Jak to vypadá, když se ocitnete uprostřed hudebního světa Ševčíkovy akademie?

Sedm let setkávání v Horažďovicích

Letní hudební kurzy v Horažďovicích pojmenované po Otakaru Ševčíkovi se konají již sedmý rok po sobě. Mezi lektory najdeme špičkové hudebníky – Josefa Špačka, Tomáše Jamníka, Jakuba Hrůšu a řadu dalších. Nejen účastníci, ale i návštěvníci koncertů se sem každoročně vrací, aby zažili specifickou atmosféru a užili si profesionální výkony. V souvislosti s kurzy se nabízí řada otázek: Jak je desetidenní maraton lekcí a koncertů zorganizován? Jak stmelit věkově i národnostně různorodé jednotlivce? A opravdu se tam deset dní jen hraje a cvičí?

Pro odpovědi si jedu přímo na místo. V devět hodin ráno v jeden běžný festivalový den vcházím do budovy Hotelu Prácheň, který hostí převážnou část Festivalu Otakara Ševčíka. Již v těchto brzkých hodinách zde panuje čilý ruch. V improvizované kanceláři v přízemí budovy, která obyčejně slouží jako kavárna, vidím festivalové tiskoviny, propagační předměty, pouzdra na nástroje a setkávám se zde s ředitelkou festivalu, paní Barborou Jodas. Vysvětluje mi, že každý den má daný harmonogram, lekce probíhají na nejrůznějších místech (v zámku, v ZUŠ, v hotelu, v kulturním domě). Projevuji zájem o zhlédnutí lekce houslí a procházím restaurací, kde právě končí snídaně pro účastníky kurzu, do sálu. Masterclassy jsou volně přístupné, sálem často někdo projde, zastaví se, poslouchá. Lekci vede Jan Fišer. Se studentkou Pavlou Bedřichovou rozebírají jednotlivé části studované skladby, pracují na jemných nuancích ve výrazu, agogice. „Nebojte se, jste mladí, tak můžete přehánět. Pak už můžete jen ubírat. Je to furt moc milý a hezký,“ komentuje Jan Fišer právě zahraný úsek skladby. Houslistka opakuje pasáž výrazněji a dle mého názoru dokonale. Lekce končí a Pavla Bedřichová se ještě zajímá: „Bude nějaký koncert, kde bych si to mohla zahrát?“ Po vzájemné domluvě lekce končí a je připravena další houslistka – bude hrát Mozarta. U klavíru sedí Stanislav Gallin, který pohotově doprovází vybrané úseky skladby. Účastnice je ze zahraničí, a tak lekce probíhá v angličtině. Opět se neřeší problémy technického rázu, ale spíše charakter jednotlivých frází a jejich vedení. Obě studentky patří do nejstarší věkové kategorie, Pavla Bedřichová je posluchačkou Guildhall School of Music v Londýně.

Ještě před desátou hodinou odcházím do kulturního domu, abych stihla alespoň část individuální violoncellové lekce. Tomáš Jamník a Zhijian William Chen právě vybrušují k dokonalosti sautillé v jedné z částí Brittenovy Sonáty C dur. Skladba je mimořádně obtížná na souhru s klavírem. Před polední pauzou zůstávám ještě v kulturním domě, protože nastupuje kategorie Junior (do patnácti let). „Pojďme udělat takové sezení,“ vybízí Tomáš Jamník asi dvanáct přítomných mladých violoncellistů, „ale s nástroji!“ Následuje malá přehrávka, kde by měl každý předvést studovanou skladbu a společně se pak baví, co a jak vylepšit. Nikdo samozřejmě nechce začít první, ale atmosféra v sále je velice přátelská a přístup Tomáše Jamníka velmi milý. Jako první zazní Sukova Serenáda, op. 3. Po doznění skladby děti pojmenovávají jednotlivé nedokonalosti, pocity a lektor se snaží induktivní metodou dospět s nimi k závěrům, co je potřeba vylepšit. Přitom se dotýkají znalostí z oblasti hudební teorie. Tyto interní přehrávky jsou dobré i z toho důvodu, že žáci se potýkají vesměs se stejnými problémy. Při další skladbě využívá mladá violoncellistka různé zvukové efekty – hru obrácenou stranou smyčce, hru za kobylkou, glissanda v pizzicatu. Při zkoušení dalších zvukových možností je opravdu veselo.

Před polednem se vracím přes ospalé horažďovické náměstí do Hotelu Prácheň. Kdybych občas nepotkala nějakého účastníka s nástrojem na zádech, asi bych si ani nevšimla, že Horažďovice žijí festivalem. V sále hotelu probíhá obdobná přehrávka juniorského oddělení houslistů. Střídají se klasická díla houslového repertoáru – některý z Mozartových koncertů, Bruchův koncert, Mendelssohn… Mladí houslisté mají k dispozici i klavírní doprovod (Jiřina Marešová, Klára Skalková). Oproti ranním lekcím se zde řeší i problémy technického rázu. Ne všichni účastníci jsou na stejné hráčské úrovni, ale Jan Fišer je profesionál, nehodnotí, ale popisuje, co je dobré, co je potřeba vylepšit. Každému hráči doporučuje konkrétní řešení.

Po vyčerpávajícím dopoledni odchází všichni na polední pauzu, kterou vyplňuji návštěvou místního zámku. Z jednoho salónku se ozývají tóny a tak neváhám a vstupuji. Právě se tu před lekcí u Jiřího Kabáta rozehrává violista Jan Čermák. Kurzů se účastní poprvé – je totiž členem Siebeneichener Quartett a kvarteta se účastí akademie letos nově. Mají možnost dostat lekci jako celý soubor i jako jednotliví hráči, kdy se vesměs věnují kvartetním partům.

Přemýšlím, jak vyplnit čas do odpoledního koncertu v 16:00 hodin. Ale jak jsem se přesvědčila, program Ševčíkovy akademie si vás najde sám. U pokladny zámku je v suterénu sálek, do kterého vchází děvčata z kurzu a hlásí, že jdou na přednášku o improvizaci. Výborně – letošním tématem je Improvizace a svoboda, jdu s nimi. Přednáší hudební skladatel Martin Hybler. Staví na znalostech, které mají mladí hudebníci ze školy, a na třech základních složkách – harmonii, rytmu a melodii – ukazuje, jak se dá improvizačně pracovat, vysvětluje rozdíly mezi improvizací volnou a připravenou a následuje ukázka na písni Fly Me To The Moon. Přednášku tlumočí do angličtiny Tomáš Jamník. Přednáška se dotkne též jazzu, a nakonec nás Martin Hybler seznamuje s grafickými partiturami, kde se ke slovu dostane jak improvizace, tak i svoboda provedení. Informace byly podány velmi přístupně pro mladší účastníky, ale byly přínosem i pro starší muzikanty.

Rozhovor s ředitelkou festivalu

Kolem třetí hodiny se setkávám s ředitelkou festivalu, Barborou Jodas, ke krátkému rozhovoru:

Právě přicházím z přednášky o improvizaci. Promítá se toto téma i do výuky?
Ano, na toto téma již proběhla panelová diskuse, v plánu je improvizační dílna, bude se hrát na varhany a ti menší si budou hrát s grafickými partiturami.

Jaký program mají účastníci kurzů?
Studenti mají různě naplánované individuální lekce – minimálně čtyři po dobu trvání akademie, mají též zkoušky s komořinou, s orchestrem, cvičí, vystupují na koncertech nebo si jdou poslechnout ostatní, účastní se přednášek.

Probíhá již 7. ročník akademie – co je nové, co z osvědčených postupů zůstává?
Z předchozích ročníků zůstává prakticky vše beze změny, koncept funguje skvěle. Letos je přidaná kvartetní akademie.

Kdo převážně tvoří publikum koncertů, místní nebo přespolní?
Je to asi půl na půl, řada místních chodí opakovaně na koncerty – hlavně díky tomu, že se konají v místě jejich bydliště a též díky příznivé ceně vstupenek. Máme ale i návštěvníky z různých míst, které baví atmosféra zdejších akcí.

Hudební nástroje potřebují péči stejně jako hráči

Nemohu si nevšimnout že v „kanceláři“ se nachází i houslařský koutek – několik dnů tady tráví příbramský houslař Václav Pikrt a stará se o nástroje účastníků a lektorů. Mnohdy se totiž stává, že student vynakládá obrovské úsilí, ale výsledný zvuk je stále nedostačující. Pak stačí odborný zásah do nástroje a kvalita zvuku je nesrovnatelně lepší.

A jak vidí kurzy sami účastníci? V kavárně potkávám Julu – violoncello, Natálii – housle a Boba – viola. Všichni jsou studenti vysokých uměleckých škol. Moje první otázka je rozesměje – ptám se, jestli pořád jenom na kurzech hrají. Jula: „Určitě ne, ale popravdě řečeno, myslela jsem si, že budu hrát více. Je tady spousta dalšího programu – orchestr, přednášky, koncerty.“ Natálie mi vysvětluje, že se nechodí jen k jednomu lektorovi, ale účastník projde lekcemi u každého z nich. Program dne je velice intenzivní – do devíti hodin ráno je snídaně, pak hned začínají lekce a večer v osm jsou ještě koncerty. Bob je členem kvarteta, ale říká, že komorní uskupení lze poskládat i na místě. Orchestr je pak odstupňován na mladší a starší kategorii. Při rozhovoru s nimi má člověk pocit, že hraní je vlastně legrace – letní pohodová atmosféra, sem tam nějaký koncert. Musíme si ale uvědomit, že za vším stojí hodiny tvrdé dřiny, cvičení a hlavně pevná vůle. Výsledek ale stojí za to – slyšela jsem je hrát na koncertě.

Účastníci nejvyšší věkové kategorie (od 16 do 28 let) se postupně představují na akademických koncertech. Jeden z nich se odehrál ve čtvrtek 7. srpna 2025 v secesním sálu Hotelu Prácheň. Program byl jako obvykle pestrý, postavený tak, aby se vystřídaly všechny smyčcové nástroje. Přestože řada z vystupujících muzikantů si již vydobyla uznání či vítězství na nejrůznějších soutěžích či jsou posluchači prestižních uměleckých vysokých škol. Jsou to především úžasní mladí lidé, pro které se hudba stala celým jejich životem. Odpolední koncert zahájil David Pěruška, posluchač pražské HAMU, s první částí Schubertova Arpeggione. Po trochu nesmělém vstupu přišly pasáže ve vysokých polohách, kde hráč prokázal velkou jistotu, a střed skladby byl již pevný a zvučný. Velkou oporou byla sólistovi klavíristka Renata Lichnovská.

Druhé číslo – Janáčkovu Dumku – zahrála na violu Rebecca Grimberg. Pře nepříjemné béčkové předznamenání skladby ji u klavíru spolehlivě podpořil Pavol Praženica.

Čistý zvuk a hladký tón byly hlavní přednosti Mozartova Koncertu pro housle č. 5 A dur v podání Aleksandry Nawrot. Tato mladá houslistka měla ještě ráno lekci u Jana Fišera, který s ní pracoval především na dotažení výrazu. Při provedení byl znát určitý posun, přinejmenším při hře hravých figur. Ve vyšších polohách se objevila dvě menší zaváhání, oproti tomu oceňuji kontakt s klavírem (Stanislav Gallin), stylové vibrato a pěknou kadenci.

Zklidnění přinesly Elegie Gabriela Faurého. Violoncellistka Maria Ignatieva pracovala velice zajímavě se zvukem nástroje, první opakující se pasáž nezazněla jen ve forte a následně v pianu, ale tyto dvě odlišné dynamiky měly i svoji charakteristickou barvu. Tóny působily velice měkce. Oceňuji kvalitní provedení rychlých not na hlubokých strunách, kdy se zvuk violoncella dokázal prosadit i pod klavírem.

V pomalé a rychlé větě ze Sibeliova Koncertu pro housle d moll excelovala letošní laureátka Kocianovy houslové soutěže Zoja Syguda. Pro její provedení byl příznačný především silný zvuk, mohutný i ve vyhrávkách na g struně. Věta v allegru prověřila dobrou techniku hráčky. V interpretaci by bylo možné ještě zintenzivnit „severské mrazení“, které obvykle ze Sibeliových skladeb dýchá. Každopádně byl výkon strhující. Neméně náročnou úlohu měl i klavírní doprovod (Pavol Praženica).

A hráčská náročnost pokračovala dále – Terézia Hledíková nadchla publikum Ravelovou rapsodií Tzigane. V počáteční sólové pasáži nenechala jediný tón zaznít bez patřičné důležitosti, všechno mělo svůj smysl. Akordy byly čisté a znělé, hlavní téma hravé, ale promyšlené. Zvuk měl patřičnou sílu a směr, nebylo však zapomenuto na povolení, ztišení, uvolnění. Celek působil živelně, přesto však brilantně.

Po přestávce zazněly dvě části ze Sukova cyklu Čtyři kusy pro housle a klavír. Tereza Horáková zaujala čistými tóny ve vysokých polohách a výrazem, který je pro tuto posluchačsky ne zcela atraktivní kompozici poměrně důležitý. Druhá část Appassionato již poskytla sólistce větší možnost vyniknout. S tlumenou dynamikou sice šetřila, v provedení převažoval sytější zvuk, přesto se nenechala zcela unést dramatičností notového materiálu. Opět musím vyzdvihnout souhru s klavírem (Pavol Praženica). Oba hráči působili vyrovnaně a chápali charakter skladby stejně.

Zdálo se, že emotivní náboj bude pokračovat v Le Grand Tango Ástora Piazzolly, ale očekávání se nenaplnilo. Viola Evy Bedřichové zněla poněkud zasněně a těžko se prosadila přes příliš zvučný klavírní doprovod Martina Levického. V zásadě bylo tango provedené hezky, ale chybělo mu trochu emocí.

Kontrabasový koncert není věc, kterou slýcháme každý den. Tento večer osvěžily první dvě věty z kontrabasového koncertu Sergeje Koussevitzkého, někdejšího kontrabasisty a též šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru. Sólových partů se ujali Ignacy Barcz a Leonard Geiersbach. Hráči se při provedení pohybovali převážně na nejvyšší struně ve vysokých polohách. Ignacy Barcz zaujal obtížnými akordy, Leonard Geiersbach zajímavě provedenými flažolety.

Potěšilo mě, když jsem v programu zahlédla jméno Zhijian William Chen. Také on měl dopoledne konzultaci s lektorem – Tomášem Jamníkem. I to, co jsem stihla zhlédnout v samém závěru lekce, slibovalo skutečný hudební zážitek. Sonáta pro violoncello a klavír C dur od Benjamina Brittena je náročná po všech stránkách – technika, barva tónu, výraz, rytmus, a to nejen pro violoncellistu, ale i pro klavíristu. Opět musím vyzdvihnout práci Renaty Lichnovské, která se zasadila o skvělou souhru. Výsledkem byl jednotný celek, který si užívali nejen oba hráči, ale i posluchači. Zhijian William Chen byl technicky bezchybný, obdivuhodná byla technika pravé ruky při přechodech přes struny, zvuk violoncella se prosadil i v hlubokých polohách, dynamika plynula nenásilně, ale přesto výrazně. Nezapomenutelná byla druhá část v pizzicatu. Škálu intenzity zvuku jsme pak mohli zažít ve čtvrté části – od „troubení parníku“ až k lehoučkým glissandovým flažoletům.

Je radost slyšet tolik poctivého hraní a vidět tolik nadšených mladých lidí, kteří se s chutí věnují hudbě. Možná i proto je atmosféra na Ševčíkově akademii tak příjemná a láká posluchače se každý rok vrátit a poslouchat.