Jana Burkiewiczová: Současnému tanci chybí PR

Choreografka a zakladatelka souboru Burki&com Jana Burkiewiczová v březnu uvede pražskou premiéru své nejnovější inscenace Růžový samuraj na téma hrdinství, na níž spolupracovala s předními osobnostmi napříč uměleckými obory i s dětským publikem. „Hrdinství je pro mě lidskost,“ říká Burkiewiczová, k jakému závěru na konci tvůrčího procesu došla. Přestože je divadlo její největší vášní, věnuje se také organizaci nejrůznějších eventů a snaží se dva odlišné světy, divadelní a „komerční“, přivést dohromady.

Před nedávnem jste dokončila inscenaci Růžový samuraj. Jaký je to pocit?
Těžko říct, protože jsme ještě nebyli před diváky. Člověk může něco předpokládat, ale může se mýlit. Divadlo je zvláštní živočich, který si žije pořád dál svým vlastním životem. Teď po fázi procesu přichází producentská část, kdy mu musíme dát cestu, po které bude směřovat, a umožnit mu ten život prožít.

Jaký ten tvůrčí proces byl?
Jeden z nejlepších. Pracovala jsem s lidmi, kteří mě velice obohacovali. Měla jsem pocit, že každý člen týmu dostává představení do další dimenze, ukazuje mu další možnosti, a vznikalo společně.

Jak si vy sama představujete „hrdinu“?
Růžový samuraj pro mě byl proces zkoumání tohoto tématu. V současné rozdělené společnosti je to obzvláště složité téma. Je v podstatě nemožné najít jednoho hrdinu pro všechny. Pro mě je hrdinství lidskost. Vidím jej v maličkostech, v každodenním životě. Když se budeme chovat lidsky a držet se morálních hodnot, můžeme být hrdiny všichni.

Stejnou otázku jste položila dětem, se kterými jste na představení spolupracovala. Co se od nich můžeme naučit?
Právě u nich jsem důraz na lidskost a morální hodnoty zaznamenala. To, že je tohle důležité pro mladou generaci, mi dává velkou naději. Děti za hrdiny často považovaly své blízké, členy rodiny, ale i samy sebe, že jsou schopny obstát v každodenním životě. Překvapilo mě, že i tak mladí, ve věku třinácti čtrnácti let, vnímají svět jako komplikovaný.

Proč jste pro nové představení zvolila právě toto téma?
Je to reakce na současné dění v Evropě a západních kulturách. Divadlo považuji za prostředek, který mi pomáhá pochopit a pojmenovat určité jevy v naší společnosti, takže se zabývám tématy, která jsou pro mě nějakým způsobem palčivá.

Jaká to tedy jsou?
Když se podívám do své tvůrčí historie, tak například v Největším přání jsem zkoumala fenomén, co to vlastně je to největší přání a jestli, když dosáhneme všeho, k čemu nás západní svět ponouká, jako vzdělání, peníze, dům nebo auto, nás to učiní šťastnými. Ještě předtím v O medvědovi, který plul na kře, jsem se zabývala tématem ekologie a migrace, jak společnost reaguje na prvek, který nezná – tedy otázkou strachu z neznámého.

Pracujete na různorodých projektech. Čemu se v současnosti věnujete nejvíce?
V poslední době je to hodně divadlo. To je moje vášeň. Dělám ho nejraději, ale bohužel mě nedokáže zabezpečit, takže se také zabývám režií různých eventů, jako je například pražský Designblok nebo Ples v Opeře v Bratislavě. Škála je široká.

Mají tyto dva světy něco společného?
Prostředky, které při organizaci akcí používám, nemají k divadlu daleko. Postavím třeba zahajovací ceremoniál na divadelních principech. Zapojím tanečníky, výtvarnou složku… Snažím se do „komerční“ sféry (já tohle slovo nerada používám) vnášet momenty okouzlení. Toto propojování mě moc baví.

Daří se nalákat účastníky eventů i do divadla?
Určitě je to možnost, jak rozšířit divácké publikum. Nejde o zástupy lidí, zároveň ale ani o výjimku. Jsou diváci, kteří se s divadlem příliš nesetkali, na akci je ale něco zaujalo a přijdou potom do divadla. Nakonec jsou často překvapení, že dokážou současnému tanci porozumět. Mám jednoho kamaráda architekta, který se ho vždycky hrozně bál, a když pak přišel na představení, zjistil, že k tomu vůbec nebyl důvod.

„Strach“, to je reakce, která se v souvislosti se současným tancem objevuje poměrně často. Čím to podle vás je?
Sama si tuto otázku pokládám. Kdybychom znali odpověď, mohli bychom tomu jít více naproti. Možná je to tím, že některé inscenace jsou těžko uchopitelné, a pokud divák není na taneční představení zvyklý, můžou se mu špatně číst. Podle mě by ale tanec měl být víc medializovaný. Když jde o hudbu, činohru, výtvarné umění nebo design, i když se člověk o obor přímo nezajímá, většinou je schopný vybavit si alespoň nějaké jméno. V tanci mediálně známé hvězdy nejsou, přitom to ale neznamená, že je nemáme. Jen se o nich málo píše a nejsou v titulcích časopisů. Tanci jako oboru zkrátka chybí PR.

Nemůžou si za to tanečníci taky trochu sami, že tanec považují za něco „elitářského“?
To si nemyslím. Tanečníci, které znám, jsou skromní a pracovití. Spíš to neumějí s médii a nedaří se jim tanec prodat.

Jak se snažíte tanec přiblížit lidem vy?
Mluvím s nimi o tanci.

Jak byste popsala divadlo, které tvoříte?
Na začátku si vždycky položím otázku: S kým budu pracovat? Lidi mě neuvěřitelně obohacují a přivádí k novým myšlenkám. Baví mě používat různé prostředky, než které bych třeba použila já, a hledat cesty, jak k cíli dojít. V Růžovém samuraji pracuji například s Maximem Velčovským, který tvoří scénografii, fashion designérka Petra Ptáčková zase přišla s prvkem růžového samuraje, který naprosto miluju a díky němu mě napadly další obrazy. Za hudbou stojí Jirka Konvalinka a Dominik Zezula jako písničkář, a i když by se mohlo zdát, že tito dva muzikanti vůbec nejdou dohromady, za mě to funguje. Mám zkrátka ráda nečekanou směsici lidí.

Baví vás propojovat různé obory?
Já říkám, že prostě dělám divadlo. Nevnímám to tak, že dělám taneční divadlo, nebo spíše pohybové. Mám pohybový background, tak to k němu někdy možná sklouzne, nikdy ale předem nevím, čeho nakonec bude převaha. Nemám to promyšlené, tvořím intuitivně.

Podle čeho si vybíráte „komerční“ zakázky?

Záleží na zadání a kdo za zakázkou stojí, jestli je mezi zadavatelem a mnou důvěra a jestli mám v práci určitou svobodu.

Kdybyste měla příliš svázané ruce, nevzala byste ji?
Jsou projekty, ze kterých jsem musela odejít, protože bych se pod ně nechtěla podepsat. I to se děje.

Jak jste se k této práci vlastně dostala?
Stalo se to vlastně tak nějak samo. Bylo mi asi třiadvacet, když mě kamarád požádal, jestli bych nezorganizovala dvacetiminutovou přehlídku, a já naivně řekla jo. Jenže šlo o akci v O2, takže to bylo obrovské. Povedlo se to ale natolik, že ještě ten večer za mnou přišli dva klienti a hned jsme spolu něco vytvořili. Pak už to jelo.

Pomohly vám ve vaší práci nějakým způsobem znalosti ze školy?
Já jsem se probudila až po vysoké. Na konzervatoři byl můj rozhled velice omezený. Byla jsem malá holka a hrozně jsem chtěla tančit. Věnovala jsem tomu veškeré úsilí. Potom na HAMU už jsem aktivně pracovala a dodneška považuji za chybu, že jsem těchto studentských let nevyužila jako doby pokusů a omylů, protože v dospělosti si toho člověk už tolik nevyzkouší. Obzory se mi rozšířily až v šestadvaceti.

Jak se to stalo?
Snažila jsem se vzdělávat všude možně po světě, a to mě hodně ovlivnilo, pomohlo utvořit si názory a najít vlastní cestu. Cestování otevírá dveře.

Kde to na vás nejvíce zapůsobilo?
Prošla jsem workshopy Gaga techniky v Batshevě, dvakrát jsem byla v New Yorku, ráda jsem jezdila do Vídně na ImPulsTanz, kde jsem se setkala s úžasnými pedagogy, a skvělé to bylo i na B12 v Berlíně. Dodnes si ráda někam zajedu, i když ta fyzička už není nejlepší.

Co by se na vzdělávacích institucích mělo změnit, aby byly pro studenty přínosnější?
Možná by prospělo, kdyby se více podporovala individualita studenta a mohl si rozšířit obzory ještě dříve, než ze školy vyjde. Mohly by mu ukázat, jak je taneční obor barevný, že to není jen balet a současný tanec, a studenti by pak měli lepší představu o tom, co chtějí dělat, a šli do toho s větší radostí a vášní, než jen když musí plnit zadané techniky. Samozřejmě ale chápu, že aby byl z člověka dobrý tanečník, je to dřina a je potřeba dril a spoustu času tvrdé práce.

Čeho si u mladých tanečníků všímáte?
To je individuální, ale obecně velké skepse. Není to jednoduché. Tanečník po konzervatoři ví, že může najít uplatnění v Národním divadle, v Brně… Pokud se ale chce věnovat současnému tanci, nemá vidinu profesionálního souboru, kam by mohl jít. Může být součástí spousty projektů, ale zázemí a stálý plat nenajde. Pokud chce jednou založit rodinu, v současném tanci nemá nejlepší podmínky. Proto tolik tanečníků odchází do zahraničí nebo končí.

Jak byste dnešní scénu současného tance popsala?
Jako vyčerpanou. Je unavená situací, která trvá už příliš dlouho. Když tanečník začíná, je plný ideálů, vášně a obětuje tanci všechno. Je i ochotný snížit své standardy. S postupem času a rostoucím věkem ale energie dochází a je opravdu těžké vytrvat.

Co se musí změnit?
Obor je neskutečně podfinancovaný. Jak to vyřešit, je ale těžká otázka. Je to dlouhá cesta.

Nemá to současný tanec o to těžší v tom, že nemíří na masové publikum?
Kultura není byznys. Nejde měřit jen podle toho, kolik přijde na představení diváků. Kdybychom dali jen na zájem veřejnosti, spoustu děl napříč všemi žánry by vůbec nevzniklo.

Co může tanec obyčejnému člověku přinést?
Radost. Když člověk tančí, vyplavují se mu endorfiny, zažívá různé emoce a dostává se do kontaktu s dalšími lidmi. Pokud jde o taneční představení, divák se něco dozví, něco zažije. Je to stejné, jako když jde do divadla na činohru. Tanec není nic výjimečného a zajít na tanec je součást kulturního života. Například v Německu mě překvapilo, že i na poměrně alternativní představení přijde tisíc lidí napříč všemi generacemi.

Čím to je?
Nevím, nežiji tam. Možná ale mají vůdčí, i politické, osobnosti, které se o divadlo zasadí a podporují kulturu. Líbilo by se mi, kdyby v naší společnosti kultura získala větší prestiž. Jsme kulturní národ, kultura je součást našeho vzdělání a zajít do divadla nebo do galerie by měla být norma.

Absolventka pražské HAMU, choreografka a režisérka Jana Burkiewiczová, mj. autorka choreografie k opeře Don Giovanni (Národní divadlo, Praha, režie: Skutr, 2012), či úspěšnému muzikálu Mauglí (divadlo Kalich, Praha, režie: Skutr, 2013), založila soubor Burki&com v roce 2015 jako pokračování svého úsilí o hledání nových aktuálních témat i prostředků současného divadla. Ve svých autorských představeních propojuje soudobý tanec s prvky fyzického divadla, nového cirkusu a vrcholové akrobacie, se scénickou instalací a texty. Výraznou měrou do procesu tvorby pak zapojuje nejen herce a tanečníky, ale také výtvarníky, architekty, designéry či výrazné osobnosti současné nezávislé hudební scény. V roce 2015 nastudovala představení Walls & Handbags pro soubor nového cirkusu Losers Cirque Company, za které získala Cenu divadelních novin v kategorii taneční a pohybové divadlo v sezóně 2014/2015, a ve stejném roce také první představení ve vlastní produkci Divočina, marnivost ptačích per, ve kterém v pohybové, textové a vizuální koláži zkoumá současnou společnost a její chování v návaznosti na zákonitosti přírody. V roce 2017 následovalo experimentální dětské představení o bohatství fantazie a světa okolo nás Najděte ostatní! pro DOT504 a společenský apel O medvědovi, který plul na kře opět v produkci Burki&com. Aktuální téma našich tužeb a manipulace s nimi pak přináší zatím poslední představení Burki&com Největší přání. Vedle autorské tvorby se Jana Burkiewiczová se svým týmem věnuje také pedagogické a workshopové činnosti, stejně jako projektům propojující svět divadla se světem volného umění, designu či módy.