Janáčkova Káťa Kabanová

Několik poznámek ke genezi a recepci opery

„Je mi jí líto“, zpívá Varvara v prvním jednání Janáčkovy v pořadí šesté opery Káťa Kabanová. A tento soucit s psychicky týranou ženou by mohl být mottem nejedné skladatelovy opery. Vždyť většina Janáčkových oper řeší problematiku jedince, který je utlačován společenskými danostmi a konvencemi, a pokud se jim vzepře, má to v nejednom případě fatální důsledky; Kostelnička, aby uchránila Jenůfu před pohrdáním vesnické společnosti, raději na sebe bere smrtelný hřích a zabíjí nemanželské dítě. Míla a Živný v Osudu nemohou šťastně a svobodně žít, neboť je pronásledují následky mladického selhání, které končí smrtí Míly. Káťa je za projevenou mimomanželskou lásku dohnána k sebevraždě a následky společenské represe pozorujeme i v opeře Z mrtvého domu.

Když Janáček navštívil 5. prosince 1919 v brněnském Národním divadle premiéru Pucciniho Madame Butterfly, napsal své múze Kamile Stösslové (1891 – 1935): „Přišel jsem právě z divadla. Dávali Butterfly; jedna z nejkrásnějších a nejsmutnějších oper. Měl jsem Vás pořád na očích. Butterfly je též malá, černovlasá. Tak nešťastná jako ona nemůžete už nikdy být.“ Je nesporné, že opera, která měla premiéru v roce 1904 necelý měsíc po premiéře Janáčkovy Její pastorkyně, měla na vzniku Káti Kabanové nemalý podíl. Je pravděpodobné, že Janáček ji znal již z dřívějšího brněnského nastudování, avšak ve spojení s citovým vztahem ke Kamile Stösslové k němu promlouvalo emotivní vyznění opery daleko výrazněji. O zhudebnění Ostrovského dramatu Bouře, které se stalo předlohou k libretu Káti Kabanové, uvažoval Janáček již před zhlédnutím Pucciniho Madame Butterfly v roce 1919, ale teprve pod dojmem právě zhlédnutého představení byl citově naladěn na novou práci. Mimochodem Janáček prokazatelně navštívil inscenaci této opery ještě v dubnu 1920. Madame Butterfly i Káťa Kabanová v sobě nesou bezvýchodný smutek, jakousi intimní tragiku podanou zvláštním – lyrickým jazykem bez pompézních gest, ačkoliv každý ze skladatelů jej dociluje naprosto odlišnými postupy. Obecně lze říci, že Pucciniho přístup k tomuto žánru je ještě v intencích konce 19. století, naproti tomu Janáček se svými střízlivými prostředky spadá do století dvacátého.

O Ostrovského Bouři coby případném materiálu k práci na nové opeře začal Janáček uvažovat počátkem roku 1919, kdy mu bylo bezmála šedesát pět let. V tomto věku bychom očekávali spíše zklidnění, ale u Janáčka tomu bylo přesně naopak. Od pražské premiéry Její pastorkyně v roce 1916 se pro stárnoucího skladatele jako mávnutím kouzelného proutku vše změnilo. Z brněnského outsidera se stal během krátké doby jeden z nejrespektovanějších tvůrců 20. století.
Může tedy působit překvapivě, že hned po dokončení práce na Výletech páně Broučkových se Janáček počátkem roku 1919 začal poohlížet po vhodném námětu pro další operu. Z té doby se nám dochovalo cenné svědectví ředitele českého Národního divadla v Brně Václava Jiřikovského (1891-1942) z roku 1931: „…Hledal sujet. Přišel také ke mně a svěřil se mi se svým plánem. Upozornil jsem ho na řadu zajímavých námětů z básní a dramat, které podle mého mu mohly ležet, mezi jinými také Hviezdoslavovu báseň Žena hajníkova, Ogrizovičovu Hasanaginicu a Ostrovského Bouři. Janáček ihned si opatřil knihy. Po čase přišel opět. Zaujal ho Ostrovský. Viděl v Bouři syrovou zemitost, která mu svědčila. Janáček byl zosobněním živelnosti Ostrovského dramatické dikce, jeho vášnivá zaujatost pro skutečnost dialogů a pro melodickou realitu jsou skutečně nejzajímavějším rysem Janáčkovy umělecké povahy. Ostrovský zaujal Janáčka tak silně, že o něm hovořil s naprostou jistotou, ačkoliv měl ještě o několika povahových rysech a o několika situacích svoje pochyby. Debatoval o nich velice zaujatě a já cítil, že tyto pochyby jsou již tvůrčím procesem. O postavách Ostrovského dramatu mluvil s takovou opravdovostí a takovým zájmem o jejich osud, že zdánlivé chyby těchto postav, které mu takto vyvstávaly, byly jen dětskými přestupky v očích tvůrce, přestupky, z nichž rostl již předem dramatický konflikt Janáčkovy Káti. Abych jej ještě utvrdil v jeho rozhodnutí, uvedl jsem Bouři v činohře dne 29. března 1919 v režii Auerswaldově. Provedení, které bylo tehdy velice pěkné, dokončilo samo Janáčkovu tvůrčí představu a Janáček začal se skizzováním Káti Kabanové.“

Úryvek ze studie muzikologa Mgr. Jiřího Zahrádky Ph.D., publikované v programové brožuře k inscenaci Káti Kabanové v Národním divadle v Praze v roce 2010

Z předchozích inscenací v Národním divadle:

30.11.1922 – Miloslav Jeník (Boris)

3.6.1964 – Libuše Domanínská (Káťa)

3.6.1964 – Jaroslava Procházková (Kabanicha), Karel Berman (Dikoj)

9.4.1992 – Jiřina Marková (Káťa)

foto archiv ND Praha