDancers. Jde už o druhý večer, který tanečníci ve spolupráci s divadlem Jatka78 pořádají na podporu organizace Lékaři bez hranic, jež dodává humanitární pomoc do oblastí postižených válkou, nemocemi či živelnými pohromami.

Programu bude dominovat tvorba souboru DekkaDancers, na řadu přijde herecký výstup a čtení Jiřího Lábuse a přednáška zdravotní sestry Jitky Kosíkové, která vystoupí za Lékaře bez hranic.

Za tanečníky motivaci objasňuje Marek Svobodník: „Lidé z Lékařů bez hranic jsou výjimeční. Představení jsme uspořádali poprvé vloni a letos v této spolupráci s divadlem Jatka78 pokračujeme. Jednoduše věříme, že to má smysl. Chtěli bychom, aby se diváci prostřednictvím představení seznámili s prací Lékařů bez hranic.“

Na programu bude duet Křehký vrch v choreografii Štěpána Pechara a Ondřeje Vinkláta, ve kterém tančí oba jmenovaní tanečníci z Národního divadla. Zařazena je také taneční groteska Deka pod dekou v choreografii Viktora Konvalinky a Tomáše Rychetského, původní „generace“ DekkaDancers. Tančí opět tanečníci z Národního divadla a členové souboru DekkaDancers (Tereza Kučerová, Jaroslava Janečková, Lenka Hrabovská, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Matěj Šust a Tomáš Kopecký). Na scénu se vrací také oblíbená satirická choreografie Jakstohoven, taneční groteska nekorektní tak, jak jen může opus z dílny DekkaDancers být. Tenhle kousek vytvořili Viktor Konvalinka a Tomáš Rychetský v roce 2009 ještě v rámci choreografického ateliéru Miniatury. Nyní v něm tanči Mathias Deneux, Tomáš Kopecký, Jarka Janečková, Marek Svobodník, Jakub Rašek, Ondřej Vinklát, Matěj Šust a Štěpán Pechar. Heslem večera je Společně s humorem pro dobro věci.

Laterna magika slaví 60
Na sobotu 28. dubna připadá také slavnostní večer k připomenutí vzniku Laterny magiky před šedesáti lety. Bylo to právě v dubnu 1958, kdy se tým Alfréda Radoka a Josefa Svobody vydal do Bruselu jako součást programu československé reprezentace představit umění, historii a životní styl své země. Program vykrystalizoval v první multimediální divadelní představení na světě a jeho úspěch vedl k založení řádného souboru. Současná Laterna magika, čtvrtý soubor Národního divadla, k výročí připravila třídenní program.

V sobotu 28. dubna se od 18.30 hodin uskuteční ve videogalerii Nové scény vernisáž videoinstalace Františka Pecháčka inspirovaná Laternou magikou a její historií. Představení ve 20 hodin bude zahrnovat třetí novodobou rekonstrukci jevištní kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek, kterou v roce 1960 režíroval Alfréd Radok a jejíž choreografii vytvořila Zora Šemberová.

Druhou částí večera bude inscenace Cube. V neděli 29. dubna se v 18 hodin v horním foyer Nové scény uskuteční debata z cyklu ND Café, která je otevřená široké veřejnosti, tentokrát samozřejmě na téma Laterny magiky, jejího potenciálu a možností. Diskutují vedoucí souboru Laterny magiky Pavel Knolle, režisér Lukáš Trpišovský a vedoucí výzkumného projektu o Laterně magice z Národního filmového archivu Andrea Průchová. V pondělí 30. dubna se od pěti hodin odpoledne uskuteční série komentovaných a interaktivních prohlídek zákulisí Nové scény s důrazem na působení Laterny magiky a praxi fungování multimediálního divadla.

Pražský komorní balet připravuje premiéru
V neděli 29. dubna představí Pražský komorní balet další premiéru, tentokrát večer složený ze dvou nových děl představitelů současného tance Jiřího Pokorného a Lukáše Timuláka. Představení se koná v prostorách Divadla na Vinohradech, nejsou však zatím hlášené další reprízy. Jiří Pokorný a Lukáš Timulák oba prošli angažmá v Nederlands Dans Theater a postupně se čím dál více začali věnovat své autorské tvorbě, jsou aktivní především v zahraničí. S Pražským komorním baletem spolupracují poprvé, každý na vlastní choreografii, dramaturgicky k sobě ale zřejmě padnou. Sám večer nese souhrnný titul Symbióza.

Jiří Pokorný kromě dlouholetého angažmá u Jiřího Kyliána v Nederlands Dans Theater tančil několik let v souboru kanadské choreografky Crystal Pite. S jejím souborem Kidd Pivot tu před sedmi lety vystupoval ve společném večeru se 420PEOPLE. Teď už se nevrací jako tanečník, ale jako tvůrce, a ke své nové choreografii s názvem Svět Sedmikrásek uvádí: „Do nového díla jsem obsadil sedm tanečníků. Celý večer je inspirován tématikou klimatu, a to zejména v jeho přirozeném chování během klimatických změn, které mohou mít svazující vliv na naši existenci v dnešní době. Pro umělecké ztvárnění tohoto námětu jsem se volně inspiroval myšlenkou, kdy biosféra planety Země představuje symbol věčného pohybu. Její vlivy, principy a neustálé proměny jsou opakujícím se koloběhem života v časoprostoru, ve kterém se rodí a zaniká vše živé…“

Choreograf Lukáš Timulák teprve nedávno dokončil novou choreografii pro soubor Národního divadla Brno Hidden Order, a hned pro Pražský komorní balet vytvořil nový kus pro šest tanečníků s názvem Prolínání. Zabývá se v něm prvky, které jsou v neustálé vzájemné závislosti a výměně a které se neustále prolínají přírodou, lidskými bytostmi a jejich životním prostorem. Tentokrát dává větší prostor čistému tanci, ani na nové choreografii výjimečně nespolupracoval se svým obvyklým spolutvůrcem Petrem Biľakem. K tvorbě uvádí: „Spolupráce s tanečníky Pražského komorního baletu je velmi příjemná. Jsou velmi mladí, ale také ohromně otevření a pracovití. Je nesmírně zajímavé tvořit a zároveň vnímat, jak se tanečník před vámi mění. Někdy podle vašich představ a jindy zase naopak, a právě tam vznikají zajímavé hrany a body, v nichž se člověk zastaví, kdy objevuje a nalézá různé možnosti postupu a změn.“

A v dubnu samozřejmě nesmí chybět Poselství k Mezinárodnímu dni tance
Protože ten připadá na neděli 29. dubna, letos je to vlastně několik různých poselství dohromady: U příležitosti oslav sedmdesátého výročí založení Mezinárodního divadelního ústavu v Praze a s důrazem na mezikulturní a mezinárodní aspekty scénických umění vybral Exekutivní výbor pět tanečníků z pěti regionů UNESCO (Evropa, Arabské země, Afrika, Asie a Pacifik, Severní a Jižní Amerika) jako autory Poselství k Mezinárodnímu dni tance:

Afrika: Salia Sanou (tanečník, choreograf), Burkina Faso
„Tanec neboli smysl pro budoucnost
Jak mohu předat lidem toto poselství, aniž bych si vzpomněl na všechny ty migranty, kteří byli donuceni k exodu a exilu po celém světě?

Jako choreograf a tanečník jsem procestoval všechny kontinenty, předváděl tam své umění a setkání s ostatními mě velmi obohatila. Je po tom všem možné odvracet pohled od chaosu, který otřásá světem, a zejména od migračního neštěstí? Není. Když se na něj podívám pozorně, vidím temnotu, brutalitu, ale i příležitost: Příležitost, jakou mi odhalil moderní tanec, příležitost být součástí jedné epochy.

Problém migrace vyvolává kromě politických souvislostí otázku nezaujatého nebo zaujatého pohledu na druhé. Pohledu, jejž živí předpojaté, povýšené a stereotypní představy o cizincích a vykresluje je jako narušitele společenské struktury.

Ať už se nám to ale líbí, nebo ne, ať už si to přiznáme, nebo ne, všichni sdílíme společný základ, nehledě na barvu kůže, původ či místo, kde žijeme – všichni jsme lidé. A právě tento přístup udává směr mé tvůrčí práci a žene ji kupředu.

V mých choreografiích je neustále přítomen motiv hranic, území, kultur a důkazů o humanitě nebo se stále vrací, v čím dál jasnější či zamlženější podobě. Vnímám totiž nezvykle čas, prostor a odsuny, což je důsledkem mého citlivého a křehkého, mnohokrát zkoušeného vztahu k mému dvojímu domovu – Africe a Evropě.

V choreografii a obsahu vystoupení Désir d’horizons se odráží mé zkušenosti z práce v tanečních workshopech s uprchlíky v táborech v Burkina Faso a Burundi. Snažil jsem se v něm překonat to bezbřehé násilí, kterého jsem byl svědkem v těchto místech, nebo spíš ne-místech, kde se každý snaží nějak žít nebo se alespoň v něčem změnit.

Moje poselství je tanec pro život, protože pevně věřím, že umělec musí najít dostatek síly, nadšení a energie, aby se opět probudil k životu. Tato nezvyklá zkušenost, kdy jsem cítil, jak mi krví proudí strach, bída a nedůstojnost, ve mně vzbudila odvahu a nepříjemné pnutí, které dodnes nedokážu úplně popsat. Na tomto území nikoho, odkud už vymizela veškerá lidskost, logika i etika, v tomto prostoru mimo zvykové právo uprostřed ničeho, kde je na denním pořádku nerozhodnost, absurdita a ustavičné násilí, kde byl vrcholem mé odvahy strach, ano, přiznávám, že zde mi dal právě tento doposud nepoznaný pocit vůli získat tancem zpět trochu budoucnosti a zlomek přítomnosti, ve velké nejistotě, ale se zářivou nadějí.

Ano, říkám to nahlas, tanec může vytvořit i přetvořit člověka, tady, teď i jinde! Ano, i v pohybu lze občas rozpoznat záblesky a harmonie na neobvyklých místech, jakým je uprchlický tábor, i celý příběh, který gesto za gestem, tělo za tělem, přízrak za přízrakem dokáže začít tančit. Tanec zvládne oklamat osamělost, čekání i bolest, tanec rozzařuje vaše vzezření, tanec zahání strach, tanec a zase tanec.

Tato jedinečná zkušenost utvářela můj nebývalý přístup k pohybu při vymýšlení choreografií, odhalila mi nové způsoby vnímání a neomylně mě dovedla k základnímu poznatku, že tanec je významné umění, skrývá v sobě univerzální poznání, které přečká všechny časy, odráží v sobě kultury a tradice, které jsou tak bohaté a rozmanité jako nesčetné podoby spojení mezi národy. Tanec je zdrojem významu. Pro mě představuje umění života, poezie a naděje, ztělesňuje odvahu a první krok k tomu, že je člověk schopen ‚chytit se do křížku s osudem, udivit záhubu, že nám nahnala málo strachu, čelit nespravedlivé moci, stát pevně a se vztyčenou hlavou, to jsou příklady, jichž má národ potřebí, to je světlo, které ho rozpaluje,‘ jak to skvěle vystihuje citát z Bídníků od Victora Huga, o který jsem se s vámi chtěl podělit na závěr.
Děkuji.“

Salia Sanou se narodil v roce 1969 v Burkina Faso, navštěvoval hodiny herectví a afrického tance a v roce 1993 se připojil k taneční skupině Mathilde Monnier v Montpelier. Od té doby pracuje jako vedoucí projektů ve Francii a v Africe. V roce 1995 založil se Seydouem Boroem společnost Salia nï Seydou. Vyhráli druhý ročník soutěže Choreografická setkání v Africe a Indickém oceánu a v roce 1998 získali cenu Objev RFI v kategorii tanec. Mezi lety 2003 a 2008 působil jako umělecký pracovník na Národní scéně v Saint-Brieuc, poté v Národním tanečním centru v Pantinu. V roce 2011 založil v Montpelier společnost Mouvements Perpétuels (Neustálý pohyb). Pro taneční festival v Montpelier inscenoval vystoupení Au-delà des frontières (2012; Za hranicemi), Clameur des arènes (2014; Povyk arén) a Doubaley ou le miroir (2013; Doubaley aneb Zrcadlo). V roce 2016 vystoupení Du Désir d’horizons (Touha po obzoru) navazující na taneční workshopy, které tři roky vedl v uprchlických táborech v Burkina Faso a v Burundi. V roce 2018 pozval ke spolupráci spisovatelku Nancy Huston, choreografku Germaine Acogny a hudebního skladatele Davida Babina a společně vytvořili tři představení „tváří v tvář“ tvůrčího cyklu Multiple-s. Spolu se Seydouem Boroem nadále tvoří a vede projekt Dialogues de Corps (Dialogy těl), který se koná jednou za dva roky v Ouagadougou v Burkina Faso, a centrum pro rozvoj choreografie La Termitière, otevřené v roce 2006.
(Zdroj: Institut umění / Divadelní ústav)
***

Arabské země: Georgette Gebara (tanečnice, choreografka, lektorka tance, zakladatelka Libanonské školy baletu), Libanon
„VÝCHOD, ZÁPAD: Taneční dialog
Ammán. Neděle 26. srpna 1979. Král Husajn a královna Núr, původem Američanka, vcházejí do královské lóže Paláce kultury. Ovace. Jordánská hymna, americká hymna.

Ticho.

Rozhrne se opona a královské rodině se odhalí pohled jako z jiného světa: drobná žena ve flitrových šatech a dlouhých černých rukavicích, po boku má starodávný trůn. Pokloní se, vyleze na trůn.

MARTHA GRAHAM

Pološeptem mluví o své společnosti, o baletu. Když se dostane k tělu, král, velký sportovec, ji poslouchá s vřelostí a pochopením. Její slova mě přenášejí k vlastním myšlenkám, pro mě je tělo člověka chrám. Začíná v něm život, skrývá v sobě duši. Je v něm srdce, sval, který pumpuje lásku. Jeho mozek je pán myšlenek. V jeho hlubinách bojuje dobro se zlem. Tělo s sebou nese pohyb, esenci života v té nejdokonalejší podobě výrazu: TANCI.

Obracím pozornost zpátky k Martě. Mluví o písku, který se stále přesýpá a zahlazuje stopy po nájezdnících, jako by celý svůj život žila v naší části světa. ‚HLAS ZEMĚ URČÍ, KDO TU ZŮSTANE,‘ prohlašuje.

Přesně tak, Martho! Žijeme tu déle, než kam sahá paměť lidstva. Písek na našich pouštích a vlny v našich mořích daly našim ženám ladný a svůdný pohyb v bocích, který se rozšířil až do nejzazších končin Španělska. Jeden básník prý kdysi zvolal: ‚Fa la haramouna Allah menkom‘ – ‚Ať nás o vás Bůh nepřipraví‘, když pak ze zvolání vypadlo h, zůstalo ‚falamenko‘ a z toho nakonec vzniklo ‚flamenco‘. Opravdu se to stalo? Na tom nezáleží, může to klidně být jen nádherná lež! … A nejsou snad poezie a tanec dvě skvostné lži? Ano, lži, které odrážejí HLOUBKU lidského cítění.

Zatímco poušť a moře nám daly vlnivý pohyb, vysoká pohoří a vzpoura proti nájezdníkům daly vzniknout energickému mužskému dupání a rytmickým poskokům, divokým jako vzduch při bouřce. Doprovází je tanec s meči a jezdecká choreografie. Každý region ohromného arabského světa si rozvinul vlastní styl a barvy.

Prvním vyjádřením tance však byla modlitba a na našich březích se zrodila ‚tři náboženství Knihy‘, jak jim říkáme. Pohyby a gesta při modlitbě byly pokládány za duchovní podobu tance. Mají původ dále v minulosti, než jsme schopni vystopovat, ale zcela jistě jsou tím nejčistším, nejstarším a nejtajemnějším výrazem lidského těla.

Zde se sluší věnovat zmínku faraonským tancům, abychom pochopili význam tance v našem regionu. ZNÁZORNĚNY byly dohranata, jejich skutečné pohyby byly ale zcela jistě plynulé a ohromující jako voda v Nilu.

S příchodem moderních časů a osob ze zahraničí se začala otevírat studia klasického baletu a moderního tance, taneční praxe se přesunula na specializovanější úroveň. Z prostých vesnických oslav a občasné sofistikovanější městské společenské zábavy dosáhl tanec profesionality a dostal se na divadelní prkna.

Vraťme se ale k Jordánsku. Navzdory tomu, že v Libanonu stále zuřila válka, jsem se odvážila přesvědčit deset studentů, aby se mnou jeli do Ammánu podívat se na společnost Marthy Graham, ale především aby využili šance zúčastnit se prvotřídního kurzu tance. Tanečník společnosti Peter Sparling vedl kurz s nadšením a byl to ohromný zážitek. Potlesk, široké úsměvy, vřelá objetí a já jsem samozřejmě jako vedoucí skupiny vyjádřila Peterovi naše díky. Hleděl na nás s neskrývaným úžasem. ‚VY děkujete MNĚ? To JÁ bych měl poděkovat VÁM. Já jsem přijel z USA, vy z Libanonu, Jordánska i odjinud. Posadili jsme se na zem a najednou všichni mluvili stejným jazykem.‘

A skutečně, ať už jsme seděli na zemi, zavěšovali se na tyč, létali ve vzduchu, dupali botami na vrcholku hory, ať už jsme lascivně kroutili boky ve stanu nebo v nočním klubu, všechny nás spojoval jeden jazyk! Neboť tanec není jen vyjádření pocitů, oslava nebo pouhá zábava. TANEC JE POSTOJ. Postoj, který řekne víc než jakýkoli mluvený jazyk, že všichni jsme jako JEDNO TĚLO.“

Georgette Gebara je tanečnice, choreografka, spisovatelka, moderátorka a lektorka, prosadila se jako sólistka klasického baletu. V roce 1964 založila v Bejrútu taneční školu zaměřenou na balet, „Libanonskou školu baletu“. Byla profesorkou tance v Národním uměleckém ústavu (katedra dramatických umění) Libanonské univerzity (od 1966 do 1984), rovněž učila po celém světě. Snažila se přitáhnout publikum k tanci a dále vzdělávat prostřednictvím půlhodinových přednášek v rádiu v Libanonu. Jako choreografka pracovala Georgette na divadelních hrách, muzikálech, v televizi i pro film v arabských, amerických, francouzských a arménských produkcích. Pro jordánskou televizi vytvořila choreografii speciálního pořadu s recitací arabských básní a také v něm tančila, v roce 1978 to byl první pořad tohoto druhu. Pracovala i na dalších televizních projektech. Je považována za taneční inovátorku v arabském regionu. V roce 1966 založila první profesionální taneční skupinu v Libanonu, Soirées de Ballets (Baletní večery), a působila v ní jako choreografka. O dva roky později se jí podařilo naplnit své přání zvýšit záběr v arabském regionu a v roce 1968 se stala zakládající členkou Mezinárodního centra pro tradiční hudbu a tanec se sídlem v Karthágu (v Tunisku). Je spoluzakladatelkou Sdružení profesionálních umělců v Libanonu, které vzniklo v roce 1993. V nedávné době obrátila svou pozornost ke psaní a taneční žurnalistice. Napsala několik článků o libanonském divadle pro německé a japonské publikum a Daily Star ji dvakrát vyhlásil Tanečním kritikem roku. V listopadu 2017 vydala svou první knihu s názvem Entre Deux Pas (Mezi dvěma kroky). V průběhu let spolupracovala s Mezinárodním divadelním ústavem ITI a využívala ho jako platformu, která zvyšovala povědomí o libanonském a pan-arabském tanci po celém světě. Mezi lety 1980 a 2008 byla klíčovou členkou a později viceprezidentkou libanonského centra ITI. Během tohoto období rovněž mezi lety 1996 a 2008 pracovala jako tajemnice Mezinárodního tanečního výboru ITI a od roku 1997 do 2008 byla členkou Řídicího výboru organizace. V roce 2011 byla její práce pro ITI i veřejnost v oblasti múzických umění oceněna titulem Čestný člen ITI.
(Zdroj: Institut umění / Divadelní ústav)
***

Evropa: Ohad Naharin (umělecký ředitel Batsheva Dance Company, autor pohybového jazyka GAGA), Izrael
„Tanec je o prožití daného momentu. O naslouchání celé škále vjemů a z tohoto naslouchání musí posléze proudit všechny pocity, formy i obsah. Nikdy bychom ale neměli zapomínat, odkud pocházíme.

Když se mě zeptáte, na čem stojí moje práce, nejprve vám řeknu, že jde o ni samotnou. O to, jak se setkají jednotlivé prvky a vytvoří příběh. Taneční příběh, který mluví za vše, je něžný a využívá výbušnou moc. Je to zkoumání pohybu, organizace a struktury. Umění smát se sám sobě, dynamika, přehánění i zjemňování, spojení potěšení s úsilím a vyústění šílenství, vášně a fantazie každého tanečníka do jasné formy.

V nejlepších chvilkách může být tanec naprosto božský, i když má k dokonalosti stále daleko. Musíme překonat konzervativní a konvenční myšlení, které má kořeny ve vzdělávání a tréninku tance, zbavit se starých nápadů a vyměnit je za nové, lepší. A nikdy nesmíme zapomínat, že si máme každý den trochu zatančit…

Musíme si každý den trochu zatančit… Ale nikdy ne před zrcadlem.“

Ohad Naharin se narodil v roce 1952 v Mizře v Izraeli, v roce 1974 se připojil k taneční společnosti Batsheva. V prvním roce jeho působení ve společnosti ho hostující choreografka Martha Graham pozvala, aby se přidal k její skupině v New Yorku. Tam také Naharin v roce 1980 debutoval se svou choreografií ve studiu Kazuya Hirabayshiho. V následujících deseti letech představoval svá díla v New Yorku i v zahraničí. Úzce spolupracoval se svou první ženou Mari Kajiwa až do roku 2001, kdy zemřela na rakovinu. V roce 1990 byl jmenován uměleckým ředitelem Batshevy a ve stejném roce založil pobočku společnosti pro mladé tanečníky – Mladý ansámbl Batsheva. Od té doby pro oba soubory vytvořil přes třicet děl a u mnoha dalších vymýšlel scénické efekty. Pod pseudonymem Maxim Waratt složil, upravil a namixoval mnoho vlastních soundtracků. Kromě choreografií vymyslel Naharin i inovativní pohybový jazyk GAGA a každodenní tréninky tanečníků ve skupině Batsheva, které se rozšířily do celého světa mezi tanečníky i netanečníky.
(Zdroj: Institut umění / Divadelní ústav)
***

Severní a Jižní Amerika: Marianela Boán (choreografka, tanečnice a lektorka), Kuba
„Vaše tělo začíná před vámi a odehrávají se v něm všechny rituály, které vám náleží.

Když pomocí tance nasloucháte svému tělu, slyšíte rovněž těla, tance svádění a slavnostní tance svých předků a svého druhu.

V těle si nesete tance, které vás spasí.

Člověk, který tančí, se dostává až pod povrch kůže, tanec prostupuje hmotou i vůní, poráží taktilní vrstvu a smazává hranice mezi těly a národy.

Žila jsem na obou stranách historie. Viděla jsem chudobu i bohatství, krajinu i těla živená a zneužívaná mocí. Moje práce se noří do hloubky a hledá skutečná těla mezi těmi oficiálně vystavenými.

Být choreografkou na Kubě a v Dominikánské republice, na těch magických ostrovech, kde žiji, obklopena Karibským mořem a lidmi, kteří tančí ještě před narozením, je pro mne obrovským privilegiem.

Tanec je ideální lék na šílenství lidského druhu.

Každému člověku, který musel opustit domov, každému uprchlíkovi a exulantovi na světě vzkazuji: Vaše země jde s vámi a nikdo a nic vám ji nemůže vzít – je to země vašeho těla.“

Marianela Boán patří k nejvýznamnějším umělcům z Kuby a Latinské Ameriky v oblasti tance. Její revoluční styl „znečištěný tanec“ v sobě míchá veškeré umění spojené s tancem a výsledkem je expresivní a originální vystoupení na scéně. Boán působila jako choreografka, tanečnice a lektorka ve více než čtyřiceti zemích, představovala svou práci a vedla workshopy na mnoha místech a festivalech v Evropě, Latinské Americe, Asii a Africe. Vytvořila téměř sedmdesát choreografií pro taneční, divadelní, televizní a filmové společnosti. Během své kariéry získala významná choreografická ocenění – mezi lety 1973 a 1988 jako členka Danza Contemporánea de Cuba (Moderní tanec na Kubě), poté jako zakládající ředitelka společností DanzAbierta na Kubě (1988–2003) a BoanDanz Action v USA (2005–2010), od roku 2010 dodnes působí v Compañía Nacional de Danza Contemporánea v Dominikánské republice. Setkání žen z Latinské Ameriky v oboru múzických umění jí v roce 2014 udělilo cenu Glo za celoživotní dílo a profesionální práci. Na univerzitě Temple ve Filadelfii, kde vyučovala tanec, získala titul Master of Fine Arts (MFA). Dále působila jako ředitelka Uměleckého ústavu Kuby (ISA) a podílela se na vzdělávání mnoha generací kubánských a latinskoamerických tanečníků. Mezi lety 2002 a 2010 aktivně pracovala pro mnoho společností a institucí v USA, například Dance Theater Workshop, American Dance Festival, Bates Dance Festival, Univerzitu New York, Joyce SoHo, La MaMA a další. V současnosti žije Marianela Boán v Santo Domingu v Dominikánské republice, kde založila a aktuálně i vede Národní společnost moderního tance ministerstva kultury, která se setkala s velkým úspěchem na Kubě, v Kolumbii, na Kostarice, ve Španělsku, v Peru i v USA. Mezi její nejnovější díla patří Sed (2011), Caribe Deluxe (2013), Propulsion (2015) a Defilló (2017).
(Zdroj: Institut umění / Divadelní ústav)
***

Asie a Pacifik: Willy Tsao (zakladatel a umělecký ředitel společností City Contemporary Dance Company a BeijingDance), Hong Kong – Čína,
„Drazí přátelé z celosvětové taneční komunity,
zdá se, že svět se ocitl v ustavičné opozici a potížích. Zejména v posledních letech jsme byli svědky neustávajících konfliktů mezi státy, rasami a kulturami. Jako tanečník to nezastavím, ale mohu alespoň přemýšlet, zda by umění nemohlo náhodou fungovat jako určitá protilátka, která by hrozby pro světový mír a harmonii mírnila a předcházela jim.

Od konce osmdesátých let dvacátého století propaguji v Číně umění tance a snažím se přesvědčit širokou veřejnost, že tanec, a zejména moderní tanec, je nezbytnou součástí rozvoje země. Základní tři aspekty, které charakterizují současný tanec, jsou dle mého názoru tyto: výraz každého jednotlivce, inovativní myšlenky a studium formování člověka. Zmíněné aspekty slouží jako základní stavební kameny hodnotového systému, v rámci něhož bude moderní Čína dále růst a vzkvétat.

V honbě za dokonalostí moderního tance oceňujeme výraz každého jednotlivce. Proto se učíme respektovat odlišné názory a rozmanitost. Ceníme si hledání inovativních myšlenek, a proto přijímáme změny a jsme ochotni se přizpůsobit novému stylu života. Dále oceňujeme potřebu porozumět současným událostem a problémům, což je i způsobem studia lidského druhu. Proto jsme čím dál tolerantnější a chápavější, když se ocitneme tváří v tvář druhému člověku, nehledě na jakékoli rozdíly.

Podobně jako většina zemí v asijsko-pacifickém regionu se Čína pyšní bohatým kulturním dědictvím. Přesto byla země desítky let uzavřena před okolním světem a otevřela se mu až během reforem v rámci politiky otevřených dveří v roce 1978, přesně před čtyřiceti lety. I tak musí Čína urazit ještě dlouhou cestu, než dokáže čínská veřejnost pochopit a ocenit hodnotu moderního tance v celé jeho hloubce. Na druhou stranu spatřuji, že mladí lidé v Číně se začínají o moderní tanec čím dál více zajímat a využívají tohoto umění k vyjádření svých postojů. Odtud také pramení větší propojenost s mezinárodní komunitou a častější vzájemná výměna v oblasti současného tance. Jsem proto přesvědčen, že se Čína již brzy stane významnou silou, která bude hájit postoje jednotlivců, prosazovat inovativní změny a posilovat toleranci a pochopení mezi národy v tomto neklidném světě.
Děkuji.“

Willy Tsao je významnou osobností na poli rozvoje čínského moderního tance. Působí jako choreograf, lektor, kurátor, umělecký manažer a ředitel. Tsao se narodil a studoval v Hong Kongu, praxi v moderním tanci získal v USA a má titul MBA z Hongkongské univerzity. Hongkongská akademie múzických umění ho v roce 2000 jmenovala čestným členem a v roce 2015 získal čestný doktorát. Jako průkopník moderního tance v pevninské Číně a v Hong Kongu založil Willy Tsao v roce 1979 první a jedinou profesionální společnost moderního tance City Contemporary Dance Company v Hong Kongu a až do roku 1989 v ní zastával funkci uměleckého ředitele. V pevninské Číně působil Tsao mezi lety 1987 a 1992 jako lektor a poradce v rámci Programu moderního tance na Kantonské taneční škole a v roce 1992 ho kantonské zastupitelstvo jmenovalo uměleckým ředitelem nově založené první čínské profesionální skupiny moderního tance – Kantonské společnosti moderního tance. V roce 1998 skupinu opustil a v roce 2004 ho Kulturní úřad provincie Kanton požádal, aby pozici znovu zastával až do roku 2016. V Pekingu Tsao mezi lety 1999 až 2005 působil jako umělecký ředitel Pekingské společnosti moderního tance. V roce 2005 založil první čínskou nezávislou skupinu moderního tance BeijingDance/LDTX. Často přednáší, vede semináře na univerzitách a v tanečních společnostech ve velkých čínských městech. Tsao je uznávaný pro svůj přínos tanci, získal také mnoho ocenění a čestných uznání. Od roku 1980 vytvořil přes šedesát velkých děl, například Ptačí zpěv, Kunlun, Čínský vítr-čínský oheň, 365 způsobů, jak praktikovat a vyvracet orientalismus, Toulání v kosmu, Jeden stůl, N židlí, Sexing tři milénia, Tao: Vynikající, Dobyvatel, Válečník Lanling a Hledání zahrady s velkolepým výhledem. Vytvořil choreografii k vystoupením v Kanadě, Francii, Německu, Izraeli, Japonsku, Koreji, USA a rovněž v Pekingu, Kantonu, Šanghaji a Tchaj-peji.
(Zdroj: Institut umění / Divadelní ústav)