Jak se dělá zájezd (s komorním baletem)

„No tak my přijedeme, přivezeme ty krámy, večer kus postavíme, druhej den postavíme zbytek, odehraje se, zbouráme to, sbalíme a jedeme domů,“ poví vám například hlavní technik, který by se ve velkém divadelním provozu mohl honosit titulem mistr jeviště, nebo dokonce vedoucí jevištního provozu. V malém souboru to znamená, že se celé dny nezastaví, nosí kulisy, kostýmy, rekvizity a všechno možné, vypráví vtipy a podobné humory, hartusí na vybavení toho a onoho divadla, do kterého jsme přijeli třeba i s vlastními světly, ale není, kde je zapojit, a kde mají úplně nemožné tahy (to jsou takové ty špršle, břevna či klády, které se vznášejí neviděny nad jevištěm, aniž by tanečníkům spadly na hlavu, a na nich třeba plavně levituje dřevěný kříž). Každou hodinu se buď zimomřivě vynoří z vrátnice nebo zapluje do kuřárny a v mezidobí místo cigarety svírá v ruce kelímek s kafem jako kolt, osnuje předem plán, jak co nejrychleji dostat z tanečníků po představení kostýmy, i v případě, že se zdrží na rautu. Je to tak, technika přijíždí na místo činu většinou den před představením, a pokud by se stalo, že budeme hostovat v neznámém divadle, je ještě potřeba před akcí realizovat takzvanou obhlídku, kdy se zjistí, že polovina technického zázemí, které produkce slibovala, je mimo provoz nebo ve výstavbě, ale to zkušeného technika nikdy nevyvede z míry, protože je vždy stejně tak velkým mistrem improvizace jako tanečník na scéně.

V našem příkladu se jedná o odvoz představení Kytice do Brna, dokonce do jedné ze scén brněnského Národního divadla, rozkošného, honosného, vlasteneckého Mahenova divadla. První tedy odjíždí vše, co je možné fyzicky spakovat a naložit do dodávky, tedy kostýmy (doufejme, že všechny a správných velikostí) a výprava. Kulis v pravém slova smyslu není, neboť scénu tvoří obrovská polopropustná síťovaná látka s téměř neviditelnými vykrojenými dveřmi, kterážto se hlavně nesmí roztrhnout, protože bez ní si můžeme představení odehrát asi tak polovinu. Pak také stůl a dvě židle, k tomu kříž a torzo stromu coby symboly života a smrti, které se naším představením prolínají. Pro odbavení představení jsou vysláni dva technici, onen bodrý jonák s cigaretou, kterému budeme jeho vlastním jménem říkat Jirka, a druhý kolega, který se neméně zdatně zasadí o stavbu představení a světel. Všemu ovšem asistují i technici z místního divadla, dílem proto, aby je uhlídali před nehodami, které bychom mohli nechtěně způsobit, dílem hlídají i nás, abychom se nezřítili do útrob neznámé budovy, která má vždycky někde podivné neosvětlené schody nebo nedbale přilepené kabely, o něž se tak skvěle zakopává.

Den před představením se na místo činu přesunuje také vedoucí souboru a tanečnice Linda, která se u představení ujímá funkce mistra (nebo spíš mistryně?) světel. Výhody večerního příjezdu vyhodnotíte nejlépe odhadem, v kolik hodin byste museli vstávat, abyste od kuropění mohli začít prohánět kolegy z domovské scény. Ve čtyři ráno se chce málokomu… Druhý den se totiž v divadle začne pracovat úderem osmé. Pozoruhodná síťovaná kulisa, o níž byla řeč, vyletí k nebesům, a v sále nádherného divadla se začnou programovat a zkoušet světelné změny, což zabere hodiny času, protože zrovna v tomhle představení je jich přibližně pětatřicet a musí si je pamatovat osvětlovač i jeho počítač.

Tanečníkům začíná osudný den v okamžiku, kdy se musí shromáždit na předem daném místě, zpravidla na hustou dopravou obdařeném autobusovém nádraží, které sahá od nevidím do nevidím, a pokud nejste aktivní řidič, je vám informace o tom, že hledáte výpadovku na Kolín… však víte. Ale zjistíte záhy, že mladší kolegové dovedou lépe než vy ovládat Google Maps a vám se dříve nebo později podaří s halasem a tartasem uchvátit někoho z nich, který vám tak naštěstí zabrání hasit si to na výpadovku směrem na Plzeň. Stejně nikdy nepochopíte, jak se to mohlo stát, protože máte v mobilu screenshot, který jste si z internetu udělali před spaním s hřejivým vědomí, že vy tedy nikdy, ale nikdy nemůžete zabloudit… Pak upadnete na tři hodiny do malátného spánku, přerušovaného však periodicky otřesy v nejpohnutějších místech onoho tankodromu, který se bůhvíproč nazývá dálnicí, a probudíte se v Brně.

V divadle už je postavena scéna a probíhají světelné zkoušky. To se pozná především tak, že ve chvíli, kdy si chcete vyfotografovat stropní malby v sále a krásně situované hlediště, bez varování zhasnou všechna světla, nejlépe v okamžiku, kdy stojíte přímo na kraji scény s jednou nohou ve vzduchu. Nato se reflektory zase rozblikají jako letištní signalizace, začnou měnit barvu z modré na červenou a fialovou a řada světel mezi šálami (to jsou takové ty závěsy po stranách jeviště, za které se schovávají herci, abyste neviděli, jak popadají dech) vás oslepí tak, že jen tápete v zákulisí a snažíte se neprojít tou šíleně drahou síťovanou látkou, která kdyby se zničila, vydělávali byste kamarádům na ušlé honoráře ještě několik let.

Se souborem dorazí další důležité osoby, například inspicient, který bude celé představení řídit, ví, v které chvíli se má zhasnout a rozsvítit, odkud, kdy a kam kdo jde, co má přitom na sobě a jestli nenese nějakou rekvizitu, a taneční soubor doprovází také baletní mistr, který dbá na fyzickou kondici svých svěřenců a často na sebe bere i funkci asistenta choreografie a režie. PKB má štěstí, že jako svého stálého mistra i asistenta získal vynikajícího tanečníka a pedagoga Igora Vejsadu, který s tanečníky nakládá otcovsky a s humorem. Je běžné odcvičit si před generálkou baletní trénink, aby se těla uvedla do provozu a zamezilo se zraněním. Trénink se může odehrát v krajním případě i na jevišti, například pokud technika spustí výše zmíněné tahy do přiměřené výšky. Sice připomínají trámy, ale pro oporu stačí. Většinou je však k dispozici přímo baletní sál, což v Brně je, dokonce se praví, že je největším sálem v naší republice vůbec. Denní rutina tanečníků tak proběhne, jen s několikahodinovým zpožděním.

Mezitím dorazí s pedagogickým doprovodem dvě děti, které účinkují ve finále představení. Pozoruhodná věc – po celý zbylý půlden po nich nebylo ani vidu ani slechu, žádné honění, zlobení a lumpárny. Patrně byly neviditelné nebo jejich laskavá vychovatelka disponuje uměním hypnózy… Mezi třetí a čtvrtou hodinou je company svolaná ke generální zkoušce, na které se teprve zjistí, co všechno funguje a nefunguje, která světla jsou příliš tmavá a příliš světlá a komu nesedí kostým, i když si ho včera zkoušel. Pro chvíle tísně je tu po ruce kostymérka Jana, veselá a optimistická osoba hýřící dobrou náladou, kávou a špendlíky, jež je připravena s jehlou a nití v ruce kdykoli odvrátit katastrofu. Kostýmy je často potřeba po vybalení přežehlit. A když se tanečník na generálce příliš zpotí, je tu rychlá pomoc – fén! Vysoušeč vlasů je opravdu rychlejší než žehlička. Moderní technologie vyřeší každou umělcovu nesnáz. Kostymérka není jen oporou zájezdů, její hlavní úlohou je upravovat tanečníkům oděvy na tělo, ovšem s tím, že každý zásah musí být vratný, protože kostým nezůstává jednomu tanečníkovi na věky, počítáme s alternacemi, přijímání nových členů, a tedy s úpravami ne na jedno, ale celou řadu těl.

Hlediště se po šesté hodině začne pomalu plnit diváky, kteří nemají ani nejmenší tušení o tom, že drama, které se za oponou odehrávalo před jejich příchodem, si v nejmenším nezadá s představením, které uvidí. Ideálním stavem je vyprodáno. Takové vyprodáno, že management a doprovod umělců se musí stěsnat na židle po stranách hlediště. Občas se stane, že se ocitneme v prakticky ideálním světě. Světla svítí, technika se nezasekává, nikdo nemá okno, hudba hraje, oblečení drží na svém místě stejně jako podrážky bot, nikdo si během představení neublíží a obecenstvo na jeho konci bláznivě aplauduje. Další tanec nastane po posledním spadnutí opony a cvaknutí fotek na památku, protože přede všemi stojí úkol – do hodiny se převléknout, sbalit, vyluxovat raut, pozdravit zástupce pohostinného divadla, kteří se sklenkou v ruce a slzou v oku děkují za umělecký zážitek, a přitom na minutu přesně sedět v mikrobuse, aniž by se na někoho zapomenulo. Technika si ovšem luxus odpočinku nedopřává, lomoz, rány a divoký pokřik doprovází „bourání“ scény, která musí také co nejrychleji odcestovat hned ku Praze. Protože za dva dny se už zase nakládá a celý cirkus se opakuje nanovo. Jenže co by člověk pro diváky neudělal, no ne?