Zápisník Jindřicha Bálka (88)
Závěrem pražské sezony bývalo Pražské jaro, ale pár let je to jinak a pořadatelé se pouštějí do samostatných, dramaturgicky originálních koncertů. A letos je to obzvlášť výrazné. PKF, Česká filharmonie i FOK mají svá svébytná zakončení – PKF se loučila s šéfovským obdobím Jakuba Hrůši, Česká filharmonie měla svůj mimořádný koncert na Hradčanském náměstí a FOK má svůj závěrečný koncert teprve před sebou a ozvláštní ho Wagnerem v podání Adama Plachetky.
Koncert Jakuba Hrůši měl svou vydařenou dramaturgii, s Haydnovou koncertantní symfonií, ve které se mohla sólově představit celá řada hráčů orchestru. A s mladistvým a zároveň zralým triptychem Příroda, Život, Láska Antonína Dvořáka. Formát klasického koncertu s Velkou symfonií Franze Schuberta zvolil i FOK a doplní o Wolframovu Písní o večernici z Tannhäusera i monologem Hanse Sachse z Mistrů pěvců norimberských v podání Adama Plachetky.
Zcela jinou cestou se vydává už třetím rokem Česká filharmonie a letos to bylo patrně nejvydařenější. Jejich galakoncert pod širým nebem měl vedle dobré hudební stránky některé zcela netypické rysy. V Praze není snadné pořádat koncert pod širým nebem, a ani slovutné Staroměstské náměstí není zrovna ideální. Hradčanské náměstí je rozhodně lepší, i když poloha je neméně zavazující a to možná vede pořadatele ke snaze ukázat vždy „něco navíc“. A tak místo Vltavy zněl na úvod Tábor jako připomínka blížícího se Husova výročí. Pozván byl klavírista Kiril Gerstein, takže místo Slovanských tanců zazněly Variace na Paganiniho téma a Rapsodie v modrém.
Zájem publika byl veliký, zdařil se i televizní přenos a moderování Marka Ebena. Přesto byl koncert výjimečný ještě v jedné věci – Česká filharmonie se jednoznačně rozhodla nepropagovat koncertem jenom sama sebe, ale upozornit jedno z našich nejpalčivějších společenských témat. Na pódiu se objevil Šimon Pánek a bylo možné přispívat na projekt Člověka v tísni nazvaný Lepší škola pro všechny. A pokud někoho hned napadla příznačná otázka, do které africké země peníze půjdou, byl rychle vyveden z omylu. Je to projekt, který vyvažuje některé dluhy našeho domácího školského systému, tam kde tradiční instituce nejvíc selhávají. A k tomu mířila i závěrečná hudební tečka, o kterou se postarala Ida Kelarová a sbor romských dětí Čhavorenge. Ani to není jednorázové gesto, ale projekt, který už připomněl i koncert ke Dni studentstva 17. listopadu. Někteří členové orchestru hrají na akcích pořádaných pro děti z romských osad na východním Slovensku i z některých dalších sociálně vyloučených lokalit, kterých bohužel i v Česku spíše přibývá.
Sečteno podtrženo, nikdo by se na Českou filharmonii vlastně nezlobil, kdyby si v červnu zahrála příjemný letní program, nezdržovala se stěhováním klavíru a nepřipomínala věci, které u nás leckdo nechce slyšet. Je ale potřebné, že právě tohle dělá a že dává svůj vlastní věhlas do služeb ještě něčemu jinému. Jen tak dál. Publikum se i tak bavilo, vznikl ovšem pravý opak letního galakoncertu a díky za něj.
Autor je redaktorem České rozhlasu-Vltava
Foto ČF
