Jak se dělá zájezd (s komorním baletem)

  1. 1
  2. 2
Ono to není jen tak, vyjet s tanečním souborem na zájezd, byť jde o soubor vysloveně komorní, jak už má ten Pražský přímo v názvu. Pomineme-li dlouhé přípravy vyjednávání a skryté přání, aby divadlo neprojevilo zájem o termín, který se kryje s již jiným vyjednaným zájezdem, ta pravá zábava začíná den dva před odjezdem. Diváci se vždy těší na výkony tanečních sólistů, ale jistě i oni sami dobře tuší, že bez dalších složek, produkce, techniky, maminek se štrůdly a termoskami kafe by se představení nikdy neuskutečnilo.
Pražský komorní balet na zájezdu – momentka z baletního sálu v Brně

No tak my přijedeme, přivezeme ty krámy, večer kus postavíme, druhej den postavíme zbytek, odehraje se, zbouráme to, sbalíme a jedeme domů,“ poví vám například hlavní technik, který by se ve velkém divadelním provozu mohl honosit titulem mistr jeviště, nebo dokonce vedoucí jevištního provozu. V malém souboru to znamená, že se celé dny nezastaví, nosí kulisy, kostýmy, rekvizity a všechno možné, vypráví vtipy a podobné humory, hartusí na vybavení toho a onoho divadla, do kterého jsme přijeli třeba i s vlastními světly, ale není, kde je zapojit, a kde mají úplně nemožné tahy (to jsou takové ty špršle, břevna či klády, které se vznášejí neviděny nad jevištěm, aniž by tanečníkům spadly na hlavu, a na nich třeba plavně levituje dřevěný kříž). Každou hodinu se buď zimomřivě vynoří z vrátnice nebo zapluje do kuřárny a v mezidobí místo cigarety svírá v ruce kelímek s kafem jako kolt, osnuje předem plán, jak co nejrychleji dostat z tanečníků po představení kostýmy, i v případě, že se zdrží na rautu. Je to tak, technika přijíždí na místo činu většinou den před představením, a pokud by se stalo, že budeme hostovat v neznámém divadle, je ještě potřeba před akcí realizovat takzvanou obhlídku, kdy se zjistí, že polovina technického zázemí, které produkce slibovala, je mimo provoz nebo ve výstavbě, ale to zkušeného technika nikdy nevyvede z míry, protože je vždy stejně tak velkým mistrem improvizace jako tanečník na scéně.

V našem příkladu se jedná o odvoz představení Kytice do Brna, dokonce do jedné ze scén brněnského Národního divadla, rozkošného, honosného, vlasteneckého Mahenova divadla. První tedy odjíždí vše, co je možné fyzicky spakovat a naložit do dodávky, tedy kostýmy (doufejme, že všechny a správných velikostí) a výprava. Kulis v pravém slova smyslu není, neboť scénu tvoří obrovská polopropustná síťovaná látka s téměř neviditelnými vykrojenými dveřmi, kterážto se hlavně nesmí roztrhnout, protože bez ní si můžeme představení odehrát asi tak polovinu. Pak také stůl a dvě židle, k tomu kříž a torzo stromu coby symboly života a smrti, které se naším představením prolínají. Pro odbavení představení jsou vysláni dva technici, onen bodrý jonák s cigaretou, kterému budeme jeho vlastním jménem říkat Jirka, a druhý kolega, který se neméně zdatně zasadí o stavbu představení a světel. Všemu ovšem asistují i technici z místního divadla, dílem proto, aby je uhlídali před nehodami, které bychom mohli nechtěně způsobit, dílem hlídají i nás, abychom se nezřítili do útrob neznámé budovy, která má vždycky někde podivné neosvětlené schody nebo nedbale přilepené kabely, o něž se tak skvěle zakopává.

Pražský komorní balet – Kytice (foto Serghei Gherciu)

Den před představením se na místo činu přesunuje také vedoucí souboru a tanečnice Linda, která se u představení ujímá funkce mistra (nebo spíš mistryně?) světel. Výhody večerního příjezdu vyhodnotíte nejlépe odhadem, v kolik hodin byste museli vstávat, abyste od kuropění mohli začít prohánět kolegy z domovské scény. Ve čtyři ráno se chce málokomu… Druhý den se totiž v divadle začne pracovat úderem osmé. Pozoruhodná síťovaná kulisa, o níž byla řeč, vyletí k nebesům, a v sále nádherného divadla se začnou programovat a zkoušet světelné změny, což zabere hodiny času, protože zrovna v tomhle představení je jich přibližně pětatřicet a musí si je pamatovat osvětlovač i jeho počítač.

Tanečníkům začíná osudný den v okamžiku, kdy se musí shromáždit na předem daném místě, zpravidla na hustou dopravou obdařeném autobusovém nádraží, které sahá od nevidím do nevidím, a pokud nejste aktivní řidič, je vám informace o tom, že hledáte výpadovku na Kolín… však víte. Ale zjistíte záhy, že mladší kolegové dovedou lépe než vy ovládat Google Maps a vám se dříve nebo později podaří s halasem a tartasem uchvátit někoho z nich, který vám tak naštěstí zabrání hasit si to na výpadovku směrem na Plzeň. Stejně nikdy nepochopíte, jak se to mohlo stát, protože máte v mobilu screenshot, který jste si z internetu udělali před spaním s hřejivým vědomí, že vy tedy nikdy, ale nikdy nemůžete zabloudit… Pak upadnete na tři hodiny do malátného spánku, přerušovaného však periodicky otřesy v nejpohnutějších místech onoho tankodromu, který se bůhvíproč nazývá dálnicí, a probudíte se v Brně.

V divadle už je postavena scéna a probíhají světelné zkoušky. To se pozná především tak, že ve chvíli, kdy si chcete vyfotografovat stropní malby v sále a krásně situované hlediště, bez varování zhasnou všechna světla, nejlépe v okamžiku, kdy stojíte přímo na kraji scény s jednou nohou ve vzduchu. Nato se reflektory zase rozblikají jako letištní signalizace, začnou měnit barvu z modré na červenou a fialovou a řada světel mezi šálami (to jsou takové ty závěsy po stranách jeviště, za které se schovávají herci, abyste neviděli, jak popadají dech) vás oslepí tak, že jen tápete v zákulisí a snažíte se neprojít tou šíleně drahou síťovanou látkou, která kdyby se zničila, vydělávali byste kamarádům na ušlé honoráře ještě několik let.

  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na