Operní panorama Heleny Havlíkové (183)

Týden od 8. do 14. září 2014
– Opera Plus – Výroční ceny i Benefiční galakoncert podruhé
– Burianův Voiceband v 21. století
– Inspirace na dny příští
***

Opera Plus – Výroční ceny i benefiční galakoncert podruhé
V neděli 14. září se na Pražské křižovatce v kostele sv. Anny konal benefiční večer s českou operou, na kterém byly vyhlášeny Výroční ceny udílené internetovým portálem Opera Plus.Až by se mohlo zdát, že je v dnešní době těch nejrůznějších cen až příliš. I v tak relativně úzkém oboru divadla, včetně divadla hudebního. A může být obtížné se v nich vyznat. Zejména když se jejich pořadatelé a organizátoři nemohou dohodnout, jako se to stalo v případě cen Alfréda Radoka, které kvůli neshodám mezi Nadačním fondem Cen Alfréda Radoka a organizátorem, kterým je časopis Svět a divadlo, po dvaadvaceti letech skončily. Nebo když generální partner a sponzor o podporu cen ztratí zájem, jak se to stalo v případě Ceny Divadelních novin, které po třinácti letech skončily sezonou 2012–2013.

Přitom v oblasti divadla, umění tak pomíjivého, které s každým jedním představením v jedinečném vztahu umělců na jevišti a diváků v hledišti vlastně končí, má udělování cen svůj specifický smysl. Zdá se, že větší stabilitu i srozumitelnost pro publikum mají ceny, vyhlašované jednou, pokud možno zavedenou institucí: Hereckou asociací v případě cen Thálie, které fungují od roku 1993, nebo Ministerstvem kultury, které dokonce nařízením vlády založilo v roce 2003 cenu za přínos v oblasti divadla. Své ceny mají ale například i festivaly, jako je Dvořákova Praha (zde udělované osobnostem, které se svým celoživotním dílem nebo mimořádným počinem zasloužily o propagaci a popularizaci české klasické hudby) nebo festival Opera, případně jednotlivá divadla.

Kategorie těchto cen se týkají hereckých, respektive pěveckých výkonů, a to i mohou být i věkově vymezené, přes jednotlivé profese, které se na divadelní inscenaci podílejí – režie, scéna, kostýmy, hudební nastudování – až po inscenace nebo divadla, případně obecně za přínos v daném oboru v časovém vymezení kalendářního roku, sezony či celoživotního působení.

Také navrhování a způsob rozhodování jsou odlišné – a bývají oním jablkem sváru: navrhovat sice mnohdy může „veřejnost“, ale tyto podklady pak procházejí filtrem porot složených z odborníků daného oboru (o ceně Alfréda Radoka rozhodovali kritikové) nebo širšího okruhu osobností. A zde pak vyvstává ona kardinální otázka, z jaké šíře skutečně zhlédnutých inscenací – výkonů hodnotitelé vybírají (mimopražská divadla či inscenace mimo festivaly a přehlídky se dostávaly do nevýhody, protože i sebelepší záznam nikdy nemůže nahradit dojem z představení přímo v divadle po zvukové i vizuální stránce). Samozřejmě také vlastní ocenění má různou podobu od finanční po diplom a květinu – stejně jako způsob předávání a jeho prezentace v médiích.

Internetovému portálu Opera Plus se podařilo „vyhmátnout“ dosud nevyužité příležitosti, niky mezi všemi těmi dosavadními cenami v několika základních směrech. Většinový model širokého spektra návrhů, které následně zužuje porota, otočil: nominované umělce vybírá skupina publicistů (letos pětice), o vlastním udělení ceny rozhodují svými hlasy diváci-posluchači. Nástrojem pro hlasování je médium pro takovou metodu vhodné – internet, s tím, že z každé adresy je možné hlasovat pouze jednou. Jistě, ani v tomto systému nelze vyloučit, nakolik který sólista má aktivní svůj fanklub, ale i to k profesi sólisty a oblibě sociálních sítí dnes patří. A za výhodu lze také označit, že na rozdíl od často nepřehledné změti nejrůznějších kategorií, Opera Plus uděluje ceny za ženské a mužské výkony v operním a také v tanečním oboru – a to za výkony na tuzemských jevištích bez ohledu na to, zda je vytvořili čeští či zahraniční umělci, a za výkony českých umělců v zahraničí.

Okruh nominovaných byl i letos široký – čtrnáct žen a patnáct mužů, někteří z nich opakovaně za své nové role sezony 2013–2014, Češi i zahraniční sólisté, zkušení pěvci s rozsáhlou kariérou jako například Simona Houda Šaturová, Dana Burešová, Maria Kobielská, Štefan Margita, Tomáš Černý, Aleš Briscein, Pavel Černoch nebo Jaroslav Březina, Gianluca Zampieri, Luciano Mastro vedle mladých talentů – Václava Krejčí Housková, Lucie Kašpárková, Jiří Přibyl nebo Jan Šťáva. Okruh nominovaných zahrnoval výkony nejen v inscenacích pražského Národního divadla, respektive Státní opery (ve dvanácti případech), ale i mimopražských divadel – devětkrát ostravské opery, šestkrát plzeňské.V konečném výsledku je vítězství sopranistky Dany Burešové, nominované za Anežku ve Smetanových Dvou vdovách v pražském Národním divadle a Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi ve Státní opeře, a tenoristy Aleše Brisceina za Jeníka v plzeňské inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty i Ladislava Podhájského také v pražských Dvou vdovách zasloužené. Podobně jako loňský výsledek, kdy ceny získala sopranistka Jana Šrejma Kačírková a basbarytonista Adam Plachetka. Svědčí to o tom, že veřejnost operní scénu pečlivě sleduje, nadprůměrných výkonů si všímá na sedm tisíc lidí.

Také letos se podařilo získat pro benefiční koncert přední české sólisty, kteří působí i na významných světových operních scénách – sopranistky Eva Urbanová, Dana Burešová, mezzosopranistka Kateřina Jalovcová, tenoristé Aleš Briscein a Jaroslav Březina, barytonista Jiří Hájek. Nejmladší pěveckou generaci reprezentovali sopranistka Adéla Škopková a basista Jiří Přibyl. Jejich ochota a zaujetí vystoupit ve prospěch Opery Plus zaslouží uznání tím spíš, že tento portál není žádným propagačním nástrojem těchto sólistů, ale prostorem otevřeným i velmi kritickým výměnám názorů v oblasti opery, tance a vážné hudby.

Zatímco loňský program byl hodně pestrý, jak ostatně odpovídá benefičnímu zaměření, v letošním Roce České hudby se podařilo soustředit program na českou hudbu. Koncert nesl název Češi zpívají Čechy a zazněly na něm nejen árie a duety z nejznámějších Smetanových a Dvořákových oper, ale i rozsáhlé části – téměř celé první dějství Rusalky a druhé dějství Její pastorkyně. Vzhledem k délce koncertu by možná méně položek programu bývalo více.

Dana Burešová propůjčila svůj barevný soprán v Rusalce pro zasněnou touhu vodní víly i v Jenůfě pro těžce zkoušenou lásku matky a milenky, která přijde o své dítě i iluze svého milostného vzplanutí. Adéla Škopková dodala Mařence i Dvořákově Terince mladistvou energii, Kateřina Jalovcová Ježibabě výsměšnou zlověstnost, ale ne nějaké staré zapšklé báby, ale zkušené ženy, která ví, jak to v lidském světě chodí. Jiří Přibyl a Jaroslav Březina si zadováděli jako Kecal a Jeník v Prodané nevěstě, když se trumfovali, která že je ta pravá pro ženění, a Aleš Briscein v Princově árii Vidino divná, přesladká ukázal, proč se jeho mezinárodní kariéra opírá o český repertoár. Jiří Hájek zaslouží uznání, že doslova na poslední chvíli pohotově zaskočil za původně ohlášeného Matěje Chadimu tak, že nemuselo dojít ke změně programu.

Vrcholem večera pak bylo druhé dějství Její pastorkyně s výkonem Evy Urbanové, která má roli Kostelničky vypracovanou po výrazové stránce tak, že opravdu „kameň by se ustrnul“. Pojímá ji v přesné a hluboké ambivalenci vnějškové nepřístupnosti, maskující hradbu pokrytectví, a vnitřní zranitelnosti životem těžce zkoušené ženy. Jen těžko má dnes ve světě v této roli konkurenci a její práce s dynamikou včetně znělých pianissim je strhující.Třebaže sólisté zpívali „pouze“ s klavírním doprovodem, David Švec byl všem citlivým partnerem a výraznou měrou přispěl k tomu, že galakoncert měl ve zcela zaplněném kostele sv. Anny atmosféru vzájemného srozumění a radosti z operního umění. Popřejme Opeře Plus, aby na dosavadní úspěchy navázal další benefiční koncert plánovaný na 2. listopadu 2014 do Dvořákovy síně Rudolfina: Simona Houda Šaturová zde představí program ze své nové nahrávky Mozart versus Mysliveček.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Burianův Voiceband v 21. století
V plejádě inscenací, které přinesl dvacátý druhý ročník plzeňského Mezinárodního festivalu divadlo, se výrazně uplatnila „hudebně dramatická skladba“ Vojna Emila Františka Buriana v nastudování BodyVoiceBandu ve spolupráci s Divadlem Disk. Režie je dílem Jaroslavy Šiktancové, autorem choreografie je Martin Pacek – oba zkušení divadelníci, tvůrci a také pedagogové. Novodobý soubor, který nese tuto specifickou podobu syntetického hudebního divadla přímo ve svém názvu, vznikl v roce 2013 na Katedře činoherního divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění a Vojnu nastudoval absolventský ročník. Ten původní „hudebně-recitační soubor“ založil Burian v roce 1927 a Vojna měla premiéru v jeho divadle D 35 a jeho režii v roce 1935.Burianova dramatická montáž-koláž z lidové poezie sebrané Karlem Jaromírem Erbenem do šesti scén Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí a Na frontě vychází ze života vesnice, zasažené první světovou válkou, která se těžce vyrovnává se zásahem vojny do tradičního života této pospolitosti. Ukazuje, že lidé jsou svými chybami nepoučitelní. Pozoruhodné je, že v předtuše blížící se nové (ještě větší) vojny, se Burian vrátil proti proudu času-historie (na rozdíl od nynějších „aktualizací“ dramat a oper, které se často prvoplánově snaží přiblížit historické příběhy dnešku tím, že jejich děj přenášejí do současnosti). Burianovo libreto nevypráví příběh v tradičním smyslu, ale o to intenzivněji se dere na povrch síla každého verše lidové poezie napojená na tisíciletou zkušenost lidského rodu. Kombinace mluveného slova s přesně rytmizovanou strukturou na způsob melodramu, zpěvu, hudby a tance s inspirací lidovými písněmi dodává hodinovému dílu další „živočišnou“ energii. (Připomeňme, že v době, kdy Burian komponoval Vojnu, Martinů podobné inspirace a principy použil v Hrách o Marii, Hlasu lesa, Veselohře na mostě a především v Divadle za branou.)

Festivalové představení Vojny se konalo 13. září 2014 v plzeňském sále Peklo prakticky bez dekorace, v černém obdélníkovém prostoru, ve kterém byl vlevo umístěn komorní „band“ ve složení flétna, klarinet, housle, akordeon, klavír, kontrabas a bicí a po každé straně čtveřice bočních reflektorů. Devět mužů a osm žen recitovalo, zpívalo a tančilo ty pradávné lidské rituály a jejich černé líčení kolem očí se s potem v obličeji rozpouštělo do těžkých černých „slz“ kanoucích po tvářích. Důležitým aspektem této inscenace bylo mládí protagonistů. Pěvecké party studenti činohry zvládali při náročné choreografii často ve zběsilém tempu s obdivuhodnou přesvědčivostí a autentičností. Pozoruhodná byla ovšem choreografie Marina Packa, která zároveň respektovala tradici lidového tance, rozšířila ji o prastaré pohybové vzory obřadů, slavností nebo divokých bakchanálií, které se táhnou lidskou historií a jsou ukotveny v jeho paměti, a zároveň v ní byly zapracované i soudobé taneční trendy. Ve výsledku to byl velmi sugestivní vhled do tradicí osvědčeného „modelu či schématu“ života vesnické pospolitosti, která tuší kupící se mraky nových bouří na obzoru. Inscenace tak připomněla i důležitou zkušenost, že i takto minimalistická scéna zcela postačila (jen s využitím promyšleného svícení) k tomu, aby diváci byli vtaženi do dění – plnokrevné divadlo evidentně není odkázáno na technické vymoženosti divadelních mašinérií, ale základem musí být dramatické dílo, interpretované divadlem posedlými herci a hudebníky.

Dramaturgicky to byl skvělý nápad vrátit Vojnu na jeviště – je dobré si připomínat, jak podstatným způsobem Emil František Burian ovlivnil svým vizionářským talentem české divadlo.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Antonín Dvořák: Alfred. Dirigent Heiko Matthias Förster, Symofnický orchestr Českého rozhlas, Český filharmonický sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Alvina (soprán) – Petra Froese, Rowena (soprán) – Jarmila Baxová, Harald (tenor) – Ferdinand von Bothmer, Dorset a Bote (tenor) – Tilmann Unger, Sieward (bas) – Peter Mikuláš, Alfred (baryton) – Felix Rumpf, Gothron (baryton) – Jörg Sabrowski. Festival Dvořákova Praha, Dvořákova síň Rudolfina, středa 17. září 2014 ve 20.00 hodin.

Johann Adolf Hasse: L’Ipermestra. Hudební nastudování Ondřej Macek, Hof-Musici. Festival barokních umění Český Krumlov, Zámecké divadlo, pátek 19. září 2014 ve 20.00 hodin.
***

Češi zpívají Čechy
Galavečer s českou operou
Benefiční koncert pro Operu Plus
Eva Urbanová (soprán)
Dana Burešová (soprán)
Kateřina Jalovcová (mezzosoprán)
Adéla Škopková (soprán)
Aleš Briscein (tenor)
Jaroslav Březina (tenor)
Jiří Hájek (baryton)
Jiří Přibyl (bas)
David Švec (klavír)
Jitka Novotná (moderace)
V průběhu koncertu byly předány Výroční ceny Opery Plus v kategorii opera za sezonu 2013/2014
14. září 2014 Pražská křižovatka – kostel sv. Anny Praha

program:
Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček
***

Mezinárodní festival Divadlo Plzeň 2014
Emil František Burian:
Vojna
Režie: Jaroslava Šiktancová
Choreografie: Martin Pacek
Dramaturgie: Zuzana Burianová
Hudební aranžmá a nastudování: Zdeněk Dočekal, Dušan Navařík, Matěj Kroupa
Světelná koncepce: Ondřej Růžička
Premiéra 20. října 2013 Divadlo DISK Praha
(psáno z festivalové reprízy 13. 9. 2014 Sál Peklo Plzeň)

Band: Dušan Navařík (příčná flétna), Michal Kostiuk klarinet), Klára Suchanková (housle), František Tomášek (akordeon), Zdeněk Dočekal (klavír), Pavel Husa (kontrabas), Zdislava Tonová (bicí)

Účinkují: Michal Balcar, Vojtěch Bartoš, Petr Buchta, Marta Dancingerová, Izabela Firlová, Iva Holubová, Tereza Krippnerová, Jakub Koudela, Marek Mikulášek, Michal Necpál, Kristýna Podzimková, Eva Leimmbergerová, Marie Radová, Maja Štípková, Štěpán Tretiag, Ondřej Vacke, William Valerián, Tereza Vítů, Josefína Voverková

www.festivaldivadlo.cz
www.bodyvoiceband.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pavel a Petr Horníkovi, BodyVoiceBand