Jakub Hrůša to rád elegantní

Zahájení Pražského jara 12. května 2019 ve Smetanově síni Obecního domu je rituál s královskými prvky. Již příchod hostů, kteří se sjíždějí před koncertní síň a vcházejí z náměstí Republiky, vítají „trubači“ fanfárami z balkónu nad hlavním vchodem. K potěše všech zahraničních turistů, kteří si hudebníky fotí a natáčí ve vydatném houfu na své mobily. Jedna vítaná atrakce navíc, která potrvá po celé Pražské jaro...
B. Smetana: Má vlast – Bamberští filharmonikové, Jakub Hrůša – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

Zezadu budovu obléhají televizní přenosové vozy, neklamná známka důležité události, kterou přenášejí živě.  A pak vejdete do sálu, nastoupí orchestr a první, co zahraje před stojícím publikem, je česká státní hymna. Důstojná, krásně zahraná symfonická verze, bez vyumělkovaných a bombastických dodělávek, jak se zalíbilo kdysi olympijskému výboru. Po takové hymně by se chtělo zatleskat (a příslušníkům hokejového národa možná i vítězně zakřičet), ale to už do festivalového rituálu nepatří, ve ztichlém sále začíná Vyšehrad.

Účastnit se zahajovacího koncertu (tedy v neděli 12. května) je pro každý orchestr pocta. Tentokrát se jí dostalo Bamberským symfonikům v čele s Jakubem Hrůšou, který je již třetím rokem šéfdirigentem tohoto tělesa. Kromě často zmiňovaných českých kořenů v historii orchestru (byl vytvořen po válce z odsunutých hudebníků Pražské německé filharmonie) je pro interpretaci Smetanova cyklu symfonických básní spíše důležité to, že Mou vlast nedávno natočili s Jakubem Hrůšou pro label Tudor. Jejich souznění s partiturou není jen příležitostné pro účast na festivalu, ale déle zažité a budované. Celý cyklus se hrál bez přestávky, jen s malým přeladěním a změnou některých pozic hudebníků po třetí básni Šárka.

B. Smetana: Má vlast – Bamberští filharmonikové, Jakub Hrůša – Pražské jaro 2019 (foto Ivan Malý)

Vyšehrad orchestr zahájil bezchybným vstupem dvou harf; navazující smyčcové téma znělo měkce a velmi zpěvně, žádné dramaticky vyrážené akordy nebo důrazy. Hrůša vedl orchestr poklidně, tvárně, žádná křeč… Mohli jsme si užívat různorodou pestrost Smetanovy geniální partitury, jak střídá jednoduchý lidový tanec s pasážemi brilantní a složité kompoziční práce, jak umí přejít do atmosféry až depresivního útlumu, mrtvého bezvětří, z nějž zase povstane téma hrdého Vyšehradu.

I druhá věta Vltava se vyznačovala v podání Hrůšova orchestru hladkostí kontur a elegancí, bez  zatěžkaných vrcholů a patosu, který se občas vkrádá do interpretace této jednoduché melodie. Tam, kde je třeba (přeje a bouření vody), umí orchestr přidat na průraznosti a divokosti, vytvořit smysluplné kontrasty, ale vše je přirozené a moderně odlehčené. Hrůša to má zkrátka rád s elegancí. I ta polka, která má snad ilustrovat lidovou veselici u řeky, zněla spíše jako salónní galantní tanec. Krásnou barvu měly stříbřité smyčce v pasáži přirovnávané k tanci víl v měsíční krajině. Ostatně houslová sekce sklidila na konci večera nejbouřlivější aplaus.

B. Smetana: Má vlast – Bamberští filharmonikové, Jakub Hrůša – Pražské jaro 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

Už závěr Vltavy byl docela ve svižném tempu, a Šárka byla ještě rychlejší. Báseň o dívčí družině a její bojovné vůdkyni, která vzplane láskou k nepříteli, Ctiradovi, a vše spěje k dramatickému konci, se odehrávala v akčním rytmu, namísto dlouhé sentimentální kantilény spíše prudké vzrušení a naprosto triumfální závěr.

Hrůša vede orchestr pevným, suverénním a mnohotvárným gestem, je na něj opravdu inspirující pohled. Jeho kariéru sleduji již léta (pokud hraje v Česku) a z mladé generace dirigentů byl vždy nejvýraznější talent. Má nápady, má energii a odvahu, a podle mě byl dost zralý k tomu nastoupit po  Jiřím Bělohlávkovi jako jeho žák k České filharmonii.

B. Smetana: Má vlast – Bamberští filharmonikové, Jakub Hrůša – Pražské jaro 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

Čtvrtá část Z českých luhů a hájů začala ve volné a tlumené poloze, než ji vystřídaly výrazné taneční rytmy a zpěvná témata. Slyšeli jsme také hodně zdařilých dechových sól (hoboj, klarinet, fagot, horna), zvláště pak ve dvou posledních částech Tábor a Blaník, kde dechové skupiny hrají samostatnou a významnou roli. Jejich souhra byla bez závad, čistá, kultivovaná a dobře sladěná. Jednu věc si však neodpustím – v sále prakticky nelze navodit soustředěné ticho, parkety, praktikábly a sklápěcí dřevěná sedadla prakticky neustále vytvářejí hluk, vrzání a praskání s každým pohybem posluchače na nich. V tišších pasážích to je opravdu rušivé.

Blaník dovedl Hrůša do optimistického, až furiantsky rozjásaného závěru. Celý cyklus se díky svěžímu a hladkému průběhu nezdál nijak dlouhý, nebylo zde stagnujících míst. Výkon Bamberských symfoniků naplnil slavnostní i umělecké cíle vrchovatě, českému publiku se velmi zamlouval a sklidili za to dlouhé ovace vestoje.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na