Jan Talich: Propojování žánrů vnímám blahodárně

Přinucen okolnostmi, trávíte teď valnou část svého profesního času vytvářením – nepěkně, leč pravdivě řečeno – zvukových konzerv. Jaké zkušenosti vám to přináší?
Je tam několik rovin. Jedna věc je, že ty koncerty – říkejme koncerty, třebaže jsou to spíše jakési prezentace – jsou, nebo by měly být live. To znamená nahrány živě a pak prezentovány veřejnosti. To je značně nemilosrdná záležitost. Laikovi se to může zdát jako malichernost, ale pro nás je přítomnost publika důležitá. Napětí mezi hudebníky a posluchači, celkový tah koncertu, vnímání timingu – toto všechno interpretační výkon nesmírně ovlivní. Ve sterilním prostředí studia nebo, což je možná ještě smutnější, prázdného sálu, to bohužel postrádám. Člověk místo aby se soustředil na předání nějaké hudební kvality, myslí spíš na to, aby se nespletl, protože ví, že pro stream není možné skladbu kvůli dvěma nebo třem chybám do nekonečna opakovat a nahrávky příliš opravovat a stříhat.

Myslela jsem, že streamování je vždycky primárně live.
Live, tedy živě přenášené na youtube nebo do rádia či televize je to jen zřídka. Z 90 % procent je to až ex post. Takže nějaký minimální prostor na nápravu nedostatků tam je, ale jen těch velkých, drobných nikoliv. A to vás samozřejmě svazuje, protože byste se rádi oddali té hudbě a hráli bez zábran. I posluchač na koncertě se nechává svým způsobem unést, buď charismatem hudby nebo interpreta, a drobné nesrovnalosti neslyší nebo je nechá proplynout jako nedůležité, ovšem když na vás najednou vyskakují ze zvukového nosiče bez nějaké zvláštní atmosféry, jsou slyšitelnější.

Zvykli jsme si slýchat z médií nebo z facebooku nebo youtube nahrávky, které hudebníci považují za referenční a dávají je tam proto, aby se pochlubili, jak se jim koncert povedl. Ty, které se nepovedly, tam samozřejmě nedají. Zatímco my tam musíme poskytnout koncerty, které máme naplánované nebo které je zapotřebí udělat, nebo které bychom rádi dělali… a to je problém. Takový výstup nemá všechny parametry živého koncertu, není to ani referenční nahrávka, protože takto bych ji opravdu nedělal, a není to ani cédéčko, ponevadž nemůžeme tu nahrávku upravovat k naší úplné spokojenosti. Když natáčíme cédéčko s kvartetem, s triem, nebo koneckonců i s orchestrem, strávíme ještě před samotným natáčením minimálně hodinu, někdy i mnoho hodin hledáním ideálního zvuku. Mikrofony se posouvají o milimetry, poslouchá se, hraje se, zase se poslouchá… než se najde ideální zvuk, a nakonec stejně člověk někdy s tím výsledným zvukem není ani na tom cédéčku spokojený. Z desítek cédéček, která jsem nahrál, se mi zvukově líbí asi jen dvě.

Která to jsou?
Kvartetní, z kompletu Mendelssohnových kvartet. Celkem jich je víc, ale my jsme nahrávali v různých ročních dobách a jak víte, kvalitu a přenos zvuku ovlivňuje i hustota vzduchu, vlhkost a další parametry, takže každé z nich má úplně jinou zvukovou kvalitu.

Co z té nutnosti prezentovat veřejně výkony „z jedné vody načisto“ pro vás vyplývá?
My – myslím moje generace, ale trochu možná už i ta předchozí – jsme trochu zhýčkaní pokrokem nahrávací techniky. Dnes je možné ve studiu nejenom cokoliv upravit, ale i opravit. Opravdu cokoliv. Nahrávky pro soutěže, podle nichž se mají uchazeči hodnotit, se dnes žádají už jedině live bez jakýchkoliv úprav, bez doprovodu, aby byla opravdu zaručena minimální možnost jakéhokoliv zásahu. A v té zhýčkanosti už jsme si zvykli na to, že ve studiu se můžeme cítit svobodní. Když se něco nepovede, vrátí se to zpátky, opravit se dá každý takt, skoro každá nota se dá střihnout. Pamatuji si, že když jsem poprvé točil v rádiu – což byla velká pocta, byl jsem ještě malý, šel tam se mnou můj táta – řekl mi pan režisér, „odtud až do konce se nesmíš splést, protože s tím už bychom nic neudělali“. To se točilo ještě na pásy…

… taky pamatuji…

A to už neexistuje, dnes se dá střihnout opravdu všude. Nicméně, když si poslechnete nahrávky těch starých souborů a interpretů, sólistů, a i orchestrů – samozřejmě těch špičkových – tak jsou v podstatě dokonalé. A bez jediného střihu. Z pohledu dnešní doby je to něco neuvěřitelného. Nicméně pro nás – v téhle podivné době – to je dobrý popud k tomu, aby člověk počítal s tím, že skladba, kterou chce natočit a poskytnout ke streamování, zůstane v těch médiích možná navždycky a zhlédne ji potenciálně spousta lidí. Takže je potřeba připravit se na to, že ji zahrajete jednou, dvakrát, maximálně – když máte dost času – třikrát, a to je všechno, a vybere se nejlepší záběr. Neboli příprava nabývá úplně jiných rozměrů! A to, řekl bych, je jedno z těch velmi mála plus této doby.

Zdá se, že současný stav věcí nás všechny stimuluje k posilování technologické gramotnosti. Asi je zapotřebí najít hranici, kam až se člověk má v tomto směru vycvičit a kde už to začíná být samoúčelné.
Přesně. Když s kvartetem dokončíme nahrávání nějakého titulu a já pak vidím u režiséra velmi depresivní číslo, které třeba začíná stovkou, to znamená počet střihů na tom masteru, tak si říkám, to je tedy ostuda. Ale ono je to samozřejmě zkreslené tím, že dnes se nahrávky posuzují až, řekl bych, nezdravě. Technická kritéria jsou tak vysoko, že se nedá odpustit sebemenší nedostatek. I když v poslední době, mám dojem, se to možná trošku láme – mám na mysli dobu ještě předcovidovou – nelpí se tolik na absolutní, až sterilní dokonalosti, drobné kazy – zvukové nebo technické – se nechávají a začínají se preferovat nahrávky v trochu lidštější podobě.

Na druhé straně, pokud jde o tu gramotnost, do hry vstupuje ještě další rozměr. Ono se řekne: nahrávat. Ale všichni máme zkušenosti s tím, že když si něco nahrajete na mobil nebo i na nějaký kvalitnější mikrofon a přetáhnete si to do počítače nebo do nějakého přístroje doma v obýváku, nedá se to většinou poslouchat. Protože kvalita – ať už zvuková nebo co se týká akustiky – je hrozná. K vytvoření vlastní kvalitní nahrávky, aby byla vůbec použitelná, potřebujete hodně peněz. A to je pro většinu hudebníků značně limitující, protože kdybyste chtěli natočit recitál, který trvá dejme tomu hodinu, tak to nebudete dělat u vás v ložnici. To prostě nejde. Musíte si pronajmout sál, zvukovou techniku, započítat postsynchrony, abyste to dali dohromady, a jste na nějakých pětadvaceti až čtyřiceti tisících – podle toho, jaký máte sál, a jak víme, živá kulturní scéna je dnes jednou z nejpoškozenějších vrstev a dát za to, že se chcete někde prezentovat, takové peníze ze svého, není úplně jednoduché. To, co dostáváme od státu, je tak stěží na přežití. Samozřejmě když hrajete v kvartetu nebo v triu, ve čtyřech nebo ve třech se na to snáze složíte, ale když je člověk sám, je to velmi drahý špás. Pro státní orchestry je to jednodušší. Když teď ušetří na mezinárodních dirigentech nebo sólistech, nakonec i na každodenním provozu, tak mohou peníze, které jim vybudou, investovat do těch nahrávek.

Jakou máte zpětnou vazbu od těch, jimž – jak předpokládám – tu hudbu adresujete, od posluchačů? A jak vůbec tu zpětnou vazbu vnímáte – podle počtu kliknutí nebo že vám lidi píší smsky nebo maily? Jinými slovy, jak se vám dostává potvrzení toho, že to, co děláte, má nějaký smysl?
Nedovedu si představit, že to má příliš velký dopad. Posuzuji to ovšem z velmi omezeného pohledu své sociální bubliny. Mám kontakt s omezeným počtem lidí, jak fyzicky, tak virtuálně, a my si navzájem říkáme nebo voláme nebo píšeme, že ta která nahrávka se nám líbí, ale to jde maximálně do stovek ohlasů.

Stovka je skvělá! Na jak početné publikum jste zvyklý?
To je různé – podle toho, kam přijedeme, jaká je kapacita sálu… Jsme zvyklí na publikum od padesáti do dvou tisíc – myslím živě. Všechno má své klady a zápory. Máme rádi i intimní koncerty pro sto padesát lidí v nádherném gotickém kostele na venkově ve Francii, kde se najednou vytvoří něco krásného mezi posluchači a interprety, naprosto neopakovatelná atmosféra, která by nikdy nevznikla, když hrajete pro 1500 nebo dva tisíce lidí v Soulu. Z toho hlediska je ten přenos na dálku něco úplně jiného. Ale samozřejmě když tu nahrávku děláte, víte, že bude ke zhlédnutí ne jen ten týden, kdy na ni reagují vaši nejbližší, ale několik let a za tu dobu si k ní najde cestu třeba i pár tisíc lidí, takže z toho hlediska je potřeba dívat se na to optimisticky a nenechat se deprimovat, že to člověk dělá pro pár známých.

Proč to vlastně děláte – abyste se udrželi v kondici, nebo že nemůžete bez hudby být, nebo abyste nemuseli vracet peníze z grantů…?
Je to všechno dohromady. Začíná to tím, že kdybychom to nedělali, tak já bych v podstatě už skoro rok nevzal housle do ruky, a to je nemyslitelná věc. Chvilku vás baví něco si zkoušet, cvičit si doma a zlepšovat se, i já jsem strávil několik měsíců zkoumáním různých technických aspektů, na které nemáte v normálním provozu čas, protože mezi koncerty není zas takový prostor, aby člověk to, na co si přišel, stihl také ještě zažít a případně změnit. Tak na to teď bylo času dost a za to jsem moc rád, ale pak přichází další fáze, kdy by člověk to, co se naučil, také rád nějak zúročil.

Další věc jsou ty zmíněné finance. Některé koncerty jsou kryty dotacemi a pro organizátory (kteří už zafinancovali některé věci předem), je lepší pořídit live koncert nebo nahrávku, která má rovněž svou hodnotu, a grant vyúčtovat než ho muset vracet. Kromě toho člověk musí brát v úvahu, že ta doba je už hodně dlouhá. Kdyby to trvalo měsíc, dva, i tři, tak bych si mohl dovolit dát prázdniny, někam odjet a nedat o sobě vůbec vědět, ale když o sobě nedáte vědět rok, mohou si lidé začít říkat, co s ním je, žije ještě vůbec nebo se pod vlivem okolností vydal pást krávy? Takže je zapotřebí nějak komunikovat to, že se udržujete v kondici a jste stále připraveni naskočit do provozu, až se rozjede.

S tím „až“ jste zaváhal, slyšela jsem to.
Nechci říkat jestli, to by bylo příliš pesimistické. Ale asi musíme počítat s tím, že až se ten provoz nějakým způsobem rozjede, nebude stejný, jako byl. Rozhodně ne v tom mezinárodním měřítku. Nikdo z nás teď neví, jak se to bude vyvíjet, ale samozřejmě ekonomicko-sociální důsledky budou obrovské. A i povědomí o kultuře se mění a toho se bojím nejvíc.

Myslíte, že lidé přestanou mít zájem?
Myslím, že zájem bude pořád. Ale nebudou-li osvícení ti, kdo kulturu financují, mohou si říct, vida, ono to vlastně jde i bez živého umění. A to je ta největší tragédie, která by mohla nastat. A už jsou tu i náznaky, že se to občas děje. Takže si musíme držet palce, aby osvícených zřizovatelů a mecenášů a sponzorů a organizátorů bylo co nejvíc.

Zahrajete si živě před publikem ještě do konce sezóny?
Obávám se, že ne, rozhodně ne v zahraničí. S kvartetem hrajeme z 95 % v zahraničí a tam se obávám nejhoršího. Letošní sezóna už se nenahrazuje a víceméně se překládá ne na příští sezónu, ale až na tu přespříští, protože ta příští už je samozřejmě naplánovaná. To jsou zas mínusy současného dění.

Co jste teď v poslední době… nevím, jestli se mám zeptat hrál nebo nahrával nebo streamoval – asi hrál, protože vždycky přece hrajete?
Naštěstí je toho dost, mám – díky tomu, že jsme aktivní se Smetanovým triem, s Talichovým kvartetem i s orchestrem – hodně široký záběr. S Jihočeskou filharmonií, kde hostuji asi nejčastěji, hrajeme všechno od klasiky přes jazz po alternativu, dělali jsme Poctu Beethovenovi, projekt s Ivou Bittovou nebo úpravy židovských písní s Pavlem Fischerem. Něco z toho by mi určitě chybělo. Jednožánrové nebo jednosouborové vyhraněnosti jsem se vždycky bránil. Nejvíc času samozřejmě zabere komorní hra, která je už z podstaty věci nejtěžší – nejnáročnější na disciplinu, na techniku. Osobně mi ale ten širší záběr dělá dobře, působí na mě blahodárně, že se ty různé žánry navzájem ovlivňují, a pomáhá mi to propojovat na ně náhledy.

Během našeho rozhovoru zjišťuji, že k vaší funkci šéfdirigenta Jihočeské filharmonie přibyl přívlastek emeritní – co se stalo?
Jako šéfdirigent jsem působil u JČF dvanáct let a to je opravdu dlouhá doba. Že se orchestr a dirigent „okoukají“ nebo že se kontakt mezi nimi „opotřebuje“, jsou klišé, která se mi příčí. Úplně takhle to ani není, ale je pravda, že obě strany vnímají u té druhé nějaký strop. Spoluprací se ty stropy posunují, ale pořád jsou na obou stranách. Vždycky. A když pak člověk cítí, že už nedokáže ten strop dál posunovat, dochází k rozvolnění té stimulující tenze. A to z obou stran. Takže myslím, že není na škodu ne přímo odloučení – to je zbytečné, ale odstup.

My jsme se o tom novém uspořádání začali bavit hlavně kvůli dramaturgii. Připravovat pro orchestr tohoto obsazení – 40-45 hráčů – každý rok objevnou dramaturgii je velmi těžké. Teď se u orchestru točíme čtyři dirigenti, myslím, že to tak bude i příští sezónu, Vojtěch Spurný, Marek Prášil, Petr Altrichter, každý máme tak trochu své pole a já jsem rád, že mohu přispívat svými dramaturgickými výboji a nemusím to zastřešovat celé. Během těch dvanácti let jsem dělal v Českých Budějovicích obrovské množství koncertů a teď tam zajíždím třeba každý měsíc na nahrávání a samozřejmě se střídáme v sezóně na abonentních koncertech, takže odloučení to není, ale není to ani práce každý druhý týden. A musím říct, že se mi ten čas posledního zhruba půl druhého roku jeví jako ozdravná doba. Mám možnost všímat si i většího vlivu jiných dirigentů na orchestr, a to v jak kladném, tak v záporném smyslu, a tím vlastně i nadále od orchestru něco získávám a něco mu můžu předávat.

V tom případě je to výborná příležitost k bilancování – čeho si za těch dvanáct let působení v pozici šéfdirigenta u JČF, kdy dramaturgie ležela plně na vašich bedrech, ceníte nejvíc?
Když pominu klasický základní repertoár, protože to mám možnost dělat častěji a u různých ansámblů, tak největší radost jsem měl z toho, že se podařilo uskutečnit koncerty s hudbou autorů 20. století a současných.

Konkrétně?
Bude to znít triviálně, ale ono není úplně jednoduché v dnešní době – a nebylo to jednoduché, ani když jsem přišel do orchestru – zařadit na koncert Hindemitha. Nebo Richarda Strausse, Šostakoviče. Nemluvě o druhé vídeňské škole.

Vy jste uváděli i ji?
Ano, Schönberga, Weberna. Musíte dostát dvěma předpokladům. Ten první je mít publikum, které je připravené takovou hudbu poslouchat, a to před těmi dvanácti lety nebyla samozřejmost a ze začátku jsme i u posluchačského jádra trochu naráželi. Když se na to dívám zpátky, tak všechno, co jsem jmenoval, je dnes klasika, nikoliv moderna, nicméně takhle to bylo. Druhá věc je sehnat peníze na noty. Musím říct, že díky vyjednávání vedení se zřizovateli a sponzory se situace orchestru o hodně zlepšila a my jsme si mohli za ta léta dovolit opravdu hrát všechny ty Bernsteiny a Strausse a Schönbergy a Ravely a Šostakoviče. Ono to totiž není tak, že si zajdete koupit za pár tisíc noty do obchodu. Noty jsou půjčovní materiál a některé skladby bohužel stojí desítky tisíc. A to vám najednou ten koncert prodraží a rozpočet se nafoukne, přičemž není nevyčerpatelný, a vy musíte vážit, jak moc tyto skladby do dramaturgie vkládat.

Tak nás vlastně ten obchod tlačí k tomu, abychom poslouchali mnohem víc klasiky než současné hudby nebo hudby 20. století.
Jako aktivní hudebník samozřejmě všechny náklady vydavatelských domů, za autorská práva a tak dále naprosto chápu. Ovšem někdy si říkám, jestli není kontraproduktivní chtít za jedno provedení skladby soudobého – byť vynikajícího – autora, kterou chcete hrát v malém sále v Budějovicích, kam se vejde 200 lidí, 1300 dolarů. A my děláme ta provedení dvě. Je tam nějaká sleva – 10%, nepočítám honorář pro sólistu, který tu skladbu provádí, ale když vám to nakonec vystoupá na dva a půl tisíce dolarů za půjčovní materiál a zhlédne to 400 posluchačů, zdá se vám ta částka najednou naprosto neúměrná k tomu provozu. A říkáte si, jestli je opravdu nutné ty ceny tak šponovat. Mimochodem, skončilo to tak, že jsme to nehráli. Protože vedení řeklo, na to nemáme peníze. Takže to je dvojsečná zbraň vysokých půjčovních cen.

Ráda bych šla na váš koncert. Nemůžu, protože živé koncerty s publikem se nekonají. Co mi poradíte?
Je toho docela hodně, jen nevím, co z toho je veřejně přístupné. Můžete si pořídit některou nahrávku Smetanova tria – třeba dvojcédéčko beethovenských trií nebo si poslechnout záznam našeho vystoupení na Dnech Bohuslava Martinů před Vánoci. Naprosto chvályhodný je v tomto směru přístup orchestrů. Na stránkách Jihočeské filharmonie, potažmo i na youtube je přístupná řada video nahrávek z poslední doby. Kromě toho orchestr vydává cédéčka, která poskytuje třeba do domovů důchodců nebo do různých zařízení, kde si je lidé nemohou v takovém objemu koupit. Na jedno z nich – Romance & Talich – jsem natočil Romance od Beethovena a Dvořáka, to mi připadá hodně povedené, a teď poslední nahrávka – minulý týden – byla barokní, od Bachova Braniborského koncertu po nástrojové koncerty, zahráli jsme si Václavem Hudečkem Dvojkoncert a byla to moc příjemná spolupráce. S kvartetem jsme měli v únoru jet do Spojených států, ale protože jsme nemohli, dělali jsme pro Fullerton University živý koncert ze sálu v Praze, a totéž i se Smetanovým triem. A všechny ty koncerty – zejména s triem a s kvartetem – budeme postupně dávat jak na stránky Smetanova tria, tak i Talichova kvarteta i s odkazy na FB, aby měli naši fanoušci šanci si nás poslechnout.

Čím se cítíte být nejvíc – sólistou, komorní hráčem, dirigentem, pedagogem? Možná i manažerem či producentem, protože i tuto roli musí hudebník mnohdy zastat?
Manažerskou roli pomíjím, byť i ona je nutností. Ale z těch uměleckých rolí… nedokážu vám na to odpovědět. Protože za dejme tomu poslední dva měsíce jsem byl naprosto rovnoměrně vším.

Dobrá, tak čemu byste se chtěl věnovat – řekněme – víc, kdybyste si mohl vybrat nebo na to měl víc času?
Do budoucna bych se chtěl věnovat víc pedagogické činnosti. Učím hodně na kurzech po světě a mám učení opravdu rád, o to víc mě trápí, že i to teď nemůže probíhat jinak než on-line, což je forma výuky, na níž nenacházím nic dobrého – kromě toho, že je to jediný způsob, jak vůbec být se žákem v kontaktu. Ale fyzickou přítomnost žák – profesor, aby člověk mohl nějakým způsobem korigovat napětí v těle, ve svalech, vnímat osobnost toho žáka, kvalitu tónu, to nenahradí. Až to zase půjde, rád bych se pedagogické činnosti věnoval pravidelněji.

Chtěl byste učit na konzervatoři nebo na akademii?
Dosud o mé služby nebyl zájem, ale kdyby byl, tak ano. Zatím je to takový můj nerealizovaný sen.

Sny jsou od toho, aby se plnily, tak hodně štěstí a díky za rozhovor.