Jan Baťa: Muzikologie musí být součástí vaší DNA

Pandemie se pro muzikanty stala existenciálním tématem. Do jaké míry vnímáte, že ovlivnila i muzikologii?
Muzikologie, která pracuje s živým uměním či ho reflektuje, měla samozřejmě problém. Krušné chvíle zažívali například muzikologové pracující ve sféře hudební kritiky a časopisectví. Najednou totiž nebylo o čem psát a chvíli trvalo, než si našli nějaký „modus vivendi“. V případě výzkumu byla situace jiná. V období, kdy nešlo dělat nic, měl badatel možnost v klidu a soustředěně pracovat, něco dokončit. Velký problém ale začal, když potřeboval ke své práci archivy, prameny, knihovny. Ne všechno je (pochopitelně) digitalizované, některé archivy byly přístupné omezeně, jiné zavřely úplně a bez náhrady. Hudební historikové, co nebyli tak prozíraví, aby si zajistili digitalizovanou podobu hudebních materiálů, měli potíže.

Nakousl jste, že muzikolog často dělá i jiné profese… Dá se v Česku uživit čistě jako muzikolog?
Odpovím bonmotem, který říkal už kdysi dávno Petr Daněk: „Neděláme muzikologii proto, abychom jezdili mercedesy.“ Dá se tím uživit, pokud člověk nemá nějaká přehnaná očekávání. Člověk ale vždycky s povděkem přijme příležitostný přivýdělek – pořad v rozhlase, článek pro časopis a tak dále.

Chápu. Aby se člověk dal na muzikologickou dráhu, musí ho to prostě bavit. Co na tom baví vás?
Muzikologie prostě musí být součástí vaší DNA. Je potřeba mít v rodině silné hudební zázemí a následně, když už k muzikologii člověk dospěje, podporu rodičů. Za to jsem já moc vděčný. Člověk ale v sobě musí mít silný motor, zájem či téma, proč to dělá. Já jsem sem přišel, že chci dělat starou hudbu, zůstal jsem u toho a nikdo na tom nic nezměnil – měl jsem prostě utkvělou představu. Ale to samozřejmě neplatí jenom pro muzikologii. Máte utkvělou představu, že chcete zachraňovat lidi, tak jdete na medicínu. Chcete malovat obrazy, tak nepřemýšlíte o tom, jestli umřete hlady, budete prodávat obrázky na Karlově mostě, nebo vás bude vystavovat světoznámá galerie. Oddanost a vášeň jsou zkrátka klíčové pro cokoliv. Je ale samozřejmě také důležité mít štěstí, abyste potkali lidi, kteří ve vás tuto vášeň umocní a lépe vás nasměrují. To je chvíle pro pedagoga, který vás podrží ve chvíli, kdy pochybujete o tom, že vaše práce má smysl.

A proč zrovna stará hudba? Kde se to ve vás vzalo?
U nás doma se stará hudba hodně pěstovala. Poslouchal jsem ji od dětství, když si ji maminka pouštěla na gramofonových deskách, a i s dědečkem jsme se jí věnovali velmi intenzivně, takže jsem vůbec jsem nepochyboval o tom, že se chci zabývat právě tímto obdobím.

Dotkli jsme se hudební praxe. Myslíte si, že je pro muzikologa důležité, aby s ní byl v přímém kontaktu? Ať už jako aktivní muzikant, nebo pasivně jako divák na koncertech – prostě vnímat hudební dění… 
Především musí mít muzikolog hudbu rád a přinejmenším ji aktivně poslouchat. Je ale vždycky obrovská výhoda, když je daný člověk zároveň muzikant, ať už zpěvák nebo instrumentalista. Muzikolog, který chce pracovat s hudebním materiálem z jakéhokoliv období, má totiž obrovskou výhodu, když zná dobře literaturu svého nástroje – jak se noty zapisují, jaká je artikulace a tak dále. Čím jdeme dál do minulosti, tím víc tyto informace v partiturách chybějí a je záhodno, když vědec umí k věci přistoupit i s muzikantskou logikou. Muzikologové-teoretici mají někdy tendenci vymýšlet nesmysly, které v praxi nemůžou fungovat. Muzikolog přece připravuje materiály pro muzikanty, tak tam ta interakce musí být.

Vy se hudební praxi přibližujete skrz sbor, který vedete…
Ano, v roce 2000, kdy jsme byli ještě studenti, mě Hana Vlhová požádala o jakousi hudební vsuvku v rámci jedné konference, tak jsem dal dohromady svoje tehdejší spolužáky z ročníku či starší. No a zpíváme (tedy s určitými personálními změnami) do dneška. Máme komorní vokální soubor, občas na objednávku zpíváme, natočili jsme dvě cédéčka. Dnes jsme samozřejmě už o dvacet let starší a nezpíváme pravidelně – každý má svoje zaměstnání, ne všichni jsou Pražáci… zpíváme sporadicky.

To je přesně to spojení s praxí…
Pojal jsem to tak, že spoustu materiálů, ze kterých zpíváme, jsem si sám spartoval či jinak vynesl na světlo boží. V tomto je velká výhoda, když člověk má partu kamarádů, kteří jsou ochotni se s ním pustit do takového objevování.

Jinak tady na katedře občas vedu i předmět Colegium Musicum (střídám se s Davidem Ebenem). Bohužel ale ochota muzicírovat není u současných studentů příliš velká. Když jsem studoval já, tak nás bylo třeba dvacet. Dnes horko těžko seženu dva tři lidi. Spousta lidí studuje víc oborů či škol, pracovat při škole se stalo standardem, lidi nemají čas – je to smutné. Musím poznamenat, že tento stav hodně poznamenává studium obecně – studenti se často nedokážou soustředit a nemají na studium energii. Jsou pak všude a nikde. Domnívám se, že tomuto stavu by pomohlo pouze otevření dálkového studia, což tady už léta neúspěšně prosazuji. 

Jak myslíte, že se proměnil způsob učení ze strany pedagogů? V poslední době se, myslím, rychle vyvíjí způsoby, jak přistupovat ke studentům, jak jim zprostředkovávat látku. Na základních a středních školách je to asi patrné. Vnímáte nějaký vývoj i na vysokých školách?
Hlavně ve využití moderní techniky. Za nás byl výkřik techniky kompaktní disk, přehrávač a meotar, elektronická interakce mezi pedagogem a studentem neexistovala. Dnes málokdy zažijete přednášku, kde by nebyla prezentace v „powerpointu“ nebo se nevyužila nějaká novější média. Nabídka a dosažitelnost jednotlivých předmětů a studia je dnes nesrovnatelně lepší než například před dvaceti lety, to ale neznamená, že by dnes studenti věděli víc. Pro toho, kdo nemá zájem, je zbytečné, že existuje internet, youtube a digitalizované knihovny – tomu, kdo do věci nechce vstoupit, technika nepomůže. Hybnou silou je zájem studenta a výkon pedagoga. Moderní média nám pomáhají, ale z pedagoga nesnímají zodpovědnost studenta vést a zaujmout. 

Bohužel, co vidím v posledních letech, je, že úroveň znalostí (neříkám vědomostí), to jest materiálu, se kterým jsou studenti schopni pracovat, je stále menší a menší, což je jasný důkaz toho, že pokud chceme mít kvalitní vysoké školství, nejde to bez kvalitního základního a středního školství. Spousta věcí, co jsou pro nás jako pedagogy samozřejmé a o nichž jsme předpokládali, že je studenti znají, se ukázalo, že tak není. Dneska tedy raději nepředpokládáme nic a jdeme od úplných základů – zbytečně to pak ale brzdí výuku. Spoustě studentů nechybí zájem a chuť pracovat, ale přicházejí naprosto nepřipravení zejména ve smyslu všeobecného rozhledu či dějin literatury. 

Na čem teď vlastně pracujete badatelsky?
Aktuální je, že připravuji k tisku český překlad Boethiových De institutione musica (v češtině se to nejspíš bude jmenovat „5 knih o hudbě“). Jedná se o překlad velmi zajímavé a pozapomenuté postavy české hudební vědy, doktora Antonína Burdy, který překlad dokončil sice už v roce 1971, ale až dosud byl přístupný pouze v archivu Českého hudebního fondu. Já jsem se už před lety rozhodl, že jeden ze základních spisů zakladatele středověku Boethia – spis, který je důležitý nejen pro hudební historiky, ale i pro chápaní předmětu „muzika“ v rámci středověkého vzdělávání – vydám. Za pomoci kolegů z dalších oborů, konkrétně klasické filologie a matematiky, se kterými jsme původní překlad revidovali, vydáme překlad knižní formou (snad) koncem tohoto roku. 

A nějaký současný projekt přímo z muzikologické sféry?
Letos si připomínáme pětisté výročí narození Phillipa de Monte, což byl kapelník Rudolfa II., člověk, který v Praze strávil posledních dvacet života a je zde i pohřben. U příležitosti tohoto výročí jsem teď ve spolupráci se spoustou subjektů připravoval mezinárodní dvoudenní sympozium, které se konalo na pražském arcibiskupství, ale částečně i on-line. To je věc, s níž souvisí i vědecký projekt, který připravuji, tedy souborné vydání děl Phillipa de Monte. Nikoliv knižní formou, což je dnes z finančních důvodů nereálné, ale připravujeme ji ke zveřejnění on-line. Monteho dílo je obrovské – napsal stovky a stovky skladeb – a i proto není jeho dílo ani zdaleka celé vydáno. Existují sice dvě edice, které měly ambice být kompletní, ale jednu přerušila druhá světová válka a druhý pokus v osmdesátých letech překazily nejspíše finance.

Dnes je vydávání takovéto hudby v papírové formě prakticky nemožné a ani to není praktické. On-line edice je dostupná komukoliv a umožňuje práci s materiálem, která v klasické papírové podobě není možná, jako je například počítačová analýza velkého množství dat. Takovou ambici my nemáme, ale je důležité projekt nastavit a připravit tak, aby mohl být využit i tímto způsobem. Elektronická edice má obrovský potenciál. Je to jako, když srovnáváte papírovou knihu a její elektronickou podobu – můžete plnotextově vyhledávat, vyhledávat různé textové řetězce, které vám žádný papírový rejstřík neumožní. Hudba, co je na papíře, jsou v podstatě obrázky, které my, muzikologové využijeme, ale tyto obrázky lze převést na čísla a s nimi je pak možné pracovat v objemech, které už lidská mysl není schopná obsáhnout. V tom vidím šanci české muzikologie, jak být součástí světových trendů.

Zajímavá vize. Neříkám, že by počítače mohly nahradit muzikology, ale že by dokázaly suplovat část jejich práce?
Jak jsem do toho zatím nahlédl, onen americký projekt, o kterém mluvím, je příliš složitý – muzika se mu vzpírá. Jde o to, že se snaží umělé inteligenci vysvětlit, jak fungují pravidla kontrapunktu, aby potom, při zpracování díla určitého autora nebo více autorů, počítač uměl srovnávat a vyhodnocovat. Pro nás je samozřejmě prioritní, že dílo zpřístupníme – je možné ho analyzovat i interpretovat. Jednoho krásného dne však bude možné i něco dalšího: klást počítači otázky. Například máme pojem „rudolfinská“ hudba, ale existuje opravdu nějaký hudební princip, co autory tohoto imaginárního uskupení spojuje? Jde o afekty? Jde o kompoziční postupy? Jde třeba jen o výběr textů? Nebo je to rudolfinská hudba jen proto, že tito lidé byli nějaký čas na jednom místě a podle toho je házíme „do jednoho pytle“?

Neříkám, že je takto možné podobné otázky vyřešit, ale můžeme tomu napomoci, protože všechen materiál digitalizací daleko lépe poznáme.

Nesmíme si ale myslet, že je to samospasitelné. Člověk pomoc výpočetní techniky nesmí považovat za cíl, ale za prostředek, který pomůže. Nejspíš ušetří čas, ale její velká nevýhoda je ta, že odpoví jenom na to, na co se ptáte. Kdežto když se probíráte materiálem ručně, přirozeně vám vyvstanou další otázky nebo najdete něco, co jste ani nehledala či co vás navede dál. Klasické metody je proto podle mého názoru nutné s těmi novodobými kombinovat.
Děkujeme za rozhovor!