Janáčkova filharmonie po úspěšné hamburské misi triumfovala i v Opavě
Koncert ostravských filharmoniků byl reprízou úspěšné víkendové mise, během níž Janáčkova filharmonie vystoupila v hamburském sále Elbphilharmonie. V Opavě došlo k určitým personálním a programovým změnám: mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou vystřídala polská pěvkyně Roksana Wardenga. Program byl také zredukován: v Hamburku kromě Beethovenovy poslední symfonie zazněla také Sukova Pohádka.
Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena byla psána přibližně v letech 1817–1823. Její koncepce však uzrávala mnohem déle: už v rané kantátě z roku 1790 se objevují myšlenky sbratření lidstva a vnitřního i vnějšího míru. První skici k symfonii vznikly už v roce 1809, ale konkrétní schéma Beethoven začal realizovat až v roce 1817. Zejména první tři věty skladatel úporně promýšlel. Nápad zakončit symfonii sborově vzniknul o rok později. Vrcholné dílo symfonické tvorby se závěrem na Schillerovu ódu An die Freude (Na radost) je milníkem v dějinách evropské hudby. Poprvé se zde objevuje ve finále sborové těleso a čtyři sólisté. Sluší se připomenout, že tento více než hodinový kolos napsal skladatel jako zcela neslyšící a vážně nemocný člověk.
Akustické dispozice opavského kostela sv. Václava jsou k hudební produkci příhodné. Je dobře, že symfonie zazněla právě v tomto zvukově, výtvarně i architektonicky unikátním interiéru. První větu Allegro, ma non troppo, un poco maestoso zahájil orchestr pod taktovkou Risto Joosta s přesvědčivou souhrou, výraznou tektonikou, instrumentální prokresleností a napětím. Elementární motiv, který Romain Rolland charakterizoval jako osudový, byl dobře gradován, dirigent vnímal jeho monolitní celistvost a vedl jej k výstavbě náladově sevřené, dramaticky vyostřené a stavebně ukázněné. Meditativně zachmuřená atmosféra byla důsledně traktována výborně hrajícími filharmoniky, kteří v souhře i sólových úlohách imponovali technickou jistotou i výrazovou brilancí.
Ani druhá scherzová věta Molto vivace nepostrádala velkorysý dynamický tah stupňovaný implicitním napětím hudebního materiálu. V četných fugových imitacích orchestr neztrácel rytmickou jistotu a dokázal vykreslit kolorit se strhující vášnivostí, v idylickém triu naopak měl příjemně nenucený, folklorně zabarvený ráz. Meditativní Adagio molto e cantabile bylo interprety koncipováno na bázi srozumitelné melodické linie, jež potěšila kantabilitou a lyrickou zpěvností. Sofistikovaný a měkký zvuk umí Janáčkova filharmonie nejen ve smyčcích a dřevech, příjemným potěšením byly i výkony v žestích.
Závěrečné grandiózní finále mělo příchuť výjimečnosti. V instrumentálním úvodu se zopakovaly motivické úryvky z předešlých vět, v kostelní akustice vynikla fanfára dechových nástrojů i recitativní fráze violoncell a kontrabasů. Joost a orchestr vedli Beethovenovu filozofickou výpověď s ohledem na tematickou jednotu a integritu k předešlým větám. V druhé, kantátové části finální věty se sešli excelentní sólisté a sbor. Recitativní barytonové sólo zazpíval Martin Gurbaľ s razancí a vitalitou. Pochodový rytmus sborové písně měl dobrou pregnanci a přesnost, ve flexibilní dynamice Českého filharmonického sboru Brno se dobře vyjímal sametový soprán Kateřiny Kněžíkové a výrazově tvárný tenor Ľudovíta Ludhy. V kvartetu sólistů nezaniknul ani libozvučný hlas polské mezzosopranistky Roksany Wardengy.
Provedení Beethovenovy 9. symfonie v Opavě mělo hymnickou honosnost a vyvolalo intenzivní pocit radosti, která pronikala až do morku kostí. Tak to vypadá jedině tehdy, když se sejde jednotná interpretační synergie, zodpovědná hudební komunikace a touha po přesahu. Pozitivní a grandiózní závěr nenechal nikoho na pochybách, že zdejší publikum bylo svědkem provedení skutečně pamětihodného. Jednomyslný standing ovation byl rozhodně zasloužený. Pamětníci, kteří v Opavě zažili dřívější provedení této velkolepé symfonie, mohou srovnávat. Jisté je, že se jednalo o důstojnou interpretaci, jež patřila v tuzemském kontextu k těm nejlepším.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]