Jak se rodil orchestr FOK 1934–1945: Objevná kniha Jiřího Hannsmanna

Objevnost, přínos nových poznatků a korekce dříve tradovaných omylů je nejvyšší devizou Hannsmannovy publikace. Kniha má dvacet tematických kapitol, jsou vedeny chronologicky a detailně. 

Detailním studiem zejména dobového německého denní tisku přináší Jiří Hannsmann nová fakta o vzniku orchestru F.O.K. a upravuje mnohé, co dosud bylo uváděno chybně a nepřesně. Prostý fakt absence základních informací připomíná poeticky: „Založení Orchestru F. O.K. je dodnes jakoby zahaleno dýmem z amerického náletu 14. února 1945, kdy shořel v zasaženém bytě hobojisty Josefa Schejbala archiv tělesa.“ Josef Schejbal byl tehdy archivářem orchestru, proto u něj archivní rukopisný materiál byl. Nadto cenný pramenný archiv s programy Obecního domu shořel při požáru při Pražském povstání v novogotickém Nobileho křídle Staroměstské radnice. Právě zničenou základnou faktografie osvětluje autor nepřesnosti, nejasnosti a nesrovnalosti ve všech dosavadních výročních publikacích orchestru a vysvětluje též, proč se informace těchto publikací vzájemně liší. První Almanach ke 20. výročí založení orchestru byl z pera Václava Smetáčka a Štěpána Koníčka, Almanach ke 30. výročí napsali Ladislav Šíp a František Turek, Petar Zapletal s kolektivem autorů vydal Almanach ke 40. výročí a následně též k 50. výročí, Roman Bělor napsal brožuru k 60. výročí založení orchestru a Petar Zapletal pak opět studii k 75. výročí. V zevrubné studii Jiřího Hannsmanna už při otvírání tématu vstupují do děje historické každodennosti a osobnosti, které byly zapomenuty, zasunuty, zamlčeny, a dnes mohou v lecčem fascinovat.

Klíčovým faktem studie Jak se rodil orchestr FOK 1934–1945 je objevné určení skutečného data prvého, tedy zahajovacího koncertu orchestru F.O.K., a to 24. října 1934 v Radiopaláci. Dirigentem nebyl zakladatel orchestru Rudolf Pekárek, jak bychom předpokládali, ale dirigent Rudolf Krauss (1889–?), nám dnes stejně neznámý, jako mnoho dalších hudebních osobností, jejichž jména zůstala po odsunu zcela v zapomnění. Jiří Hannsmann cituje recenzi koncertu, kterou objevil v novinách Der Sozialdemokrat. Dává vysvětlení všech okolností této události i důvody, proč vše bylo tak dlouho neznámé. On je tím prvním objevitelem, a budiž zdůrazněno, že detailně všestranným. Své bádání rozšířil totiž do Rakouské národní knihovny, ba i do archivu německé nadace Friedrich-Ebert Stiftung, kde patřičné tiskoviny nalezl. V čase vzniku orchestru totiž o koncertních událostech referoval především německý tisk, tedy deníky, které pak byly povětšinou zakázány už za druhé republiky, a hlavně po zřízení protektorátu. Nadto po válce nebylo vhodné, a často ani možné, k těmto zdrojům se obracet.

Objevné je rovněž vysvětlení, proč někde byly i zmínky tom, že orchestr F.O.K. započal svou činnost už v roce 1933 – zde autor předkládá bohatý přínos informací o všech orchestrálních uskupeních a koncertních činností hudebníků, kteří do orchestru F.O.K. dozrávali a nastupovali. Klíčovou postavou je zde Rudolf Pekárek (1900–1974), zakladatel orchestru. Kniha přináší prvně a zevrubně informace o jeho aktivitách v tvorbě pražského koncertního života. Jeho velkolepý život má všechna stigmata dnů – na podzim 1941 byl internován v koncentračním táboře, po únorovém převratu 1948 emigroval do Austrálie. Byl aktivním hudebníkem od nejútlejšího mládí, dirigoval už od středoškolských studií a dvě kapitoly popisují jeho činnost při tvorbě těles. Jeho prvním orchestrem bylo Orchestrální sdružení Kovařovic, svůj první koncert odehráli v prosinci 1921 v kině Vzlet. Této činnosti se věnuje 3. kapitola knihy, dvě následné dokumentují pražská orchestrální seskupení účinkující ve stejné době – a to Šakovy filharmonie a Pražského rozhlasového orchestru (Orchestr Radiojournal). Výmluvná kapitola – Jako dva nevlastní bratři – pak sleduje pracovní turbulenci Pražského symfonického orchestru a nově vznikajícího orchestru F.O.K. v jeho nulté sezóně. Následují cenné objevy ve všech tvůrčích fasetách orchestru F.O.K., tedy nejdříve jeho činnost na poli hudby filmové. Prvním filmem, ke kterému orchestr nahrál hudbu byl Hrdinný kapitán Korkorán (premiéra srpen 1934, autor hudby a dirigent Josef Dobeš, zpěv Vlasta Burian), prvním filmem roku 1935 je pak Na růžích ustláno s hudbou Jaromíra Weinbergera a Miloše Smatka (zpívali Maria Tauberová, Ladislav Pešek, Jiří Plachý a Jindřich Plachta). Kniha dokumentuje též všechny gramofonové nahrávky v počátku orchestru, a to pro Ultraphon i Estu. V roce 1934 to byla hudba populární, nejčastěji opět hudba k filmům, a když uvedeme nám dnes nejpovědomější, tak je to třeba sousedská Na našem rybníce z revue Eduarda Ingriše Díra do světa (zpívá Ferenc Futurista), nebo tango z filmu Dokud máš maminku, píseň Možná, možná zpívá Lída Baarová. Nahrávky z roku 1938 mají hudbu vyššího populáru, třeba pochod Hradčany Karla Hašlera, věnovaný prezidentu republiky, či hudbu z filmu Naši furianti Jaroslava Křičky. Zajímavá je reakce na obsazení Rakouska Hitlerem v březnu 1938, natočili kvapík Útokem Karla Komzáka a Pochod BSČM Oldřicha Letfuse (BSČM-Branný sbor českých motoristů, který se chystal přispět k obraně vlasti) obě skladby dirigoval Rudolf Pekárek.

Samostatné téma dává IX. kapitola o působení F.O.K. v rozhlase – prvně hráli v rozhlase 15. ledna 1935, a to jako Jazzorchestr FOK. Zprvu se F.O.K. v rozhlase profiloval jako orchestr hrající vyšší populár, často též pod názvem Salonní orchestr Rudolfa Pekárka, ovšem záhy – a to ponejvíce zásluhou Václava Smetáčka –narůstá počet relací vážné hudby. Tato rozhlasová kapitola oplývá počtem dirigentů, kteří se na rozhlasových přenosech podíleli, a Jiří Hannsmann se domnívá, že tyto rozhlasové relace sloužily i jako testování mnoha dirigentů, byli to Iša Krejčí, Josef Dobeš, Alois Klíma, Bohuslav Tvrdý a další, ovšem angažován byl i nastupující dirigent nejvýznamnější, Rafael Kubelík. Autor neopomíjí ani zásadní osobnosti z německé jazykové oblasti i židovské provenience, kteří posléze museli zem opustit, jako byli například Frank Pollak či muž tragického osudu Viktor Ullmann. Rozhlasová činnost orchestru F.O.K. těchto let byla natolik bohatá a pestrá, že Jiří Hannsmann s vtipnou nadsázkou poukazuje na nevyužitou možnost názvu tělesa – Orchestr F.R.K.

Po těchto sondách naprostých začátků F.O.K. řadí autor jednotlivé sezóny 1935–1938 a jejich v lecčem inovační koncerty. Seznamuje nás se zkratkou KAPO (Kruh autorů a přátel populární hudby), který v týdnu Československé hudby pořádal autorské večery právě s orchestrem F.O.K. Naprosto unikátní byl koncert 8. prosince 1936, uvedli Mendelssohnovo oratorium Eliáš zpívané v hebrejštině za účinkování židovských sborů a většiny židovských sólistů, dirigoval Rudolf Pekárek. Koncertní událost s emblémem takové společenské originality dnes jistě vnímáme jako akt značného politického dosahu. Rok 1937 charakterizují častá vystoupení ve vinohradském divadle, hudba při divadelních hrách a zejména baletních vystoupeních. Společensky akční a významné byly mnohé koncerty sezóny 1937/1938, a to zejména několikeré Tryzny za TGM (Prezident osvoboditel zemřel 14. září 1937), koncert z jiné škály vlivů, ke 14. výročí Stalinovy smrti řídil Vít Nejedlý. Jeho Symfoniettu uvedl orchestr v premiéře v koncertu k 60. narozeninám Zdeňka Nejedlého. 

Autor dává též vhled do sestavy orchestru a jeho spolupracovníků, to je kapitola Hudebníci, dirigenti, úředníci – cenná biografie tělesa, neboť uvádí sestavy hráčů v prvých letech existence orchestru, prvého koncertního mistra Karla Šroubka (v roce 1941 odešel do Berlína), následoval Karel Zoubek, Ivan Kawaciuk a posléze Bruno Bělčík. Zde se mihnou i mnohá další jména, zejména dirigentů, a to nejen ze vzpomínek Antonína Devátého, který v orchestru působil krátce po roce 1936. Samozřejmě, že k hlavním zdrojům informací patří zejména deníky Václava Smetáčka, psal je pravidelně.

Tři kapitoly Sezóny v nesvobodě I. 1938-1840, II. 1940/1941 a III. 1941/1942 dávají tristní i povzbudivý vhled do reality kulturního a společenského života těch nelehkých dnů. Registrují a upozorňují na informační vakuum, vzniklé zánikem německých periodik, která vždy komentovala pražské koncertní dění, a to Prager Presse, Deutsche Zeitung Bohemia, Prager Tagblatt i hudební měsíčník Der Auftakt. Tyto válečné sezóny imponují řadou koncertů z děl českých autorů Jaroslava Křičky, Josefa Plavce, Oskara Nedbala a samozřejmě základní platformou sezóny byly koncerty smetanovské a dvořákovské. Zásadní je též autorovo zjištění, že v protektorátním čase byly Slovanské tance pravděpodobně nejhranější skladbou, neboť Má vlast, pokud měla být provedena vcelku, tak pořadatelé museli získat povolení! Fakta opět objevná, dnes netušená. Ostatně cenzura nepovolila například v roce 1940 v předvečer světcova svátku oratorium Josefa Bohuslava Foerstera Svatý Václav (smělo být uvedeno až v konci války v roce 1944).

12. května 1942 byl po různých peripetiích jmenován Václav Smetáček šéfdirigentem Orchestru F.O.K a v následném inauguračním koncertu rozezněl Dvořákovu Svatou Ludmilu. Svému šéfdirigentskému působení vtiskl tento oblíbený tvůrce orchestru F.O.K mnohou osobní statečnost v konfrontacích s narůstajícími válečnými požadavky, zejména při ochraně hráčů před totálním nasazením.

První poválečný symfonický koncert se v Praze ve Smetanově síni konal 19. května 1945. Hrál Orchestr F.O.K. Jak charakteristické pro rozvoj orchestru, vlastně i prestižní, program večera zahájili sovětskou a československou hymnu. Dirigoval šéfdirigent Václav Smetáček.

Studie Jiřího Hannsmanna je neobyčejně bohatá fakty i plně vrstvenou škálou jmen hudebníků, dirigentů, pamětníků, známých i zcela neznámých, a právě v tomto zásadně objevném kaménku v mozaice dějin orchestru je jeho jedinečná hodnota. Knihu plně doporučuji každému zvídavému čtenáři, je informační klenot.

Jiří Hannsmann – Jak se rodil orchestr FOK 1934–1945
vydal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, 2024, 173 stran