Legendární úvod oratoria mě překvapil a trvalo mi, než jsem se s věcí srovnal. Důvodem byla nerovnováha mezi jednotlivými hlasovými skupinami sboru – seděl jsem v podstatě ve středu parteru Rudolfina, a i tak byla značně slyšitelná: alty a basy co do hlasitosti zanikaly. Přitom například o basu v tomto čísle nelze říct, že by byl přirozeně neznělý z důvodu hlasové polohy. Skupina sopránů naopak dominovala (sopránová skupina měla o zpěvačku víc než ostatní, nevím proč). Když se přidalo ještě několik nástupů, kdy posluchač zaslechl konkrétní jednotlivce, nikoli kompaktní zvuk sboru, začal jsem pochybovat o kondici vokálního tělesa. Nakonec jsem se brzy upokojil, že je vše v pořádku – úvodní číslo je zkrátka vcelku pěvecky nevstřícné. Sbor se rychle rozehřál.
Pokud se někdo do provozní teploty dostávat nepotřeboval, byl to Sebastian Kohlhepp v roli evangelisty. Part je to přitom velmi náročný a dobře se na něm ukáže míra komplexity zpěvákova umu. Kohlhepp zvládl všechno s mistrovskou samozřejmostí. Forte i piano, kantilénu i běhy, výraz beznadějně plačtivý i vzrušeně radostný. Především mě však uchvátila tenorova intonační jistota – na evangelistově notové osnově najdeme velké množství různých „zatáček“. Petrův hořký pláč („Weinete bitterlich“) po zapření Ježíše byl v jeho podání uchu lahodící, a to nejen intonačně. A konečně, jím ztvárněné bičování nařízené Pilátem („Und geißelte ihn“), tempově zběsilá pasáž, jakbysmet. Prvotřídní jakost, bezvadný výkon.
Někteří evangelisté si berou na starost též tenorové árie, to však nebyl případ tohoto provedení – obstaral je Tobias Hunger. Přinesl vzruch, napětí, prožitek, avšak také některé diskutabilní faktory: rušivě působí příliš prudké nádechy a různé další spíše nadbytečné pohyby (ve většině případů pro mě nesouvisely s významem textu), především však hlasová kultura, která v podstatě rezignuje na hrudní rejstřík – témbr byl světlý až „náctiletě“. Vstupů se chopil zodpovědně, zanechal však dojem nevytříbenosti, neuhlazenosti, nepříjemného neuroticismu.
Altistka Julia Böhme, která nahradila indisponovanou Henriette Gödde, jako by na sobě ve svém úvodním čísle dala znát určitou nervozitu a neklid neobvykle krátké přípravy na koncert. Její úvodní vstup byl nevýrazný, bojácný, nejistý. V druhém jejím čísle však – snad podpořena nádherným přednesem Hany Flekové, hráčky na violu da gamba – ukázala své světlé stránky a naprosto napravila dojem. Její zlomené, niterné, srdceryvné podání árie Es ist vollbracht se mi stalo emocionálním vrcholem večera.
Sophie Junker, sopranistka, měla na starosti taktéž dvě árie. První Ich folge dir gleichfalls proběhla v pořádku, byť výrazově se mohla snad malinko zjemnit vzhledem k textu. Druhou árii Zerfließe mein Herze pak hodnotím jako protrápenou. Ano, je obtížná a některé intervalové skoky nejsou zrovna příjemné, ale ve srovnání s ostatními čísly koncertu neobstála: častokrát byla „pod tónem“ a mnohé z držených tónů neměly potřebnou kultivovanou klenutost – zpívala nadoraz, bez rezervy.
Basbaryton Matthias Winckhler v roli Ježíše prezentoval krásně uvolněné, přirozené zpívání, avšak (opět) místy nenacházel kýženou intonační jistotu. Christian Immler, zástupce stejného hlasového oboru, působil jako skvělý Pilát (též důstojným vzezřením). Náklonnost ve mně vzbudila jeho ochota neužívat not v kratších vstupech, kdy se s plnou vervou zaměřil na adekvátní výraz a častokrát se trefil do černého. Snad nejvíce z celé produkce jsem byl zvědav na část Eilt, ihr angefochtnen Seelen, jednoznačně nejnepříjemnější číslo z hlediska provedení: Luksovo svižné tempo v kombinaci s drobnými rytmickými hodnotami při jakýchsi „protirytmech“ mezi sólistou a orchestrem, kdy navíc „vpadávky“ sboru na slovo „Wohin?“ jsou mimo těžké doby, rytmicky neintuitivní a nepravidelné. Strašně těžké! Naprosto mimoděk se mi rozbušilo srdce ve smyslu: „Zvládnou to?“ Zvládli to, byť přesvědčivý výkon zpěváků si představuji jinak.
Collegium Vocale 1704 zanechalo opět velmi pozitivní dojem, předvedlo mnoho výrazových poloh. Nádherně měkký tón těleso vytvořilo například při chorálu Durch dein Gefängnis, Gottes Sohn, naopak nekompromisní energií sršelo třeba v chromatických sborech Wäre dieser nicht ein Übeltäter a Wir dürfen niemand töten. Několikrát byla též k slyšení detailně propracovaná artikulace a mnohému zpívanému textu byl přidělen náležitý výraz – vždy dobře korespondující s významem slov. Výkonu souboru instrumentalistů, Collegiu 1704, není co vytknout – sehranost tělesa je dobře patrná.
Obecně mi velmi konvenovalo plynulé navazování jednotlivých čísel bez zbytečných prostojů; budilo příjemný pocit přirozeného spádu kompozice. K pauze mezi díly tak došlo jakoby překvapivě brzy, k úvaze mi přijde její vynechání. Václav Luks zaslouží obdiv též za nepřetržitou bedlivou soustředěnost a pevné vedení po všech hudebních přechodech. Provedení, nejen tomuto, vždy vtiskne jasný tvar. Svým nakažlivým entuziazmem nabízí své pojetí ostatním účinkujícím a ti mu vděčně a rádi vyhoví. Hlavně jeho zásluhou mívají koncerty Collegia 1704 i radostný nádech.
Janovy pašije
12. dubna 2022, 19.30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program:
Johann Sebastian Bach: Janovy pašije BWV 245
Účinkující:
Sebastian Kohlhepp – evangelista
Sophie Junker – soprán
Julia Böhme – alt
Tobias Hunger – tenor
Christian Immler – Pilát, baryton
Matthias Winckhler – Ježíš, bas
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent
