Janáčkova Bystrouška ve světě dětské prostituce

Soustavnou jevištní kariéru ukončila vystoupením v roce 1997 v Lyonu v roli Klytaimnestry ve Straussově Elektře. Senzační bayreuthský debut v roli Venuše ve Wagnerově Tannhäusserovi v roce 1961 budil značnou pozornost tisku a všech médií. Jako první pěvkyně tmavé pleti zde na tomto „posvátném“ místě, kde skryté rasové požadavky dekády ovlivňovaly výběr zpěváků, zlomila toto pravidlo díky angažmá zprostředkovaném Wielandem Wagnerem. Její vystoupení po boku Victorie de los Ángeles jako Alžběty a Wolfganga Wingassena sklidilo bezmezný obdiv a poněkud pochybný mediální titul Černá Venuše, který byl tehdy poctou její kráse i znamenité a vášnivé interpretaci, ji provázel celou dekádu. Nicméně rasový podtón v tomto označení byl signifikantní i pro umělecká angažmá celé řady pěvkyň afroamerického původu její doby. Z umělkyně se po bayreuthském angažmá rázem stala světově proslulá celebrita, čemuž pomohlo i pozvání do Bílého domu od Jacqueline Kennedy. Umělecký a společenský vzestup pěvkyně byl dlouhou dobu vzorovým příkladem emancipace pro generace Afroameričanů. Následovaly debuty na nejvýznamnějších operních scénách světa: 1963 Covent Garden, 1964 Teatro alla Scala a Wiener Staatsoper, 1965 Metropolitan opera v New Yorku. Nádherně témbrovaný vyšší mezzosoprán od začátku bez problémů zvládal sopránové výšky, a tak zařazovala party mezi oběma obory (Lady Macbeth, Carmen a Santuzza).

Prvním vyloženě sopránovým partem pak byla v roce 1970 Straussova Salome v Covent Garden, kterou o rok později následovala Tosca na scéně Met a v roce 1974 třeba také Janáčkova Jenůfa v Teatro alla Scala.

V repertoáru ale stále zůstávaly vášnivé mezzosopránové party jako Dalila nebo Eboli. Po zařazení Belliniho Normy (Martina Franca, 1977) například v téže inscenaci toho díla o rok později zpívala střídavě na scéně Covent Garden role obou hrdinek Normy i Adalgisy. Zařadila i dramatické party Cherubiniho Medei, vzrušené party z Verdiho oper (obě Leonory a Aidu) i Pucciniho Turandot. Jak se ale stává po přeškolení hlasu, ten jevil určitou tendenci vrátit se k původnímu přirozenějšímu rejstříku, a tak pěvkyně opět začala vystupovat v mezzosopránových partech. Skvělá pozdější kariéra zaznamenala několik vrcholů, například v inscenaci Berliozových Trojanů v nově otevřené Opéra Bastille, kde v inscenaci vystupovala se svojí dlouholetou rivalkou Shirley Verrett v roce 1991. Nahrávací průmysl ale ne vždy dokázal pružně reagovat na její kariéru, a tak kompletních operních studiových nahrávek má pěvkyně poskrovnu. Dostupnější jsou živé nahrávky v sopránových i mezzosopránových rolích, ale ne vždy je kvalita zcela vyhovující.

Předkládaný soubor firmy Deutsche Grammophon možná poněkud překvapí, protože na prvních čtyřech discích představuje velmi mladou pěvkyni jako oratorní interpretku v Händelových oratoriích Izrael v Egyptě (1957) a Juda Makabejský (1958) s většinou předních anglo-amerických sólistů pod taktovkou Maurice Abravanela u pultu Utah Symphony. Pátý disk obsahuje nejznámější árie mezzosopránového repertoáru (Gluck, Mascagni, Bizet, Gounod, Saint-Saëns, Čajkovský, de Falla, Verdi) a šestý disk představuje pěvkyni v její slavné roli Venuše a v nejproslulejších Verdiho áriích; výběr je doplněn Brahmsovými písněmi. Písňovým opusům je věnován i disk číslo sedm (Schubert, Brahms, Liszt, Wolf). Překvapením je osmý disk s poněkud zapomenutým soul-popovým recitálem With Love, na kterém zaznívá i slavný duet s Dionne Warwick Just Like a Woman. Nahrávky prošly vynikajícím remasterováním (Händel) a jsou skvělým svědectvím o hlasových možnostech pěvkyně s dokonalým a smyslným frázováním i lehkostí tónu. Pozoruhodná je práce s výrazem u tak rozdílných žánrů. Soubor doplňuje záznam Bizetovy Carmen v podobě filmové inscenace z roku 1967 se soundtrackem Herberta von Karajana s vynikajícími dalšími protagonisty (Mirella Freni, Jon Vickers, Justino Díaz).

Pečlivě vypravený box obsahuje také osmačtyřicetistránkový booklet se zcela novým rozhovorem s pěvkyní, která se stále věnuje pedagogické práci. Zůstává velkou škodou, že řada pozoruhodných výkonů Grace Bumbry, především v sopránových partech, nebyla fixována ve studiových nahrávkách. Například její Salome a Tosca by si zcela určitě zasloužily kompletní záznamy.

Hudební úsměv
Americká sopranistka Lynne Strow Piccolo (narozena 1947), jedna z předních zpěvaček dramatického italského oboru osmdesátých a devadesátých let dvacátého století požádala manžela, aby nahrál její vystoupení v nové roli s pomocí nového miniaturního magnetofonu. Manžel, poněkud znervóznělý novým úkolem, poctivě mačkal nahrávací spínač v okamžiku jejích vstupů na scénu, ale již na počátku se přehmátl a tiskl tlačítko Stop. Překvapená pěvkyně pak po představení na záznamu slyšela vše ostatní, jen ne svou roli.