Jana Návratová a Jana Bohutínská: Jsme podstatnou součástí udržitelnosti tanečního oboru

Od roku 2015 poskytuje Nadační fond pro taneční kariéru individuální služby tanečnicím a tanečníkům na konci jejich aktivní taneční kariéry. Zároveň se snaží zlepšovat podmínky v tanci, třeba snahou zavést participativní spoření. Jaké má další plány a jak se mu práce daří? Zeptali jsme se Jany Návratové a Jany Bohutínské z jeho týmu.

Odkud se začal odvíjet příběh fondu?
Jana Návratová: Příběh fondu se začal psát několik let předtím, než jsme jej v roce 2015 oficiálně založili. Řekla bych, že nositelem tohoto typu světla byl Zdeněk Prokeš, který hned v devadesátých letech, kdy důchodovou reformou skončila podpora tanečníků po aktivní taneční kariéře, cítil nespravedlnost a věděl, že se musí něco stát, a pustil se do toho. Nedávno sepsal celou svou anabázi, kolik vedl vyjednávání, co, ve kterém roce a s kým na dané téma probral. Kdyby to nebyla realita, mohla by to být hezká absurdní groteska o tom, jak se několik dekád snažil o nápravu a politici to vždy zazdili. Moc si ho vážím za tu nezměrnou diplomacii a trpělivost snášet tolik odmítnutí a frustrací a nevzdat to. Později vznikla příležitost zafinancovat z evropských operačních programů výzkum, který poskytl data based základ k tomu, že je skutečně nutné udělat něco se sociálními podmínkami tanečníků, jinak tanec v České republice klidně může skončit, protože nikoho neuživí. A tak vznikly dva zásadní výzkumy, na jejichž základě došlo například k úpravě platů tanečníků v některých souborech a k založení Nadačního fondu pro taneční kariéru. Pro jeho podporu jsme získali mecenášku Dadju Altenbugr-Kohl. Právě ona podpořila vznik nadačního fondu v říjnu 2015. Od té doby fond funguje.

Jana Bohutínská: Mohu k tomu ještě dodat, že oba zmiňované výzkumy vznikly pod záštitou Unie zaměstnavatelských svazů. Byla to trošku jiná půda než třeba vyloženě profesní organizace zaměřená na tanec. Možná je v tom i trochu paradox, protože řada tanečnic a tanečníků ani žádného zaměstnavatele nemá. Ve druhém výzkumu jsme naformulovali mnoho myšlenek, které vytvořily podhoubí pro to, jak nadační fond založit a jakým způsobem jeho činnost zacílit. Ze druhého výzkumu vzešlo i hodně příkladů dobré praxe ze zahraničí, protože jeho součástí bylo síťování a opravdu reálné objíždění zahraničních organizací s podobnou činností, jakou má v současné době nadační fond.

S jakou vizí jste vstupovali do poměrně neukotveného prostoru?
Jana Bohutínská: Na sebraných datech se dalo dobře vykreslit, jak jsou sociální podmínky tanečních umělců náročné. Neskromně si myslíme, že jsme toto téma v Česku s nadačním fondem otevírali v době, kdy ještě nebylo úplně obecně sdíleným a kdy nebylo obecně považováno za závažné jako třeba teď, kdy je v centru zájmu status umělkyně a umělce, a to napříč celou kulturní sférou. V rámci uměleckého sektoru jsme jako fond odpracovali určitou práci a byli dobrým příkladem, jenž se dál šířil do dalších sfér umění.

Jana Návratová: A ještě tedy doplním vize. Nešlo nám o to vrátit se k důchodům, ale vrátit se k nějaké finanční podpoře pro tanečníky v jejich druhé kariéře, v tom, aby si uměli rozšířit vlastní profesní pole o další smysluplný příběh. Chtěli jsme, aby si tanečníci po skončení aktivní kariéry našli novou náplň života a aby v určitém slova smyslu stát projevil zájem o ochranu tanečníků. Představovali jsme si, že jim za určitých podmínek stát pomůže naspořit finance na změnu profese, na přechod a rozjezd druhé kariéry, a to tzv. participativním spořením. Prakticky by tanečník přispíval nějakou významnou částkou v rámci vlastního zodpovědného přístupu a stát by to ocenil a peníze by přidal, aby jim později nemusel přispívat na rekvalifikace, na dávky v nezaměstnanosti a tak dál. Nabídnutým modelem by tanečník i stát pracovali na bezpečném přechodu mezi dvěma kapitolami života. To je však projekt, který se zatím nepodařilo prosadit.

Jana Bohutínská: Kromě toho jsme od začátku rozvíjeli také model individuálních služeb pro tanečnice a tanečníky v období změny kariéry a věnujeme se i tématu dalšího vzdělávání. Od začátku jsme druhou kariéru neprezentovali jako tragédii taneční profese, ale jako příležitost. Samozřejmě s vědomím celé náročnosti a často i bolestivosti celého přerodu na nové pracovní uplatnění. Snažili jsme se toto profesní období vždy prezentovat pozitivně, jako šanci, jak jít dál. Přijde mi důležité, že druhá kariéra je prostě vize něčeho nového, a nejen toho, že tanečníci opouštějí, co milují.

Jana Návratová: A dodala bych, že dnes je na trhu práce obecně mainstreamem měnit kariéru a učit se nové věci, být flexibilní. Tanečnice a tanečníci v tom už nejsou sami.

Jaké poznatky jste si odnesli ze zahraničních příkladů a nakolik jsou či nejsou u nás aplikovatelné?
Jana Bohutínská: Pochopili jsme, že systémy „transition centres“ neboli organizací pracujících s tanečníky v období přechodu na další kariéru vycházejí z toho, jak je nastavený sociální a pracovní systém v jednotlivých zemích. Nejde tedy přebrat komplexní model a přesadit ho do našeho podhoubí, které má mnohá specifika a je úplně jiné. Získali jsme inspiraci, dozvěděli se základní principy, jak postupovat, ale nemohli jsme vyloženě opsat jeden z mnoha systémů, který by byl u nás využitelný. A také jsme viděli, že možnosti pro nastartování nové kariéry jsou v podstatě neomezené. Není potřeba se soustředit jen na profese spjaté s divadelním provozem, v zahraničí jsme viděli, že z tanečníků či tanečnic jsou porodní asistentky, studenti fyzioterapie, podnikatelky a podnikatelé… Je to naprosto neomezená škála profesí, co potom tanečnice a tanečníci dělají a jakým způsobem mohou přenést svoje dovednosti a kompetence jinam. Bylo to velmi inspirativní. A když jsme pak i u nás začali vyhledávat i reálné příběhy bývalých tanečnic a tanečníků, zjistili jsme, že se to u nás také děje. Je fajn to rozvíjet a ukazovat, že jde vždy o individuální cestu, která není uzavřená a může rozvíjet další talenty, na které během taneční kariéry nedošlo.

Jana Návratová: Je naprosto klíčovou věcí, že fyzické nasazení, vypětí a časová dotace, kterou musíte tanci věnovat, někdy přikryje a nenechá vykvést další dary, které člověk v sobě má a často si jich ani není vůbec vědom. Takže druhou kariéru je vlastně možné vnímat i jako příležitost k tomu, přijít na to, v čem je daná osobnost ještě dál potentní a talentovaná.

Jana Bohutínská: Ještě dodám jednu věc z mé oblasti nadačního fondu, kde se věnuji mimo jiné koučování. Už někdy před deseti lety byla v zahraničí profese kouče a koučky v rámci zmíněných „transition centres“ poměrně běžná, koučování byla v přechodu na novou kariéru hodně využívaná služba. A my jsme ji do našeho prostředí na základě inspirace ze zahraničí také vnesli.

V průběhu let zveřejňujete inspirativní příběhy. Jakým způsobem jste je dohledali? A chtěli tanečníci sdílet vlastní příběhy?
Jana Návratová: Mám pocit, že síťování nám docela šlo a že jsme si vždycky udržovali přehled o tom, co se v oboru děje, jací jsou v něm hráči a individuality. Najít lidi nebyl vlastně moc velký problém. Zaměřovali jsme se především na ty osobnosti, které prošly úspěšnou změnou, i když byla těžká, složitá. Chtěli jsme přinést příklady dobré praxe, protože nám v první řadě šlo o to postupně odstranit tabu spojené s koncem taneční kariéry.

Jana Bohutínská: Lidé samozřejmě raději sdílejí svoje dobré příběhy než ty ne úplně úspěšné. I když je mi vlastně i trochu nepříjemné jednoznačně dělit, co to je úspěšná kariéra, a co neúspěšná, je to relativní a každý chápe úspěch jinak. Většinou jsme sdíleli příběh, který byl v daném momentu pro daného člověka dobrým. Myslím, že jsme se snažili přistupovat eticky a opírali se o důvěru respondentů, kteří nás znali a věděli, že v oboru působíme dlouhodobě.

Jaké příběhy jste nejčastěji slyšeli? Do jakých oblastí tanečníci nejčastěji míří?
Jana Bohutínská: Primárně jsou to oblasti, které se nabízí a k nimž mají tanečníci často velkou kompetenci, ať už jsou to jiné profese v tanci nebo takové, kde se uplatní znalost těla. A na druhou stranu jsou pak tací, kteří upřednostňují, když končí s kariérou, kterou milovali, přejít do úplně jiného prostředí. Nechtějí zůstat v tanci, protože by jim to bylo líto, když to řeknu úplně jednoduše. Takže, když začnu vypočítávat, víme o tanečnici, která se stala lékařkou. Víme o tanečníkovi, který se stal pilotem. Víme o tanečníkovi, který začal podnikat s protipožární technikou. Víme o makléři, zahradním architektovi, o psycholožce, právničce. Takto bychom si mohli pinkat další a další profese, se kterými jsme přišli do styku, a o mnoha jiných jsme se určitě ani nedozvěděli. Je to důkazem, že pole je široké a vždy záleží na individuálním zájmu, rozhodnutí, možnostech.

Jana Návratová: I v těch vzdálených profesích přitom dotyčný/dotyčná uplatní své taneční kompetence, ať už je to cit pro prostor, vystupování na veřejnosti, citlivost, dotahování projektu, týmová práce, disciplína. A všechny tyto kompetence, které tanečníci berou jako samozřejmou imanentní kvalitu, se najednou stávají v nové profesi výhodou, protože je třeba nikdo jiný nemá. Když zajdu do konkrétnějších příběhů, přesně se mi vybavuje diskuze s tanečnicí architektkou, která hovořila o schopnosti cítit prostor a vnímat ho. Je to její velká síla, kterou může dál v profesi architektky uplatnit. Často je to jedna z našich intervencí, když spolupracujeme s tanečnicemi a tanečníky, že jim pomáháme uvědomit si všechny jejich kompetence, které člověk z oboru považuje za tak samozřejmé, že je ani nereflektuje jako svou silnou stránku, která je však v okolním světě velmi dobře uplatnitelná a otevírá další možnosti.

Jaké jsou ohlasy na činnost, kterou fond provozuje? A co váš osobně motivuje pokračovat, vyvíjet aktivity?
Jana Bohutínská: Co se týče ohlasů, tak jsme si před zapnutím mikrofonu s Janou rekapitulovaly, že zpětné vazby máme veskrze pozitivní. S čím bojujeme, je ovšem povědomí o našich službách. A zcela upřímně, také hodně dlouho trvalo, než nás začala respektovat profesní komunita. Ne, že by nám někdo házel „klacky pod nohy“, ale asi nebylo hned jasné, v čem bychom mohli být prospěšní. Není to moje oblíbená vzpomínka, ale je fér si úskalí začátků přiznat. A je to popis reality, za jaké situace jsme do daného prostředí vstupovali. Byl to prostor, kde dvacet let byli v podstatě všichni zvyklí si nějak sami poradit. Vědělo se, že pro tanečnice a tanečníky na konci kariéry není žádná podpora, že jim nikdo, kromě osvícených šéfů souborů, nepomůže. Nebylo, na koho se obrátit. Nemysleli jsme si, že za rok to celé změníme. Až po několika letech práce a přenastavování přemýšlení jsme vstoupili do povědomí profesní komunity, která zjistila, že najednou je tu někdo, za kým mohou lidé jít, kdo tady dvacet let nebyl. 

Jana Návratová: Je faktem, že v mikro i makro pohledu to bylo podobné. Když k nám někdo přišel na individuální službu, byl překvapen, že se ho ptáme na věci, na které se ho nikdy nikdo nezeptal. To, co jako tanečník považoval za nezměnitelné, že my vidíme jako téma k řešení. Podobné je to s institucemi, šéfové baletních souborů neměli nikdy zvláštní důvod rozvíjet myšlenku druhé kariéry u tanečníků, které potřebovali vytěžit teď a tady v jejich aktuální kondici. Také vedení tanečních konzervatoří nemají až takový zájem na tom rozvíjet myšlenku dalšího, netanečního, kariérního vývoje u tanečníků. Na nezávislé scéně je zase určitou hrdostí schopnost postarat se sám o sebe, lidé jsou tam tak adaptabilní, že podporu vlastně nepotřebují, nebo si to alespoň myslí. My však věříme, že ano, že lidem můžeme pomoci, aby se nedostali do zbytečně vyčerpávající situace.

Přichází za vámi tanečník, když cítí, že bude muset měnit kariéru, nebo zpravidla neví, jak by se mohl dál rozvíjet? Ozývají se na doporučení, nebo si vás sami vyhledávají?
Jana Bohutínská: Rozsah naší činnosti se vyvíjí v závislosti na způsobech našeho financování. Aktuálně je to tak, že když k nám někdo zavítá, nabídneme mu úvodní konzultaci. Je nezávazná a vede ke zjištění situace, o co mu jde, jaké jsou jeho potřeby, v jaké se nachází fázi. Pak může využít našich individuálních služeb. V tuto chvíli máme nabídku koučování, psychologickou podporu, konzultace pro zájemce, kteří uvažují o svém vlastním podnikání. Dále máme kolegyni, která se věnuje podpoře pro lidi, kteří chtějí jít do zaměstnání, a radí, jak se píše životopis, motivační dopis, jak se připravit na pohovor. Na základě dohody vytváříme pro každého konkrétní individuální plán podpory.

Jana Návratová: I přesto, že jsme tady docela dlouho, je stále relativně obtížné dostat informace k lidem, kteří by mohli naše služby využít. Hlavně v našich začátcích jsme se často ocitli v situaci, kdy konec kariéry bylo trauma. Je to živeno naším systémem taneční výchovy a tanečních domů, institucí a na nezávislé scéně nějakým měřítkem výkonnosti nebo výběrovosti a neustálého hodnocení.

Doporučujete i rekvalifikační programy, pomáháte jim zorientovat se v systému sociální podpory…?
Jana Návratová: To je také docela časté, že jsme pro ně takový infopoint. Sloužíme jako místo, kde je možné se zorientovat i v tom, co existuje, protože spousta lidí nemá povědomí ani o tom, co třeba nabízí úřad práce, protože to nikdy nepotřebovali. Vysvětlujeme, podporujeme, ale je pravda, že nikoho nevodíme za ručičku. To je také důležitá součást procesu, že zájemce od nás dostane nástroje a orientaci. Je ale dospělý, takže se musí v tomto světě prostě o sebe postarat.

Má nějaké konkrétní povinnosti v rámci procesu podpory vůči vašim službám?
Jana Bohutínská: Jednoduše bych řekla, že dodržovat dohody. Nyní, kdy služby poskytujeme v rámci norského grantu, uzavřeme se zájemcem jednoduchou dohodu o tom, že když si domluvíme služby, tak je využije a dá nám zpětnou vazbu. Sdělí nám, k čemu mu to bylo a jak to použil, ideálně nám dá referenci. Jinak žádné speciální povinnosti nemá a služby jsou pro zájemkyně a zájemce nyní zdarma.

Jana Návratová: Sice jsme si tady pochvalovaly, že nemáme žádnou špatnou zpětnou vazbu, ale to neznamená, že nemáme špatné zkušenosti, proto jsme zavedli dohody a nastavili pravidla. Ale většinou je to tak, že jsme s klienty v dalším kontaktu a sledujeme jejich kariéru. Obracíme se na ně v rámci výzkumů, příkladů dobré praxe a podobně.

Když k vám přijde zájemce o služby, jaký je první kontakt?
Jana Bohutínská: Mám často pocit, že očekávání z prvního kontaktu není nijak obrovské. Že zásadní je to, že je tady někdo, s kým může člověk o své situaci mluvit, v bezpečném prostředí diskrétně probrat svou situaci a nějak se v myšlenkách a plánech a v tomto momentu, v jakém se nachází, zorientovat a odrazit se dál. To je asi nejčastější očekávání. Prakticky je to tak, že člověk nám napíše, domluví si schůzku. Offline nebo online, což nám umožňuje spolupracovat s tanečníky a tanečnicemi v regionech.

Jana Návratová: Obracejí se na nás v situacích, kdy jim například vyprší smlouva. Vnímám tanečníky jako zodpovědné osoby v každém slova smyslu. Ať je to vůči zdraví, vůči svojí finanční situaci, plánování co dál, chtějí si třeba jen promluvit o blížícím se konci kariéry, utřídit si myšlenky. I toto je podpora. Myslím, že jeden z dalších stereotypů, které ve společnosti přetrvávají, je pocit, že změna kariéry je nějaký moment v čase, ale on je to proces. Někdy trvá měsíce, někdy roky. A my s naší nabídkou podpory jsme v nějakém bodě tohoto procesu. Ale každý je v úplně jiné fázi, tudíž má jiné potřeby a očekávání, což bereme do úvahy.

V regionech je informovanost o vašich službách určitě nižší než v pražské komunitě. Jak se tam dostat do povědomí?
Jana Návratová: Do regionů vyrážíme. Jsme naštěstí personálně zasíťováni, takže přes osobní kontakty se dokážeme dostat do souborů. Ale teď si uvědomme, že v souborech je minimum českých tanečníků, obzvlášť v baletu. Současný tanec je koncentrován zejména do Prahy, ale co se týče baletu, tak všechny soubory jsou velmi mezinárodní. A tam vzniká otázka, co můžeme těmto zahraničním kolegům nabídnout. Pro tuzemské tanečníky přijedeme a odprezentujeme naše služby a pak nejlépe funguje osobní doporučení.

Jana Bohutínská: Máme aktivní Facebook, webové stránky, blog, publikujeme, snažíme se co nejvíce vyzařovat naše témata. Při výjezdu se vždy snažíme v daném místě odpracovat co nejvíc, například, když je v místě konzervatoř, zahrnout i studenty, aby se o nás dozvěděli. A občas děláme i workshopy, což je také způsob, jak o sobě dát vědět. Vyvíjíme maximální úsilí, abychom na regiony nezapomínali, jsou součástí naší práce a obecně hodně myslíme na to, aby naše služby a aktivity byly nízkoprahové. Přizpůsobujeme časovým plánům souborů, aby mohlo přijít co nejvíce lidí. Snažíme se nebýt pragocentričtí a vidět rozdíly v pracovních podmínkách a možnostech.

Jak funguje propojení se zahraničním na bázi profesní platformy?
Jana Návratová: Jsme členy International Organization for the Transition of Professional Dancers (IOTPD), což je mezinárodní platforma „transition centres“. Jde o sdílení novinek a příkladů dobré praxe, o podporu rozvoje kompetencí fondu. Organizují se i mezinárodní workshopy pro kouče. Toto uskupení také uděluje cenu, která je ve výši tisíc euro pro tanečníka, který v důsledku mobility není schopný dosáhnout na podporu změny kariéry v jedné domovské zemi.

Na jednu stranu je totiž umělecká mobilita žádoucí, na druhou stranu má i negativní stránku. Je to obrovská zátěž, výdej energie a někdy i ztráta let pro sociální podporu v domácí zemi.

Jana Bohutínská: Mezinárodní výměna zkušeností a vzájemná podpora probíhá kontinuálně.Transition centra mají velkou historii, to první vzniklo v 70. letech ve Velké Británii. Myslím, že podobná síť pro žádnou jinou profesi neexistuje. A dnes jsou některá z nich velmi významné instituce a mají velkou agendu, od výzkumu, přes individuální služby až po advokacii, lobbing, agenturní činnost. My jsme relativně malé centrum, ale tu základní tresť, co transition centra poskytují, plníme. Tedy kromě jedné roviny, neposkytujeme přímou finanční podporu, na to finančně nedosáhneme.

Je vám některá z organizací svou činností blízká?
Jana Návratová: Myslím, že se to nedá zobecnit. Je to v každé zemi hodně specifické. Jedná se i o odlišnou sociální sféru, možnosti financování. V každém centru je ale něco, co je pro nás inspirativní. Například ve Velké Británii je rozšířená mecenášská podpora, funguje tam solidarita. Ráda bych připomněla i Německo, které je hodně aktivní. Stiftung TANZ vznikl jako projekt Tanzplan Deutschland, což byl velký federální projekt, kterým se kdysi před mnoha lety chtěla inspirovat i Česká republika. Projekt dokázali dovést do takových výsledků, že vznikla celá řada institucí a byly podpořeny udržitelné projekty, včetně organizace na podporu druhé kariéry, podporu kariérního vývoje tanečníků. Velmi zajímavé je, jak fungují v Jižní Koreji, v Kanadě se snažili spojit se sportovci. Docela zajímavě fungují v Americe, kde jde tato činnost úplně mimo stát. Ve Švýcarsku jsou dvě organizace, jedna pro frankofonní tanečníky a druhá pro německy mluvící. Každá země má zkrátka své specifikum.

Co je například specifické na Jižní Koreji?
Jana Návratová: Mají kulturní fond, který financuje transition centrum. Například hodně publikují. Sbírají mezinárodně srozumitelné příběhy a vydávají publikace. Jsou nesmírně aktivní, starají se nejen o druhou kariéru, ale i o tu první. Pojímají vše jako jeden proces, být tanečníkem totiž vnímají jako vzácnost.

Pokud byste měli kouzelný prsten a chtěli rozšířit služby a možnosti, co by to bylo? Jaký by byl ten další krok?
Jana Bohutínská: Jako první věc mě napadá stabilní financování. Pořád fungujeme na projektovém financování s mezidobími, kdy žádné velké projekty nemáme, protože nejsou žádné finance. A taková období pak dotujeme dobrovolnickou činností. A druhým krokem by bylo to, co nám chybí v portfoliu – granty pro tanečnice a tanečníky na podporu rekvalifikací nebo na úhradu životních nákladů v době studia pro nastartování druhé kariéry.

Jana Návratová: Já bych byla určitě ráda, kdybychom mohli mít psychologické služby interně, teď je máme externě. Nebo kdybychom věděli, že je tady člověk, na kterého se mohou tanečnice a tanečníci v oblasti psychologické podpory kdykoliv obrátit. Často se věci řeší na poslední chvíli. Bylo by ideální mít v týmu někoho, kdo bude víc blízko. Nedávno jsme dělali výzkum, který se týkal úrazů a zdraví tanečnic a tanečníků. O péči o fyzické zdraví je větší povědomí, ale péče o duševní zdraví v tanci není velká. A nejedná se jen o tanečníky, ale také o managment souborů a další personál, který jako kdyby neměl vůbec nárok na nějakou pomoc, přičemž i tam jsou lidé vyhořelí nebo jiným způsobem nalomení. Je to další téma, kterému se my sice asi věnovat nedokážeme, ale chceme na něj upozorňovat.

Jana Bohutínská: Asi to souvisí obecně s lidskými kapacitami napříč oborem. Kdyby celý obor, včetně naší organizace, nedotovali lidé z vlastních osobních obrovských kapacit nad rámec profese, tak by se fakt zhroutil. Platí to od škol, přes divadla, soubory až po organizace našeho typu. Součástí naší vize také vždy bylo, že je potřeba rozvíjet celý ekosystém tanečního oboru, od studia až po to, co se stane, když již tanec pro konkrétního člověka není profesně aktuální. Naše úloha je v rámci celého tanečního ekosystému důležitá. Není možné jenom lidem říci, tebe už nepotřebujeme, dělej si, co chceš, když už nemohou tancovat. Proto jsme podstatnou součástí udržitelnosti a zdravého fungování celého tanečního oboru.