Jak se o nás píše venku: Drahá, přidusil jsem operu

O současných problémech opery v Praze a neradostné atmosféře s tím související se píše už i v zahraničí. A co víc: Praha je v tomto směru uváděna jako odstrašující příklad pro ostatní světové metropole.

Mezinárodně respektovaný britský časopis Opera se nynějšímu dění kolem pražské Státní opery a Národního divadla věnuje přímo hned v úvodníku svého nejnovějšího, dubnového čísla. Článek šéfredaktora Johna Allisona přinášíme v českém překladu celý, bez dalšího komentáře.

Drahá, přidusil jsem operu

V době, kdy britské operní domy – a vlastně veškeré umělecké instituce – s nervozitou čekají na konec března a s ním verdikt týkající se jejich vyhlídek na budoucí finanční podporu, není od věci zamyšlení nad tím, jak se s pokračující hospodářskou krizí vypořádávají (nebo nevypořádávají) obdobné instituce jinde ve světě. Ti, kdož si u nás přejí jakýsi posun směrem k „americkému vzoru“, by udělali dobře, kdyby se podívali na nejnovější zprávy ze San Francisco Opera, která nedávno zaznamenala deficit ve výši 1,5 milionu dolarů za fiskální rok 2009-10. Prezident Sdružení pro SFO Georgie Hume při sdělování uvedených čísel prohlásil: „Ačkoliv krize v sezoně 2009/10 přispěla k dalšímu vyostření potíží Opery, nebyla jejich příčinou. Naše společnost se musí dlouhodobě potýkat se zpochybněním samotného podnikatelského modelu, na jehož základě funguje.“ Pokračoval pak slovy uznání úsilí generálního ředitele Davida Gockleyho při řešení těchto problémů, sám Gockley se ovšem vyjádřil v tom smyslu, že společnost se nachází ve stavu „vážného vybočení z rovnováhy.“

Blíže našim břehům se k bezprecedentním krokům muselo uchýlit i barcelonské Gran Teatre del Liceu, jež oznámilo, že zahájí svou novou sezonu v říjnu, tedy o měsíc později než obvykle. Ve snaze o odvrácení dalšího propouštění po nedávných počátečních redukcích uvažuje divadlo o zvýšení cen vstupného na své nejoblíbenější inscenace, to vše v důsledku postupného snižování příspěvků katalánské vlády až do konečné výše 30 procent.

Nejhorší jsou ovšem zprávy o tom, že české Ministerstvo kultury nadále prosazuje realizaci svého projektu na sloučení Národního divadla a Státní opery Praha. O Vánocích rezignoval na svůj post ředitel Státní opery Oliver Dohnányi po „přátelské dohodě“ s ministrem kultury Jiřím Besserem; jeho nástupce Radim Dolanský, který se snažil o vypracování záchranného plánu, jehož součástí mělo být jmenování Jana Lathama-Koeniga šéfdirigentem a Elaine Padmore uměleckou poradkyní, se 3. března sám dočkal propuštění. V polovině února bylo oznámeno, že šéfa opery Národního divadla Jiřího Heřmana má ve funkci nahradit Rok Rappl (známý pod pseudonymem Rocc), současný šéf opery Národního divadla v Brně. Poté, co ministerstvo zřejmě dospělo k rozhodnutí, že má v úmyslu financovat pouze jednu baletní a operní společnost, dostává se v souladu s jeho záměrem do vedení obou pražských institucí šéf Národního divadla v Praze Ondřej Černý.

Celá řada evropských velkoměst, od Madridu až po Moskvu, má k dispozici více než jednu operní společnost, z výše uvedeného případu si tedy musí vzít poučení všude. Nejživotaschopnější operní scény jsou takové, jejichž repertoár sází na rozmanitost, přičemž chybou Státní opery Praha možná byl nedostatek svébytnosti, to, že byla jen jakousi chudší verzí Národního divadla. (Což však není zase tak úplně její vina, neboť byla už drahnou dobu podfinancovaná.) Jakkoli jsou slavné časy Státní opery coby německojazyčné soupeřky jejího vlastenecky českého protějšku dávno pryč, i za vlády komunistů – kdy byly oba domy opravdu řízeny z jednoho centra – projevovala větší míru originality. Byrokratičtí supové vzlétají, kdykoli někde spatří známku slabosti – výhodnější, než poskytnout finanční prostředky s vyhlídkou zvýšení umělecké úrovně, je pro ně chopit se nějaké záminky pro uzavření životně důležitých zdrojů.

Soupeření je vždycky prospěšné: vezměme si jen různost profilace společností, jako jsou Opéra de Paris a Thèâtre du Châtelet, z nichž první je financována státem a druhá městem. Ve Vídni obdobná situace udržuje blahodárný odstup mezi Státní operou a Volksoper na jedné straně, a Theater an de Wien na straně druhé. Berlínská Stiftung Oper dosáhla zmírnění části svých finančních potíží zavedením společných inscenací a dělby některých dalších administrativních funkcí, přičemž ovšem ponechala umělecké vedení v rukou každého z trojice operních domů. Pro Prahu je možná dnes už na pokus o podobné řešení pozdě, doufejme však, že si další města z toho vezmou poučení.