Jaký asi bude nový pražský Parsifal?
Stejně jako cizinu i Čechy vzrušoval blížící se Nový rok roku 1914. Uplynutím třiceti let od smrti Richarda Wagnera se totiž uvolnila dědická práva, a tudíž již nebylo třeba respektovat přání skladatele, aby jeho Parsifal byl uváděn jen v Bayreuthu. Oproti jiným světovým scénám, které Parsifala okamžitě uvedly, měla Praha přece jen jednu zvláštnost: Dvě operní scény. A tak se Parsifal 1.ledna 1914 hrál jak v Národním divadle za řízení Karla Kovařovice, tak i v Novém německém divadle, kde jej nastudoval také tamní šéf opery, Alexandr Zemlinsky. Parsifal měl tehdy v Praze obrovský úspěch, Národní divadlo operu uvedlo do dubna následujícího roku v nevídaném počtu představení – celkem dvacetkrát. Od té doby, tedy dalších (zatím) pětadevadesát let se však Wagnerův Parsifal (Bühnenweihfestspiel, zásvětní slavnostní hra, jak skladatel svoji operu charakterizoval) v pražském Národním již neobjevil. Napravit by to měl až březen příštího roku, kdy operu slibuje uvést nynější šéf opery, Jiří Heřman. Až doposud tedy Češi museli za Parsifalem putovat za hranice, kde se hlavně o Velikonocích celkem běžně hraje.
Semperova opera v Drážďanech uvedla Parsifala i letos na Velký pátek a pak ještě i na Velikonoční pondělí, pochopitelně při zcela zaplněném hledišti. Ač tamní inscenace pamatuje už docela dost (premiéru měla před dvaadvaceti lety, v květnu 1988, letošní velkopáteční repríza měla pořadové číslo jednapadesát), rozhodně nebudí zdání zatuchlé, jen příležitostně vytažené veteše či esteticky překonaného exponátu. Víceméně náznaková scéna s častým využívám světelných proměn je střídmá, avšak například zmizení Klingsorovy zahrady v závěru druhého dějství působí i dnes nesmírně sugestivně. Režie je víceméně realistická, plně respektující partituru.
Hlavní důraz je pochopitelně kladen na zpěváky. Letos se jako Parsifal představil v saské metropoli rakouský tenorista Nikolai Schukoff. V dobrém slova smyslu univerzální typ zpěváka, který velmi dobře zvládne tak rozdílné úkoly, jako je belcantový Pollione (recenzi letošní pařížské Normy najdete zde), tak právě i Wagnerův Parsifal. Schukoffův tenor je mistrně technicky zvládnutý, sice nepříliš objemný, avšak hlavně díky svému kovovému témbru náležitě znělý, s potřebnou výdrží, schopný promyšleně rozvrhnout síly až do skvěle vygradovaného finále. Schukoff je navíc i výtečný herec, pracující se střídmými gesty, přesně ukotvenými v partituře, dokazujícími, jak ji skvěle “cítí”. Svoji Kundry teď v Drážďanech znovu zopakovala domácí Evelyn Herlitzius. Je znát, že i ona má tuto roli báječně zažitou, například dramaticky exponovaný závěr 2.dějství si v jejím podání zaslouží jen superlativy. Jejím handicapem je ovšem ne vždy ideálně znělá spodní poloha a dosti znatelné přechody mezi rejstříky. Gurnemanzem i Amfortasem byli další dva drážďanští dobří známí – hlasově už přece jen vyzrálejší, ale stále skvělý Jan-Hendrik Rootering a Hans-Joachim Ketelsen – ten poněkud syrovější v projevu, ale s patosem věrohodnosti umírajícího krále. Bezesporu nejlepší výkon večera předvedl Eglins Silins z Litvy coby Klingsor, i na poměrně malé ploše velmi výrazný nejen svým jadrným basbarytonem, ale i ukázkovou hlasovou mimikou.
Richard Wagner:
(Psáno z reprízy 2.4.2010)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
