Působíte stále v angažmá ve Staatsoper v Berlíně?
Ano, stále.
Ptám se proto, že v jednom rozhovoru z roku 2015 jste řekl, že „pomalu přichází čas na změnu“…
To také byla pravda, než se do cesty postavil covid. Ale ono je to složitější. Věci se pro mě ve Staatsoper vyvíjely dobře, vedení mě „ven“ pouštělo čím dál víc, málokterou nabídku jsem musel odmítnout – samozřejmě, že něco ano, to je ale holt daň za to, že jsem někde v angažmá.
Teď po koronaviru bude situace horší. Působí to na mě tak, že se tu snaží všechno dohnat, a tak povolení dostávám opravdu málo, možná tři čtvrtiny nabídek, které jsem obdržel, mi byly vedením zamítnuty. Být v někde v angažmá má samozřejmě svoje výhody, do budoucna však cítím, že to bude určitou přítěží.
Cítím, že angažmá ve Staatsoper nepovažujete za vysněný nejvyšší bod kariéry. Máte nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout? Co je pro vás víc než angažmá ve Staatsoper?
Vnímám to jinak. Nemám žádnou jasně vytyčenou metu. Pro mě je nejvíc, když můžu dělat hudbu. Je jedno, jestli zpívám písně nebo jestli jde o oratorium či operu. Hudba je pro mě nejvíc. A nemusí to být v Metropolitní opeře či jiném slavném operním domě se slavnými dirigenty – největší hudební zážitky člověk někdy prožije na místech, kde by to nečekal.
Takže vás to zkrátka táhne tam, kde je láska k hudbě. Dá se to takto říct?
Určitě. A hlavně tam, kde je zároveň prostor k nějaké debatě. Jsme zvyklí, že každý dělá svou práci. Na to, aby muzikanti mezi sebou upřímně řešili některé hudební záležitosti, není příliš času ani chuti. Když se občas stane, že se sejde pár lidí, kterým je jedno, že skončí o hodinu později, a kteří nadšeně pracují na nějakém hudebním kusu, tak se můžou stát skvělé věci. Přesně tohle mě pak baví. Takovýchto věcí chci být součástí.
Pochopitelně, každodenní provoz v divadle tohle neumožňuje, v žádném divadle to tak není. Člověk musí dělat i věci, které ho nebaví. Tak to prostě je.
Zmínil jste, že máte složité uvolňování se z angažmá v Berlíně – o to hezčí je, že do Litně dorazíte zazpívat i nám v Čechách. Chápu, že jde asi o jeden z mála projektů, na kterém vás na našem území můžeme vidět…
Konec léta je naštěstí trochu volnější. Ale ano.
28. srpna se tedy zúčastníte koncertního provedení opery Rusalka na zámku v Litni. Připadá vám to vůbec jako funkční koncept, když je opera provedena koncertně? Opera je od začátku skladatelem zamýšlena pro scénické provedení…
To je skvělý dotaz. Myslím si, že bohužel ano. Nemělo by to tak být, ale je to tak. Dokonce se na koncertní provedení oper těším více. A je to proto, že u těchto provedení bývá čas, vůle a chuť koncentrovat se na samotnou hudbu; není tam režisér, který ji často kazí.
Ale samozřejmě, ta scéničnost opeře chybí. Určitě ano. Dnes jsme ale strašně zvyklí vizuálu všechno podřizovat a hudba jde někdy až do pozadí. My už ji skoro neumíme vnímat.
Ten trend je už docela dlouhodobý, ale můžete si všimnout, že často se děje – já jsem na to alergický, protože je to strašně nefér vůči zpěvákovi –, že jako druhá věc vedle zpívané árie se na jevišti odehrává ještě jiná akce. Například promítání nad zpěvákem způsobí, že všichni se dívají jinam, a tak vlastně vnímají něco jiného, než by vnímat měli.
Z pohledu toho, že jsme dnes zvyklí vizuálu všechno podřizovat je o to překvapivější, že koncertní provedení opery dává smysl…
Ano, nemáte tam ty rušivé elementy. Můžete zavřít oči a soustředit se jen na krásnou hudbu. Netvrdím, že hudba je jediný prvek opery, je rozhodně ale tím nejdůležitějším. Hudba v opeře nesmí být dávána do pozadí – to je takový nešvar poslední doby.
Vystupujete tedy na koncertech, hrajete role v různých operách, jste známým interpretem písní, spolupracujete s komorními tělesy… Působí to, že jste velmi univerzální. Která z těch všech poloh je vám nejpřirozenější?
Asi ta poloha univerzálního zpěváka. Takový univerzální voják. (smích) Z toho, co jsem zatím řekl, je asi patrné, že nějakým velkým fanouškem dnešního operního provozu nejsem. Těch případů, kdy přijde režisér, se kterým je radost pracovat, je opravdu málo.
Takže, největší „hudební radost“ mi dělají právě ta koncertní provedení.
Na zámku v Litni jedno takové nastane, když ztvárníte roli Vodníka.
Já se na Vodníka hrozně těším!
A kdysi jste řekl, že víte, že vám jeho postava bude sedět. Proč si to myslíte?
Mám rád postavy, které jsou hodné, dobré a pozitivní. Samozřejmě i on může být zinscenován nebo naaranžován různě. Ale určitě to není žádný zlý dědek.
Čím bude Vodník ve vašem podání specifický? Jaký mu chcete vtisknout charakter? Možná už jste to trochu „naťukl“…
Mně vždycky přišlo, že z Vodníka vyzařuje vřelost. Také jakási něha a dobrota, ale hlavně vřelost. Zároveň, což je až paradox, i lidskost. On o Rusalku má strach a bojí se, jak dopadne.
Nejvíc ze všeho bych mu ale chtěl vtisknout tu vlastnost vřelosti.
Festival na zámku v Litni je věnován osobě Jarmily Novotné. Ovlivnila nějakým způsobem, alespoň trošičku, váš umělecký vývoj tato světoznámá sopranistka? Zesnula, když vám bylo necelých jedenáct let – třeba si v souvislosti s ní pamatujete nějaký zajímavý moment…
Já se přiznám, že hudbě jsem se začal věnovat, až když jsem byl dospělý; v devatenácti letech. K mnohým slavným osobnostem jsem se dostával s velkým zpožděním. Jméno Jarmily Novotné ke mně samozřejmě dorazilo, ale jaksi posléze. Nechci být přezíravý, člověk však nemůže nasát všechno najednou – já jako bas se přirozeně setkám spíše s hlubokými mužskými hlasy než s vysokými ženskými. Moc mě to mrzí, ale jaksi mě minula.
Čím jsem starší, tím víc a víc zjišťuju, o kolika slavných a úžasných lidech dneska už skoro nic nevíme. O mnoha z nich člověk třeba ani zmínku neslyšel. Je to škoda…
Představení Rusalka v parku bude takzvaně „open-air“. Máte nějak specifický vztah k těmto venkovním provedením? Mají pro vás nějakou přidanou hodnotu?
„Open-air“ má spoustu úskalí – záleží na aparatuře, záleží, jestli tam jsou lidé, kteří s ní dobře umí zacházet, záleží, jestli vyjde počasí… Ale má to svoje kouzlo – když počasí vyjde, je tam hezký doprovod či citlivě udělané světelné efekty, tak to může být pro diváka rozhodně krásný zážitek.
Snad se to povede.
Tak doufejme! Děkuji za rozhovor.
Český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World. (přečtěte si více…)
