Janáčkova filharmonie po úspěšné hamburské misi triumfovala i v Opavě

Janáčkova filharmonie zavítala v úterý 24. září 2019 do Opavy. Na třetím abonentním koncertu, který tentokrát proběhl jako součást 62. ročníku festivalu Bezručova Opava, zazněla Beethovenova 9. symfonie. Sólových partů se zhostili Kateřina Kněžíková, Roksana Wardenga, Ľudovít Ludha a Martin Gurbaľ. Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala a provedení řídil estonský dirigent Risto Joost.
Risto Joost, Janáčkova filharmonie Ostrava, Český filharmonický sbor Brno – Opava 2019 (foto Martin Kusyn)

Koncert ostravských filharmoniků byl reprízou úspěšné víkendové mise, během níž Janáčkova filharmonie vystoupila v hamburském sále Elbphilharmonie. V Opavě došlo k určitým personálním a programovým změnám: mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou vystřídala polská pěvkyně Roksana Wardenga. Program byl také zredukován: v Hamburku kromě Beethovenovy poslední symfonie zazněla také Sukova Pohádka.

Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena byla psána přibližně v letech 1817–1823. Její koncepce však uzrávala mnohem déle: už v rané kantátě z roku 1790 se objevují myšlenky sbratření lidstva a vnitřního i vnějšího míru. První skici k symfonii vznikly už v roce 1809, ale konkrétní schéma Beethoven začal realizovat až v roce 1817. Zejména první tři věty skladatel úporně promýšlel. Nápad zakončit symfonii sborově vzniknul o rok později. Vrcholné dílo symfonické tvorby se závěrem na Schillerovu ódu An die Freude (Na radost) je milníkem v dějinách evropské hudby. Poprvé se zde objevuje ve finále sborové těleso a čtyři sólisté. Sluší se připomenout, že tento více než hodinový kolos napsal skladatel jako zcela neslyšící a vážně nemocný člověk.

Risto Joost, Janáčkova filharmonie Ostrava, Český filharmonický sbor Brno – Opava 2019 (foto Martin Kusyn)

Akustické dispozice opavského kostela sv. Václava jsou k hudební produkci příhodné. Je dobře, že symfonie zazněla právě v tomto zvukově, výtvarně i architektonicky unikátním interiéru. První větu Allegro, ma non troppo, un poco maestoso zahájil orchestr pod taktovkou Risto Joosta s přesvědčivou souhrou, výraznou tektonikou, instrumentální prokresleností a napětím. Elementární motiv, který Romain Rolland charakterizoval jako osudový, byl dobře gradován, dirigent vnímal jeho monolitní celistvost a vedl jej k výstavbě náladově sevřené, dramaticky vyostřené a stavebně ukázněné. Meditativně zachmuřená atmosféra byla důsledně traktována výborně hrajícími filharmoniky, kteří v souhře i sólových úlohách imponovali technickou jistotou i výrazovou brilancí.

Ani druhá scherzová věta Molto vivace nepostrádala velkorysý dynamický tah stupňovaný implicitním napětím hudebního materiálu. V četných fugových imitacích orchestr neztrácel rytmickou jistotu a dokázal vykreslit kolorit se strhující vášnivostí, v idylickém triu naopak měl příjemně nenucený, folklorně zabarvený ráz. Meditativní Adagio molto e cantabile bylo interprety koncipováno na bázi srozumitelné melodické linie, jež potěšila kantabilitou a lyrickou zpěvností. Sofistikovaný a měkký zvuk umí Janáčkova filharmonie nejen ve smyčcích a dřevech, příjemným potěšením byly i výkony v žestích.

Závěrečné grandiózní finále mělo příchuť výjimečnosti. V instrumentálním úvodu se zopakovaly motivické úryvky z předešlých vět, v kostelní akustice vynikla fanfára dechových nástrojů i recitativní fráze violoncell a kontrabasů. Joost a orchestr vedli Beethovenovu filozofickou výpověď s ohledem na tematickou jednotu a integritu k předešlým větám. V druhé, kantátové části finální věty se sešli excelentní sólisté a sbor. Recitativní barytonové sólo zazpíval Martin Gurbaľ s razancí a vitalitou. Pochodový rytmus sborové písně měl dobrou pregnanci a přesnost, ve flexibilní dynamice Českého filharmonického sboru Brno se dobře vyjímal sametový soprán Kateřiny Kněžíkové a výrazově tvárný tenor Ľudovíta Ludhy. V kvartetu sólistů nezaniknul ani libozvučný hlas polské mezzosopranistky Roksany Wardengy.

Provedení Beethovenovy 9. symfonie v Opavě mělo hymnickou honosnost a vyvolalo intenzivní pocit radosti, která pronikala až do morku kostí. Tak to vypadá jedině tehdy, když se sejde jednotná interpretační synergie, zodpovědná hudební komunikace a touha po přesahu. Pozitivní a grandiózní závěr nenechal nikoho na pochybách, že zdejší publikum bylo svědkem provedení skutečně pamětihodného. Jednomyslný standing ovation byl rozhodně zasloužený. Pamětníci, kteří v Opavě zažili dřívější provedení této velkolepé symfonie, mohou srovnávat. Jisté je, že se jednalo o důstojnou interpretaci, jež patřila v tuzemském kontextu k těm nejlepším.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na