Jak nové vedení Slovenského národního divadla napravuje chyby svých předchůdců?

Slovenské národní divadlo zaměstnává přibližně 900 lidí a spravuje tři budovy. Je tedy poměrně mohutným kolosem s tomu odpovídajícím aparátem a administrativou. Přesto v divadle donedávna nebyly zavedeny mnohé základní manažerské postupy.

Divadlo tři roky nemělo ekonomického ředitele, přestože hospodaří s rozpočtem od 19 do 25 milionů eur ročně. Existovalo ekonomické oddělení, ale to nemohlo ani zdaleka nahradit člověka s konkrétní ekonomickou vizí, který ji v argumentaci s oponentem prosazuje, obhajuje a v součinnosti s ní pak divadlo řídí po ekonomické stránce. Člověka, který by v ekonomické oblasti činil zásadní rozhodnutí a nesl za ně také odpovědnost – včetně odpovědnosti právní.

SND nemělo dokonce ani právní oddělení. V útrobách budovy byly roztroušeni lidé s právním vzděláním, ti ale neměli statut samostatné jednotky odpovědné za výstupy směrem ven. Divadlo si vytváří právní oddělení až teď, bude mít nejen samostatnost, ale i vyhrazený vlastní prostor.

Pro osoby přicházející ze soukromé sféry byl seznam nesmyslných, absurdních a přitom dlouhodobě přetrvávajících fenoménů panujících v této instituci šokující. Matej Drlička jako příklad uvádí obsazení pozice hlavního kontrolora. Tu má za normálních okolností provádět objektivní, nezávislý a nestranný profesionál, přičemž v divadle ji prováděla ředitelka lidských zdrojů, která je zároveň i předákem odborové organizace. Kontrolovala tedy i samu sebe. Šlo sice jen o dočasné zastupování, ale jakoby nikdo nepociťoval potřebu vypsat řádné výběrové řízení na takovou pozici. Nové vedení mělo ambici vybrat člověka, který má v této oblasti rozsáhlé zkušenosti. Kandidát se údajně už našel – bude mít mimo jiné za úkol odstranit i nedostatky popsané v auditech Ministerstva kultury.

V této souvislosti je třeba zmínit, že zveřejněné audity ministerstva jsou jedna věc, ovšem zcela jinou věcí jsou vnitřní audity, které si divadlo momentálně provádí pro vlastní potřebu. Ty se nezveřejňují. Mají za úkol odhalit neefektivní místa jednotlivých provozů. Divadlo na tento účel potřebovalo zdatného auditora a proto byl přizván holandský specialista slovenského původu, který se věnuje ozdravování průmyslových podniků.

Historickou budovu bude nutné uzavřít, poněvadž její divadelní technologie jsou ve stavu, kdy doslova ohrožují umělce na životě. Kotel v budově je z roku 1970, mnoho zařízení tam nemá potřebnou revizi.

Umělecko-dekorační dílny sídlí v budově z padesátých let, která v dnešní době vypadá tak, jako tenkrát. Jde o unikátní technický objekt, ovšem po tolika letech užívání je již v nevyhovujícím stavu.

Investiční dluh v divadle je obrovský. V rámci auditu byl vytvořen seznam potřebných oprav a renovací, který se sumárně vyšplhal zatím až k dvaceti milionům eur. Jde například o ozvučení sálů, osvětlovací techniku, mikroporty, novou podlahu pro baletní umělce a tak dále.

Divadlo má jeden z největších sálů ve městě. Po zahájení normálního provozu by ho ve dnech, kdy nebudou probíhat představení, bylo možné i pronajímat. Ovšem nájemce by si musel všechny technologie přivést s sebou, protože ty divadelní nefungují, respektive jsou ve velmi špatném stavu.

Vytvořil se ozdravný plán a aby nedošlo k tomu, že na ministerstvu se s ním začnou poprvé seznamovat až po sto dnech, konzultace probíhaly průběžně. Součástí přehodnocení má být i nový mzdový řád, jenž má odstranit potenciální diskriminaci na základě pohlaví a věku přetrvávající z minulosti. Konečným výsledkem celého procesu je návrh nového kontraktu mezi divadlem a jeho zřizovatelem, který má vycházet z podrobně zmapovaného manévrovacího prostoru a rovněž nový návrh rozpočtu, ve kterém je vypracován každý jeden náklad tak, aby divadlo umělo každou jeho položku srozumitelně obhájit a vysvětlit.

Kontrakt divadla s ministerstvem je základní listinou, která definuje, co má národní divadlo dělat. Jsou v něm dohodnuté počty představení, počty premiér a mnohé další ukazatele, přičemž kontrakt dává divadlu základní finanční rámec, ve kterém se může pohybovat. Je veřejným tajemstvím, že nové vedení doufalo, že odcházející management tuto otázku už přenechá novému týmu a nebude žádný kontrakt podepisovat. Bohužel se tak nestalo. Doslova v posledních dnech svého funkčního období bývalé vedení podepsalo kontrakt ve výši 16,8 milionu eur, což je částka nedostatečná i v pandemickém roce, kdy divadlo většinu času nehraje.

Původní rozpočet SND za minulý rok činil 19 milionů eur. Poté, co předchozí vedení zvalorizovalo platy ve výši více než 4 miliony eur, došlo k fixnímu navýšení o tuto částku i v ostatních projekcích rozpočtů do budoucna (protože zpětně snižovat platy, které jsou i tak směšně nízké, je zcela nereálné). Loňský rozpočet (již po valorizaci platů) se tak nakonec vyšplhal na přibližně 23 milionů eur.

Vzhledem ke skutečnosti, že více než 70 procent nákladů národního divadla tvoří mzdy, je zřejmé, že na tento rok by necelých 17 milionů stačilo právě jen na pokrytí mzdových požadavků a už na nic víc. Divadlo by tak obrazně řečeno nemělo za co hrát a ani svítit. Většina zaměstnanců je momentálně na “překážce na straně zaměstnavatele”, což je právní režim, ve kterém zaměstnanci dostávají jen 80procentní plat. Rolovné momentálně nedostávají žádné, takže dlouhodobě je takový stav neudržitelný.

“Národní diavadlo není v této chvíli atraktivním prostorem pro nové umělce. Celkové (finanční) podmínky nejsou ideální. Ve světě chce každý umělec pracovat v národním divadle své země, je to něco jako meta. U nás tomu bohužel tak není, neboť nemáme mladým lidem co nabídnout. Toto musíme změnit,” říká nový ředitel Matej Drlička.

Ministerstvo však ani v minulosti nehýřilo ochotou “bezhlavě” posílat divadlu neustále další a další peníze, protože mělo (a do značné míry i oprávněně) pocit, že se prostředky v divadle neefektivně plýtvá, přičemž na straně divadla nebylo vidět žádnou vůli instituci reformovat. Nyní je však vůle k efektivnějšímu spravování snad nejvýraznějším leitmotivem nového týmu, takže v tomto směru nemůže mít ministerstvo žádné výhrady.

U nás se, na rozdíl od jiných divadel ve světě, rentabilita inscenace nesleduje. Kulisy k těm starým a úspěšným se po vyřazení většinou zničí, neboť na jejich skladování nejsou prostory. Vyhodnocovat cokoliv dnes není možné také proto, že divadlo neví, kdo jsou jeho návštěvníci. Platforma Ministerstva kultury SR “Návštěvník”, přes kterou si diváci kupují vstupenky, neposkytuje divadlu možnosti zpětné analýzy dat kupujících, se kterými by pak divadlo mohlo dále relevantně pracovat. Pokud se však bavíme o efektivitě fungování, divadlo by mělo vědět, kdo jsou jeho diváci, respektive kterým věkovým kategoriím se líbí jaké typy inscenací a podobně. Rozdíl oproti minulosti je v tom, že nové vedení si tuto potřebu evidentně uvědomuje a i proto uvažuje nad vlastní platformou prodeje lístků, která by zadané parametry sledovala.

Historicky u nás dlouhodobě panovalo přesvědčení, že ředitelem národního divadla by měl být umělec a tak to i většinou bylo. Ten sice mohl kompetentně rozhodovat o uměleckých otázkách, ale přirozeně nemohl být stejně dobře zorientovaný v otázkách legislativy a financování – což se ukázalo jako velký nedostatek. Výkonní umělci nemají dostatek informací o procesech v oblasti managementu, což přirozeně musí vést – a také vedlo – k voluntaristickým rozhodnutím a chaosu.

Vedení SND svůj ozdravný plán oficiálně představilo zřizovateli. “V návrzích jsou zohledněny opatření v souvislosti s pandemií a postup přípravy opětovného návratu do řádného uměleckého provozu ve snaze zabránit nesolventnosti SND v aktuálním roce,” uvádí se na facebookové stránce Ministerstva. Ozdravný plán nyní čeká na své posouzení a případnou oponenturu, přičemž na tomto procesu má participovat i Institut kulturní politiky.

I v době pandemie operní domy ve světě zkoušejí, streamují a vystupují alespoň v online prostoru, ale SND na to momentálně ani nemá peníze. Činohra má z minulosti nahrané nějaké představení, které je dnes možné streamovat, avšak opera a balet nemají v “zásobě” téměř nic, co by se dalo použít.

Ministerstvo kultury, zdá se, situaci chápe: “Ministerstvo kultury nám potvrdilo naše žádosti o prioritní projekty, které nám umožní připravit alespoň minimální počet premiér. Podepsaný kontrakt (ten původní – poznámka autora) nám totiž určuje nula premiér s nulovým finančním krytím. Takže prioritní projekty jsou jedinou možností … Máme v plánu natočit dvě operní a jedno baletní představení,” říká Matej Drlička.

Součástí příjmů divadla jsou za normálních okolností i vlastní výnosy, které jsou převážně výnosy z prodeje vstupenek a v menší míře i z komerčních pronájmů. V nejlepších letech se vlastní výnosy pohybovaly kolem čtyř milionů eur. Pro tento rok je snahou dosáhnout 1,5 milionu eur za předpokladu, že divadlo začne s divadelní sezónou v září (s omezenou kapacitou). V pandemickém roce je však velmi těžké vypočítat, jaké budou výnosy vstupenek a pronájmů. Momentálně je divadlo bez těchto vlastních příjmů a je odkázáno výlučně na peníze ze státního rozpočtu.

Jen pro zajímavost, pražské Národní divadlo má rozpočet více než 50 milionů eur. Mají přitom stejný počet budov a téměř stejný počet zaměstnanců. Divadlo v Brně je spolufinancované městem a má také vyšší rozpočet na sezónu, než SND. Je přitom městským divadlem, zatímco SND je divadlem národním. Takovým, které by teoreticky mělo být výkladní skříní slovenského divadelnictví.

“Umělecká činnost se plánuje s velkým předstihem. Dnes bychom měli přemýšlet už o sezoně 2022/2023. Potřebujeme uzavřít smlouvy s kreativním týmem, vyrobit kostýmy, rozvrhnout si herní plány a nastavit marketing. K tomu potřebujeme předvídatelný rozpočet, který nebude likvidační, ale umožní nám trochu dýchat a pokryjeme jím i nějaké investice. Nelze fungovat systémem, že žijete ze dne na den a doufáte, že budete mít na mzdy,” říká ekonomický ředitel SND Matej Bošňák a pokračuje: “Lze pracovat s moderními technologiemi, dají se vyrábět odlehčené kulisy nebo používat hliník namísto oceli, ale materiál je třeba nakoupit a stejně musíte pořídit technologie, kterými to lze vyrábět. Jste najednou v začarovaném kruhu, pokud na to peníze nemáte…”

Příspěvkové organizace žijící ze státních peněz, jakou je i Slovenské národní divadlo, bývají obvykle byrokratickým mikrosvětem silně izolovaným od racionality a efektivnosti. Umí být extrémně demotivující prostorem, protože je v nich těžko prosadit jakékoliv změny. SND je přesně takovým kolosem a pootočit jeho směr je obtížné z důvodu pomalosti, strnulosti a složitosti procesů, což v privátním prostředí – odkud většina členů nového řídícího týmu přichází – neexistuje. Jednatel soukromé společnosti, pokud se rozhodne provést nějaký krok, který považuje za dobrý, tak ho okamžitě zrealizuje. Zde je však všechno mnohem složitější.

Na měnění lety zaběhlých stereotypů je zapotřebí i odvaha. Některé změny totiž mohou být i lidsky velmi nepříjemné a bolestivé. Například v opeře bude třeba provést změny v sólistickém ansámblu – a to jsou vždy velmi citlivé věci. Něco už naznačil umělecký ředitel opery Dalibor Jenis v podcastu SND. Podle něj kdysi byla devizou naší první operní scény skutečnost, že možnost zpívat velké role dostávali i třicátníci, respektive mladí zpěváci, kteří jen nedávno vyšli ze škol. Pak se však všechno změnilo a prostor pro mladé se v národním divadle uzavřel. Ti, kteří byli talentovaní, odešli do zahraničí, poněvadž na Slovensku o ně nebyl zájem. Výsledek? V sólistickém ansámblu SND jsou dnes jen dva lidé pod čtyřicet let a žádní zpěváci pod třicet. Za to jsou tam mnozí nad 55 let – v ansámblu je šest důchodců. Nikdo z předchozích ředitelů tuto otázku takto radikálně neotvíral, protože jde svým způsobem o píchání do vosího hnízda. Na druhé straně, pokud kvalitním mladým zpěvákům nedáme šanci, dají jim ji jinde.

Čím to je, že se za tak krátkou dobu podařilo rozjet změny v tolika různých směrech? Jistěže i odhodláním. Ale to by samo o sobě nestačilo. Matej Drlička má z mého pohledu jednu velkou výhodu oproti všem dosavadním ředitelům. Konkrétně v tom, že každý z jeho předchůdců se stal “novým vedením” vždy jen jako jednotlivec a byl tak do velké míry obklopen lidmi, které v divadle zdědil i se zájmy, které mezi nimi panovaly. A jako jednotlivec mnoho vůči nim nezmohl. Drlička však nepřichází reformovat instituci sám, ale přivedl si celý svůj početný tým. V každém divadle existují zažité stereotypy a vznikají vzájemné silné vazby, či pletence vztahů, takže kdokoli, kdo by přišel s radikální představou, jak vše přestavět jinak, by se nikam nepohnul z místa, protože by okamžitě narazil. Může se to podařit jen týmu lidí, kteří jsou vzájemně sehraní, prověření minulými úspěšnými projekty a mají i společný pohled na způsob řešení problémů. V tomto případě jde o pohled “manažerský” nebo chcete-li pohled lidí z korporátního, soukromého byznysu.

Zdá se, že tentokrát do SND opravdu přichází změna a bude i výrazně viditelná. A to je přesně to, v co mnozí z nás již dlouhou dobu doufali.