Janáčkova Bystrouška ve světě dětské prostituce
Šokující Liška Bystrouška v Coburgu
Zřejmě trochu šok by zažil konzervativnější operní fanoušek z Čech nebo Moravy při návštěvě zcela nové inscenace Janáčkovy Lišky Bystroušky v Landestheater Coburg. Dvojice maďarských režisérek Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka zcela neguje zvířecí svět a převádí Těsnohlídkovu a Janáčkovu předlohu do světa dětské prostituce a policejního vyšetřování. Dominantou neradostně šedivé scény jsou velké klece, ve kterých se tísní skupiny nezletilých děvčátek nucených k prostituci. Klece s dívkami se zvířecími přezdívkami obcházejí potencionální i stálí zákazníci v maskách….
Další část opery se odehrává ve školní třídě, kde se psychoterapeutka pokouší vyléčit dívku z prožitých traumat. Už proto je také divadlem doporučený návštěvnický věk inscenace od šestnácti let. Místo Revírníka vystupuje policista (basbarytonista Peter Schöne z Mnichova), který mladičkou dívku nesoucí přezdívku Bystrouška (sopranistka Ana Cvetkovic-Stojnic původem z Bělehradu) vyšetřuje.
Opera je nastudována v německém překladu dirigentem Rolandem Kluttigem. Obě režisérky, které jsou zároveň autorkami scénografického řešení i návrhů kostýmů, odmítají, že by šlo o jakékoliv „znásilnění“ předlohy. Tento tým patří k ustáleným spolupracovníkům coburgského operního ansámblu, v poslední dekádě zde režírovaly například Pucciniho Madama Butterfly, Holstovu operu Savitri v jednom večeru s Gluckovým Orfeem nebo Mozartův Únos ze serailu. Opakovaně se inspirují současným světem a každodenním životem. Tento výklad Janáčkovy opery je zatím zřejmě nejradikálnějším výtvorem jejich režisérsko-scénografické dílny. Po premiéře 4. února 2017 následuje do konce sezony ještě jedenáct repríz. Uvidíme, v jakém duchu se ponesou prvé recenze.
Vivaldiho opera na Kolbence
Vivaldiho opera Arsilda, regina di Ponto (Arsilda, královna z Pontu) našla pro současné zkoušky neobvyklý prostor. Soubor Collegium 1704 v čele se svým zakladatelem a uměleckým vedoucím Václavem Luksem i režisérem představení Davidem Radokem zkouší v upraveném prostoru bývalé průmyslové budovy na Kolbence v pražských Vysočanech, tedy v areálu, který je jako celek do budoucna určen ke zbourání.
Upravený prostor vyhovuje inscenátorům velikostí, protože i v hlavním městě je těžké nalézt dostatečně velkou zkušebnu. Tato opera byla v posledních letech zaznamenána v kompletní nahrávce (label cpo v roce 2005) a Magdalena Kožená krásnou árii ze třetího aktu Tornar voglio al primo ardore zařadila na disk s názvem Vivaldi (2009). Stejně tak známý lyricko-koloraturní tenorista Topi Lehtipuu si vybral tři árie z tohoto díla pro výběr Vivaldiho operních árii (label Naïve). Premiéra inscenace vzniklé na pražské Kolbence se odehraje 9. března 2017 v bratislavském Slovenském národním divadle a inscenace pak nastoupí cestu po dalších, především francouzských scénách. Jde o rozsáhlejší mezinárodní koprodukci (další koproducenti Dni starej hudby, Grand Théâtre de Luxembourg, Opéra Royal de Versailles, Opéra de Lille a Théâtre de Caen). Bude také provedena ve stylovém dvorním divadle ve Versailles. Je velkou škodou, že se tato zřejmě špičková produkce nedostane k pražskému divákovi (pokud se alespoň nestane součástí některého z festivalů staré hudby v Praze, třebas jen v koncertním tvaru), i když předběžně figurovala v plánech Národního divadla v Praze a zde se také v hlavním městě právě zkouší.
Scénografem opery je významný sochař Ivan Theimer, olomoucký rodák, který žije od roku 1968 ve Francii. S režisérem Davidem Radokem ho váže dlouholeté přátelství a také nejméně jeden předchozí výstavní projekt (pod názvem Driftwood III. vytvořený společně s jejich dalším přítelem, historikem umění a literátem Josefem Kroutvorem). Autorkou kostýmů je výtvarnice Zuzana Ježková, se kterou David Radok již opakovaně spolupracoval především při realizaci činoherních titulů (Václav Havel a William Shakespeare). Mezinárodní je obsazení – v titulní roli vystoupí holandská mezzosopranistka Olivia Vermeulen, která vystupuje v händelovských i mozartovských partech. Vedle dalších čtyř sólistů ze zahraničí (mezi kterými najdeme i argentinského basbarytonistu Lisandra Abadieho, který opakovaně zpívá se soubory Václava Lukse) vystupuje také slovenská sopranistka Lenka Máčiková (Mirinda). Opera tak zazní takřka přesně po tři sta letech, protože byla premiérována v říjnu roku 1716 v Benátkách.
Stránky Slovenského národního divadla ohlašují zatím dvě provedení 9. (premiéra) a 12. března 2017 s cenovou hladinou ve čtyřech kategoriích 49, 39, 29 a 19 euro (což představuje nejdražší lístky na operní představení v této sezoně v Slovenském národním divadle).
Londýnský Shafferův Amadeus s operními pěvci
Skvělá nová inscenace známé hry s tématem poznání vlastní průměrnosti v kontaktu s geniálním umělcem o Antoniovi Salierim a Wolfgangu Amadeu Mozartovi v Olivier Theater (scéna National Theater v Londýně) disponuje nejen strhujícími výkony, jakými jsou Salieri Luciana Msamatiho, Mozart Adama Gillena a Constanze Karly Crome, ale také vynikajícím živým hudebním doprovodem.
Veškerý hudební doprovod hraje známý orchestr Southbank Sinfonia, který ve vokálních číslech doprovází skutečné operní zpěváky. Těm kraluje v efektní roli operní divy, Salieriho žačky Catariny Cavalieri, koloraturní sopranistka Fleur de Bray. S velkou vokální jistotou a pregnantním hereckým projevem předvádí ukázky z role Constanze z Únosu ze serailu i dalších sopránových partů z Figarovy svatby, Dona Giovanniho a Kouzelné flétny. Pěvkyně opakovaně vystupuje v projektech na pomezí klasické hudby a divadla, také koncertuje i vystupuje příležitostně především v letních festivalových operních produkcích. Velkorysou inscenaci s neuvěřitelným tempem měl možnost zhlédnout i český divák v přímém přenosu z Londýna ve vybrané síti domácích kin ve čtvrtek 2. února 2017.
Gun-Brit Barkmin jako oslavovaná vídeňská Salome
Německá sopranistka Gun-Brit Barkmin, známá dobře i českým operním divákům z rolí Eliny Makropulos, Alžběty I. v Brittenově Glorianě nebo Straussovy Salome, sklízí obdivné kritiky na vystoupení právě v roli královské dcery Salome ve stejnojmenné opeře Richarda Strausse.
Opera právě nastoupila novou sérii představení ve Wiener Staatsoper. Již od japonského turné v roce 2012 a prvního vídeňského vystoupení v této roli roku 2014 v inscenaci (z roku 1972 /!/ v hlavní roli tehdy ještě s Leonií Rysanek) režiséra Boleslawa Barloga budí tato její kreace zaslouženou pozornost. A to i v porovnání s dalšími, slavnějšími interpretkami této role ve vídeňské inscenaci, jako jsou Camilla Nylund, Nina Stemme nebo Angela Denoke. Kritici chválí komplexnost jejího výkonu, hereckou, pohybovou i vokální složku, kdy pěvkyně s použitím nuancovaných výrazových prostředků dává postavě silnou plasticitu. Oporou jsou jí další skvělí zpěváci – německá mezzosopranistka Iris Vermillion jako Herodias, americký basbarytonista Alan Held jako Jochanaan a rakouský charakterní tenorista Herwig Pecoraro (Herodes), který v posledních letech oslnil jako Mime ve Wagnerově Siegfriedovi nebo Hauptmann v Bergově Vojckovi na první rakouské scéně, ale většinou zde vystupuje v menších charakterních úlohách.
Slavné herečky jako Honeggerovy Johanky z Arku
Známá německá herečka Johanna Wokalek nahradí francouzskou herečku Marion Cotillard, nositelku Oscara za ztvárnění Edith Piaf ve stejnojmenném filmu, v inscenaci scénického oratoria Arthura Honeggera, kterou naplánovala Opera Frankfurt na červen 2017. Důvodem této změny je těhotenství francouzské herečky.
Johanna Wokalek, nám známá především z německých filmů Baader Meinhof Komplex a Papežka, je v německy mluvící oblasti známá též jako skvělá divadelní představitelka klasického i moderního repertoáru. Pro vynikající hudebnost vystoupila i v několika operních představeních, například na salcburském festivalu roku 2014 v titulní roli současné opery Charlotte Salomon nebo jako Čarodějka v Purcellově Dido a Aeneas ve Wiesbadenu roku 2015. Roli Johanky z Arku má již nastudovanou, naposledy ji předvedla v poloscénickém provedení s Drážďanskou filharmonií, řízenou Bertrandem de Billy, na dvou koncertech v únoru 2016 v drážďanské Albertině. Marion Cotillard roli vytvořila také na turné na francouzských jevištích a koncertních sálech a její výkon je zachycen na nahrávce labelu Alpha z roku 2015. Frankfurtská inscenace bude vytvořena předními tvůrci (dirigent: Marc Soustrot, režie: Àlex Ollé) a představení je složeno z uvedeného Honeggerova díla, kterému bude předcházet scénická verze Debussyho kantáty La damoiselle élue (česky zpravidla pod názvem Vyvolená). Plánovaná premiéra 11. června 2017.
Nahrávka týdne
The Art of Grace Bumbry. Deutsche Grammophon 4827626, 2017 (8 CD + 1 DVD). Souborem osmi disků a jedním obrazovým záznamem uctila firma Deutsche Grammophon osmdesáté narozeniny slavné americké operní pěvkyně Grace Bumbry. Původně mezzosopranistka v roce 1970 přešla k rolím sopránového oboru, aby se pak v posledních dvou dekádách příležitostně vrátila k charakterním partům mezzosopránového a altového oboru v řídkých operních a koncertních vystoupeních. Poslední scénické vystoupení slavná pěvkyně absolvovala v inscenaci Čajkovského Pikové dámy jako Hraběnka na prknech Wiener Staatsoper v inscenaci Very Nemirové z roku 2013. Na koncertním pódiu ale také zpívala v posledních letech part Old Lady v Bernsteinově Candidovi. Její kariéra je pozoruhodná v mnoha ohledech, nejen úspěšnou změnou hlasového oboru, ale také historickými okolnostmi jejího senzačního vystoupení na bayreuthském festivalu i uměleckou rivalitou se Shirley Verrett (o šest let starší mezzosopranistka, která stejně jako Grace Bumbry přešla k sopránovým rolím, v nichž se výběrem obě pěvkyně z velké části kryly).
Grace Bumbry se narodila 4. ledna 1937 v Saint Louis v Missouri a mezi její učitele patřila i slavná Lotte Lehmann, která nasměrovala její kariéru. Její operní kariéra začala debutem v Basileji, ale zásadní pozornosti se jí dostalo již v partu Amneris ve Verdiho Aidě v pařížské Opeře, kterou zpívala jako třiadvacetiletá v roce 1960.
Soustavnou jevištní kariéru ukončila vystoupením v roce 1997 v Lyonu v roli Klytaimnestry ve Straussově Elektře. Senzační bayreuthský debut v roli Venuše ve Wagnerově Tannhäusserovi v roce 1961 budil značnou pozornost tisku a všech médií. Jako první pěvkyně tmavé pleti zde na tomto „posvátném“ místě, kde skryté rasové požadavky dekády ovlivňovaly výběr zpěváků, zlomila toto pravidlo díky angažmá zprostředkovaném Wielandem Wagnerem. Její vystoupení po boku Victorie de los Ángeles jako Alžběty a Wolfganga Wingassena sklidilo bezmezný obdiv a poněkud pochybný mediální titul Černá Venuše, který byl tehdy poctou její kráse i znamenité a vášnivé interpretaci, ji provázel celou dekádu. Nicméně rasový podtón v tomto označení byl signifikantní i pro umělecká angažmá celé řady pěvkyň afroamerického původu její doby. Z umělkyně se po bayreuthském angažmá rázem stala světově proslulá celebrita, čemuž pomohlo i pozvání do Bílého domu od Jacqueline Kennedy. Umělecký a společenský vzestup pěvkyně byl dlouhou dobu vzorovým příkladem emancipace pro generace Afroameričanů. Následovaly debuty na nejvýznamnějších operních scénách světa: 1963 Covent Garden, 1964 Teatro alla Scala a Wiener Staatsoper, 1965 Metropolitan opera v New Yorku. Nádherně témbrovaný vyšší mezzosoprán od začátku bez problémů zvládal sopránové výšky, a tak zařazovala party mezi oběma obory (Lady Macbeth, Carmen a Santuzza).
Prvním vyloženě sopránovým partem pak byla v roce 1970 Straussova Salome v Covent Garden, kterou o rok později následovala Tosca na scéně Met a v roce 1974 třeba také Janáčkova Jenůfa v Teatro alla Scala.
V repertoáru ale stále zůstávaly vášnivé mezzosopránové party jako Dalila nebo Eboli. Po zařazení Belliniho Normy (Martina Franca, 1977) například v téže inscenaci toho díla o rok později zpívala střídavě na scéně Covent Garden role obou hrdinek Normy i Adalgisy. Zařadila i dramatické party Cherubiniho Medei, vzrušené party z Verdiho oper (obě Leonory a Aidu) i Pucciniho Turandot. Jak se ale stává po přeškolení hlasu, ten jevil určitou tendenci vrátit se k původnímu přirozenějšímu rejstříku, a tak pěvkyně opět začala vystupovat v mezzosopránových partech. Skvělá pozdější kariéra zaznamenala několik vrcholů, například v inscenaci Berliozových Trojanů v nově otevřené Opéra Bastille, kde v inscenaci vystupovala se svojí dlouholetou rivalkou Shirley Verrett v roce 1991. Nahrávací průmysl ale ne vždy dokázal pružně reagovat na její kariéru, a tak kompletních operních studiových nahrávek má pěvkyně poskrovnu. Dostupnější jsou živé nahrávky v sopránových i mezzosopránových rolích, ale ne vždy je kvalita zcela vyhovující.
Předkládaný soubor firmy Deutsche Grammophon možná poněkud překvapí, protože na prvních čtyřech discích představuje velmi mladou pěvkyni jako oratorní interpretku v Händelových oratoriích Izrael v Egyptě (1957) a Juda Makabejský (1958) s většinou předních anglo-amerických sólistů pod taktovkou Maurice Abravanela u pultu Utah Symphony. Pátý disk obsahuje nejznámější árie mezzosopránového repertoáru (Gluck, Mascagni, Bizet, Gounod, Saint-Saëns, Čajkovský, de Falla, Verdi) a šestý disk představuje pěvkyni v její slavné roli Venuše a v nejproslulejších Verdiho áriích; výběr je doplněn Brahmsovými písněmi. Písňovým opusům je věnován i disk číslo sedm (Schubert, Brahms, Liszt, Wolf). Překvapením je osmý disk s poněkud zapomenutým soul-popovým recitálem With Love, na kterém zaznívá i slavný duet s Dionne Warwick Just Like a Woman. Nahrávky prošly vynikajícím remasterováním (Händel) a jsou skvělým svědectvím o hlasových možnostech pěvkyně s dokonalým a smyslným frázováním i lehkostí tónu. Pozoruhodná je práce s výrazem u tak rozdílných žánrů. Soubor doplňuje záznam Bizetovy Carmen v podobě filmové inscenace z roku 1967 se soundtrackem Herberta von Karajana s vynikajícími dalšími protagonisty (Mirella Freni, Jon Vickers, Justino Díaz).
Pečlivě vypravený box obsahuje také osmačtyřicetistránkový booklet se zcela novým rozhovorem s pěvkyní, která se stále věnuje pedagogické práci. Zůstává velkou škodou, že řada pozoruhodných výkonů Grace Bumbry, především v sopránových partech, nebyla fixována ve studiových nahrávkách. Například její Salome a Tosca by si zcela určitě zasloužily kompletní záznamy.
Hudební úsměv
Americká sopranistka Lynne Strow Piccolo (narozena 1947), jedna z předních zpěvaček dramatického italského oboru osmdesátých a devadesátých let dvacátého století požádala manžela, aby nahrál její vystoupení v nové roli s pomocí nového miniaturního magnetofonu. Manžel, poněkud znervóznělý novým úkolem, poctivě mačkal nahrávací spínač v okamžiku jejích vstupů na scénu, ale již na počátku se přehmátl a tiskl tlačítko Stop. Překvapená pěvkyně pak po představení na záznamu slyšela vše ostatní, jen ne svou roli.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
