Jakub Hrůša se Staatskapelle Berlin potvrdil pozici dirigentské špičky

Očekávané hostování Staatskapelle Berlin s Christianem Thielemannem totiž doznalo zásadních změn. Thielemann kvůli zranění musel odříci koncert v Brně, jehož ozdobou měla být Schönbergova symfonie Pélleas a Mélisanda. Šéfdirigent Staatskapelle Berlin měl již koncem září v Salcburku na pódiu viditelné problémy s chůzí. Později oznámil nutnost podstoupení operace šlach a následnou pětitýdenní rehabilitaci. Proto vzdal nejen koncert 17. listopadu v Brně, ale například i premiéru Wagnerova Zlata Rýna v milánské La Scale 28. října.

Podle informace v programu se Staatskapelle Berlin prezentuje jako jeden z nejstarších orchestrů světa. Svůj původ odvozuje od roku 1570, kdy vznikla dvorní kapela braniborského knížete Joachima II. K německé hudební kultuře chovám hlubokou a upřímnou úctu, ale toto tvrzení mi přijde poněkud přehnané. To je, jako kdyby Česká filharmonie odvozovala svůj vznik od pražské dvorní kapely Rudolfa II. Od roku 1742 orchestr působil ve dvorní opeře Unter den Linden Friedricha II. Velikého a od roku 1842 pořádal v Berlíně pravidelné koncerty a operní představení. Tvář orchestru formovaly velké dirigentské osobnosti: Gaspare Spontini, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Giacomo Meyerbeer, Felix Weingartner, Richard Strauss, Erich Kleiber, Wilhelm Furtwängler, Franz Konwitschny, Otmar Suitner, Daniel Barenboim, a konečně od září 2023 Christian Thielemann.

Thielemannův program na festivalu Janáček Brno musel být od základu změněn už jen proto, že nejen olbřímí Schönbergovo dílo, ale také Moussova novinka vyžadovaly nadstandardní zkušební proces, jemuž zaskakující dirigent nemohl vyhovět. Taktovku převzal Jakub Hrůša – rovných čtrnáct dní po excelentním výkonu s Bamberskými symfoniky. Zůstal sólista večera Jan Bartoš, jenž místo Mendelssohnova klavírního koncertu přednesl Beethovenův 5. klavírní koncert. Ve druhé půli nahradila Schönberga 1. symfonie Johannesa Brahmse. Německá hudba tedy zůstala, ze zřejmých důvodů však dostal program tradičnější podobu.

Beethovenův 5. klavírní koncert op. 73 je odedávna nazýván „Císařský“. Tento pozdější přídomek zcela jistě nepochází od Beethovena, kterému by se ostatně pranic nelíbil. Od dob, kdy zničil dedikaci Eroicy Napoleonovi, byl skladatel definitivně vyléčen z úliteb nejen císařům, ale vládcům obecně. V roce 1809 v bitvě rakouských vojsk s císařem Napoleonem Bonapartem u Wagramu Rakušané prohráli a Francouzi bombardovali Vídeň. Beethoven se před kanonádou ukrýval ve sklepě domu svého bratra Kaspara Karla a zakrýval si hlavu polštářem, protože trpěl hlukem střelby. 13. května 1809 Francouzi Vídeň obsadili, což přineslo další útrapy a nedostatek potravin. Za těchto okolností devětatřicetiletý Beethoven dokončoval svůj poslední klavírní koncert. Při premiéře údajně přítomný francouzský důstojník nadšeně vykřikl „C’est l’Empereur!“ Jiní uvádějí, že přídomek Císařský vymyslel klavírista Johann Baptist Cramer.

Sólista večera, klavírista Jan Bartoš, interpretoval Beethovenův 5. klavírní koncert mužně, klasicky a s výrazným prožitkem. V první větě oslňoval bravurními oktávovými pasážemi, precizní ornamentikou, přehledností a srozumitelností techniky. Záměrně však nesklouzával k romantizujícím tendencím. Svou interpretací mi silně připomínal nejen Ivana Moravce, jehož je posledním žákem, ale i Alfreda Brendela, Johna Lilla nebo Garricka Ohlssona. Naprosto odlišnou, intimní až snovou pianissimovou náladu přinesla věta druhá, kdy posluchače oslovil svojí mimořádnou tónovou kulturou. Slavnostní zářivou atmosférou vynikla v jeho podání závěrečná věta třetí, jež strhla publikum k nadšeným ovacím. Jako přídavek sólista zahrál intimní, působivou Frýdeckou Pannu Marii z I. řady Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku.

Jedním z charakteristických znaků Beethovenova koncertu je zvýšená úloha orchestru, který se autor snaží zrovnoprávnit se sólovým klavírem. Orchestr je nositelem rozsáhlých symfonických ploch, a i v doprovodných úsecích komunikuje prostřednictvím sólových dechů s klavírem. Staatskapelle doprovázela sólistu pozorně a citlivě, drobné zaostání jsem zaznamenal, ale minimálně. Z orchestrálních úseků první věty dirigent vytěžil maximum, aby vzápětí ztišil orchestr k doprovodné úloze a pak ho opět nechal plně zaznít. Tyto kontrasty plně vycházely a beethovenovský zvuk tak nebyl, přes limity akustiky Janáčkova divadla, příliš vzdálen ideálům kultovních nahrávek.

Po přestávce přišla na řadu 1. symfonie c moll op. 68 Johannesa Bramhse. Skladatel na ní pracoval od skic do finální verze plných 21 let. Díky jeho přehnané sebekritičnosti byla mnohokrát přetvářena. Brahmsovi přátelé a hudební veřejnost od nového díla totiž očekávali, že bude důstojným Beethovenovým dědictvím, a nutno říci, že skladatel jejich tužby naplnil beze zbytku. Od prvních mohutných taktů monumentálního úvodu symfonie máte silný dojem, že Brahms začal přesně tam, kde Beethoven se svou Devátou skončil.

Orchestr se pohyboval v důvěrných domácích vodách. Zněl především vzácně vyrovnaně. Dechová sekce Staatskapelle Berlin nebyla zvukově zahlcená a neměla problém se prosazovat vůči plnému obsazení smyčců. Byl jsem nadšen především skupinou lesních rohů, jež zněly měkce, zajímavě podbarvovaly dřeva, s nimiž často kooperovaly, a ve fortissimech dokázaly patřičně zasvítit. „Alphorn“ prvního hornisty, pověstné sólo hlavního tématu ve finále symfonie, bylo zahráno tónem znělým, přirozeným, alikvotně a dynamicky bohatým. Z dřevěných nástrojů Staatskapelle Berlin dále vynikla první hobojistka, jejíž sólo ve druhé větě Brahmse bylo jedním slovem nádherné. Sóla druhé a třetí věty interpretoval velmi inspirativně také první klarinetista. První flétna nikdy nezanikala a dechovou harmonii vedla tak, jak si představuji, že to má být. I trombony, které musely na svůj chorál ve finále čekat celé tři věty, v nichž mají tacet, ho přednesly oduševněle, měkce a přitom zněle. Smyčce berlínského orchestru jsou excelentně čisté, sehrané a kompaktní.

Z Brahmse jsem si odnesl přece jen nejsilnější zážitek večera. Jakub Hrůša opět bezvýhradně potvrdil pověst špičkového dirigenta své generace. Jeho česká vřelost ve spojení s německou precizností slavila jedinečný úspěch. Poctou Brnu byl další janáčkovský přídavek, tentokrát orchestrální – Dymák z Lašských tanců. Že není běžným repertoárem Staatskapelle, se ukázalo hned – ve velmi rychlém přídavkovém tempu balancovala souhra občas na hraně, ale každopádně to bylo velmi milé.

Hrůšovo druhé vystoupení na 9. mezinárodním festivalu Janáček Brno 2024 bylo opět triumfem. Zprostředkoval publiku zážitek vrcholné brahmsovské i beethovenovské interpretace, oslnivé a zářivé v dynamických vrcholech, jemné a niterné v pianissimech. Úplně nejvíc mě zaujalo dirigentovo inspirativní vynášení hlasů z orchestrálního přediva. Nevím, co bylo předem nacvičeno a co bylo dílem okamžiku, ale přesně takhle si představuji ryzí muzikantství.

Staatskapelle Berlin a Jakub Hrůša
17. listopadu 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“ (1. Allegro, 2. Adagio un poco mosso, 3. Rondo. Allegro)
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll, op. 68 (1. Un poco sostenuto – Allegro, 2. Andante sostenuto, 3. Un poco allegretto e grazioso, 4. Adagio – Allegro non troppo ma con brio)

Účinkující:
Staatskapelle Berlin
Jan Bartoš – klavír
Jakub Hrůša – dirigent