Česká filharmonie vystoupila na Dvořákově Praze 14. září s mladým arménským violoncellistou Narekem Hakhnazaryanem. Na programu byl slavný Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka. Prubířský kámen všech talentů, jestli „už“ jsou dost dobří, zralí a zajímaví, aby v jednom z nejhranějších, a tudíž chronicky známých koncertů zaujali.
Šestadvacetiletý Narek Hakhnazaryan vyhrál před třemi lety Čajkovského soutěž v Moskvě a od té doby se dostal ke spolupráci s řadou vynikajících orchestrů a dirigentů, například Tonem Koopmanem, Neeme Järvim, Vladimirem Fedosejevem nebo Valeriem Gergijevem. Patří mezi ně samozřejmě i spolupráce s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, s níž Dvořákův koncert hrál již loni na japonském turné.
Narek Hakhnazarryan vstoupil do úvodu velmi dramaticky, hraje s temperamentem a značnou expresivitou. Vládne dokonalou hráčskou technikou, která je prakticky bez omezení – jakékoli dvojhmaty, běhy v oktávách zvládá naprosto čistě a rychle, suverénně. Kam sáhne, tam tón sedí. Někdy jej technická svrchovanost svádí až ke zbytečnému spěchu, orchestr měl občas co dělat, aby mu v první větě stačil. Hezkým momentem bylo spočinutí v pomalém tématu na konci první věty, které hrál opravdu velmi volně.
V druhé větě se cello stalo vypravěčem, který vemlouvavým tónem líčí jakýsi zapomenutý příběh. Hakhnazarryan má charisma, jen by občas mohl kromě vzrušeného dramatizování vpustit do svého přednesu více zpěvnosti a pár jasných slunečných tónů. Snad k tomu časem dospěje. Zdálo se mi, že koncem druhé věty již jeho „vyprávění“ ztrácelo poněkud tah.
Jiří Bělohlávek nasadil na úvod třetí věty rázné tempo, také v dynamice sólistu orchestr nijak nešetřil. Mladý Armén na to odpověděl bojovně formulovanými tématy a ještě rychlejšími běhy v dvojhmatech, hranými s lehkostí. Zdálo se mi, že arménský cellista nemá právě nejsilnější nástroj, i když jsem seděla v jedenácté řadě prakticky přímo proti němu, nijak robustní zvuk jeho cello nevydávalo, ani když hrál víceméně sám a orchestr mlčel. Také konstrukcí vypadalo jeho violoncello subtilněji než třeba ta kolem něj, které měli hráči v orchestru. Menší nosnost zvuku ovšem Hakhnazarryan doháněl velkou energií, již vkládal do svého projevu.
Arménský cellista ukázal také jednu sympatickou vlastnost – velmi hezky se synchronizoval s flétnovým nebo houslovým sólem v třetí větě, vnímal ty hráče a ustoupil, doprovázel on je, protože v tu chvíli byl cellový part až ten druhý. Mimochodem houslové sólo koncertního mistra České filharmonie bylo dokonalé, hrál jej kultivovaným, líbezně jasným tónem.
Po přestávce čekala posluchače Dvořákova Sedmá symfonie d moll, op. 70, okázalé veledílo, které Dvořák skládal pro Londýn, na zakázku Filharmonické společnosti. Jak se vyjádřil, chtěl symfonii, která by „hýbala světem“. Výsledkem je opravdu mohutná partitura, kterou Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií provedl ve vrcholné dynamice. Témata do posluchače buší téměř bez odpočinku, jako by Dvořák, ale i filharmonie chtěli „ukázat svaly“, veškerou sílu, jíž jsou schopni. Výjimkou byl uvolněný a romanticky rozmáchlý úvod druhé věty nebo sympaticky odlehčený taneční styl třetí věty. V závěrečné větě se přelévala dynamika v obrovských vlnách napříč celým orchestrem. Přesto nemohu říct, že by na mě těleso působilo jako kompaktní a silný monolit. Možná je to jiným rozsazením skupin na pódiu, kdy kontrabasy stojí vzadu v řadě pod varhanní emporou, cella jsou uprostřed a zbytek smyčců je rozdělen symetricky po obou stranách? Hráči vpravo mají korpusy nástrojů tím pádem natočeny dozadu, ne do sálu, a zdá se mi, že nejsou tolik slyšet. Zvláště skupina prvních houslí zní v tomto uspořádání jakoby izolovaně a nejednotně na pozadí zvuku orchestru. Česká filharmonie se vždy chlubila měkkým a specificky lahodným zvukem, což se nyní možná mění.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Dvořákova Praha 2014
Česká filharmonie
Jiří Bělohlávek
Narek Hakhnazaryan (violoncello)
14. září 2014 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha
program:
Antonín Dvořák: Violoncellový koncert h moll, op. 104, B191
= přestávka =
Antonín Dvořák: Sedmá symfonie d moll, op. 70, B141
Foto Dvořákova Praha / Martin Divíšek
