Japonské putování PKF – Prague Philharmonia

Japonsko je zemí zaslíbenou pro klasickou hudbu, není tedy divu, že je přáním každého manažera či ředitele orchestru, aby zrovna ten jeho měl možnost získat zajímavý kontrakt s agenturou na turné v této destinaci.

Důvodů je několik. Jde o velmi důležitou událost pro prestiž tělesa a jeho sebevědomí, možnost seznámení se s kulturou, která je na rozdíl od té naší naprosto odlišná, a v neposlední řadě, je to země, kde se za určitých podmínek ještě může roční rozpočet orchestru zajímavě revitalizovat. PKF – Prague Philharmonia se turné po Japonsku za její dvacetiletou existenci podařilo nyní již posedmé a já jsem měl štěstí, že jsem mohl být pokaždé u toho.

Do Země vycházejícího slunce se tehdejší Pražská komorní filharmonie vypravila poprvé před osmnácti lety, což znamenalo pro většinu jejích členů vůbec první seznámení s touto destinací. Dnes jsou to ostřílení harcovníci, kteří přesně vědí, co všechno si mají sbalit do kufru, aby splňoval váhovou normu a zbytečnosti zůstaly doma.

PKF přiletěla do Tokia s mezipřistáním v Dubaji. Je to sice trochu časově delší varianta než jiné lety do Japonska, ale na oplátku si celý orchestr užíval zázemí a komfortu Boeingu 777-300 a palubního servisu společnosti Emirates.

Po přistání na tokijském letišti Narita a uvítání zástupcem pořadatelské agentury nám bylo sděleno, že možná budeme cestovat do Sappora – tedy dějiště našeho prvního koncertu – vlakem, a nikoli letecky, jak bylo původně naplánováno, poněvadž tam zuří sněhová bouře a náš let byl zrušen. Hezky nám to začíná, pomyslel jsem si, když po téměř osmnácti hodinách cestování budeme muset další den zvládnout desetihodinovou porci sezení v šinkansenu. Ale i to jsou situace, které vás v Japonsku mohou potkat. Začali jsme připravovat krizové řešení a vhodné naplánování sdělení této informace směrem k orchestru, poněvadž prvotní panika by zcela jistě nepřispěla k psychické pohodě hráčů. Naštěstí nám počasí ukázalo svoji příznivou tvář a my jsme mohli v klidu odletět z Hanedy, dalšího významného letiště v Tokiu.

Sapporo nás přivítalo studeným větrem a sněhovou přikrývkou. Je to město, které je proslulé nejen svými skokanskými můstky, olympijskými hrami, ale také přípravami na Snow Festival, který patří k největším japonským eventům, na který se sjíždějí miliony turistů. Je to excelentní přehlídka různých ledových soch a skulptur, které vytesávají studenti místních středních škol.

Koncertní sál v Sapporu, zvaný Kitara Hall dokazuje, proč sem jezdí orchestry z celého světa. Vynikající akustika, skvěle vybavené zázemí a kapacita pro dva tisíce posluchačů. Vedení agentury nám na dnešek hlásí „sold out“, což je pro začátek turné skvělá zpráva. Na programu jsou oblíbení „japonští“ autoři Bedřich Smetana s Antonínem Dvořákem, sólistou večera je slovutný a obdivovaný violoncellista Mischa Maisky. Svým pojetím Dvořákova violoncellového koncertu Mischa přivádí japonské publikum do varu a Novosvětská symfonie tuto krásnou atmosféru završuje a dokončuje. Nastává klasický pokoncertní  sled událostí. Poděkování šéfdirigentovi PKF Jakubu Hrůšovi, sólistovi i organizátorům.

Čeho se vám dostane v této zemi vrchovatě kromě jiných zážitků a vjemů, je pocit, že klasická hudba v životě Japonců hraje skutečně mimořádnou roli. Jejich soustředěnost při koncertech, přirozená pokora a obdiv k umělcům, které považují za ztělesnění něco „vyššího“, se nedá zkrátka popsat, ale musí se zažít. Jsem zde již poněkolikáté, ale pokaždé ve mně vzbudí mrazení, když vidím tu frontu posluchačů, kteří naprosto ukázněně a spořádaně trpělivě čekají, než na ně dojde řada, aby si mohli vyžádat autogram vystupujících hudebníků.

Po koncertě zpravidla hráči zaslouženě relaxují v některé z místních restaurací a dohánějí spálené kalorie na pódiu. Není se také čemu divit, Japonsko je proslulé svojí kuchyní a ten, kdo neochutnal sushi a sashimi, jako kdyby tu ani nebyl. Japonská strava je však natolik pestrá a rozmanitá, že by bylo škoda nezkusit i něco jiného. Sapporo je navíc díky své gastronomii obzvláště známé.

Kolos koncertního turné se začíná rozjíždět na plné otáčky a přelétáme zpět do Tokia. Tokio je tepající srdce celého Japonska, které soustřeďuje centrum finanční, ekonomické a politické moci, ale také kultury. Je to světová metropole se vším všudy. Na nejdražší ulici světa, tokijské Ginze září tisíce a tisíce světelných reklam a startuje noční byznys. Pro Evropana je zprvu velmi těžké pochopit, jak může naprosto spolehlivě fungovat dopravní a městská infrastruktura při takovém počtu lidí (Tokio má cca 15 milionů obyvatel), že se nezhroutí systém a vše pracuje jako hodinky. Až po čase si člověk uvědomí, že je to naprosto přesnou koordinací jednotlivých činností, zodpovědností, přirozenou touhou člověka udělat svůj díl práce co možná nejlépe a především úctou jednoho k druhému i k sobě samým. Zkrátka tuto zemi máme v čem dohánět, a to nejen v oblasti technologií a elektroniky.

V Tokiu máme zorganizovány dva koncerty – v Metropolitan Arts Theatre a Suntory Hall. V Metropolitanu budeme hrát poprvé po dlouhé době, ale již při příjezdu k hale jsme si jistí, že půjde opět o skvělý sál s výtečnou akustikou. Smetanova Má vlast zde skutečně zní, jako když jste obloženi surroundovým efektem.

Po koncertě děkuji hráčům, aspoň těm, které potkám, než se probiji z auditoria do zákulisí, za předvedený výkon a narážím na ředitele naší agentury. V záchvatu dojmu z úžasných japonských sálů se ptám na podmínky hráčů a japonských orchestrů. Byl jsem přesvědčen, že kultura, kterou jsem okolo sebe viděl, je bohatě subvencována ze státních či městských zdrojů a hudebníci se zde mají jako v ráji. Leč odpověď mne trochu zmrazila a umírnila mé vzplanutí k japonskému sofistikovanému způsobu financování umění.

Je zde celkem 82 orchestrů a jednoduše řečeno pouze dvěma z nich financování kompletně kryje stát a město (NHK Symphony Orchestra Tokyo, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra) a zcela zvláštní status má Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, který je financován nejrozšířenějším deníkem v Japonsku téhož jména (něco jako kdyby český orchestr byl financován například Mladou frontou). Všichni ostatní jsou založeni na podobném principu jako PKF, tedy na vícezdrojovém financování.

V den druhého tokijského koncertu v Suntory Hall má orchestr naplánovanou zkoušku až na odpoledne, a tak se snaží každý načerpat sílu po svém. Někdo vyrazí do města za nákupy či návštěvou nějaké pamětihodnosti, další cvičí na hotelovém pokoji, jiný se zabaví joggingem. Každý se však snaží pečlivě se připravit na večer, protože tuší, že půjde o jeden z vrcholů turné. Bodejť by ne, Suntory Hall je taková „japonská Carnegie Hall“ a vystupují zde nejvěhlasnější orchestry. Samotný vstup je impozantní, díky nádherným mozaikám a obrovskému křišťálovému lustru vévodícímu lobby sálu. Pokud tu chcete organizovat koncert, můžete si být jistí, že si vás management tohoto domu pořádně „proklepne“, než vás do něj pustí, a o termín musíte požádat aspoň dva roky dopředu.

Průběh koncertu mi dává za pravdu a publikum nechce pustit orchestr z pódia. Po koncertě potkávám hráče na cestě zpátky do hotelu a na jejich tvářích vidím únavu, ale i pocit skvěle odvedené práce a uspokojení. Přeju jim to, zaslouží si jej.

Během krátkého rozhovoru o pauze s Mischou Maiským se dozvídám, že to je jeho třiačtyřicátá (!!) návštěva Japonska, o němž mluví velmi láskyplně a vřele. Jsem ohromen tryskající dávkou energie, optimismu a charismatu tohoto sedmašedesátiletého umělce. Vůbec nerozumím tomu, že je schopen ve svém věku takovým senzačním způsobem zahrát Dvořákův cellový koncert.

Mischa mi říká, že to je v principiálním pohledu na život a ve vnímání světa. Prozradil mi, že když natáčel Dvořákův koncert s Leonardem Bernsteinem na CD, znamenalo to pro Bernsteina první zevrubnější seznámení s tímto koncertem, a to mu bylo prosím pěkně sedmdesát let!! Zní až neuvěřitelně, že jedno z nejznámějších Dvořákových děl a snad nejpopulárnější koncert violoncellové literatury poznal podrobně až v takovém věku.

Cestou z koncertního sálu potkávám nepředstavitelně dlouhou frontu zájemců o podpis Jakuba Hrůši a Mischi Maiského. Pan šéfdirigent mi po koncertě říkal, že mu během večera vytrávilo, ale když vidím toho dvojitého hada nadšenců, točícího se téměř od vstupní haly Suntory Hall až k jeho stolu, zřejmě se své porce nějaké japonské kulinářské pochoutky hned tak nedočká.

Bohužel koncertní turné však nejsou vždy jen krásné výkony, poznávání exotických zemí či jejich turistických skvostů, nýbrž jsou to také náročné a vyčerpávající sledy dnů, které berou fyzické i psychické síly hudebníkům, což se pochopitelně odráží i na jejich zdravotním stavu. Naštěstí jsme podobnou indispozici hudebníka museli řešit jen jednou a po krátkém odpočinku byl opět připraven ke koncertnímu výkonu. V Tokiu nás také zastihla zpráva o skonu hudebního skladatele pana Jurkoviče. Tento popularizátor lidových písní a autor televizních Zpívánek napsal na objednávku PKF píseň, jež se stala velkým hitem našich dětských projektů v Rudolfinu. Čest jeho památce!

Dalším cílem naší japonské cesty bylo město s nenápadným názvem Kamakura s přibližně 180 tisíci obyvateli, asi 50 km jihovýchodně od Tokia. V japonských parametrech malá vesnice, avšak velká svým turistickým ruchem, někdy nazývaná „Kjótem východního Japonska“.

Jako ředitel hudebního tělesa opět zakroutím krkem nepochopením a mrzutým povzdechem vzpomenu na naši českou, respektive pražskou realitu při pohledu do sálu, který snese nejpřísnější akustická měřítka, že dosud podobného sálu v Praze není…

Po koncertě se orchestr přesunul do Yokohamy, odkud vyrazil šinkansenem do Ósaky. Musím se přiznat, že japonské vlaky mne zkrátka baví. Není fascinující jen jejich tvar, minutová přesnost na stovkách kilometrů, jejich rychlost, dokonalá tichost uvnitř vozu, ale ohromující skutečnost, že pokud si stoupnete na místo vyznačené na peroně, tak ten rozjetý kolos, řítící se rychlostí téměř 300 km za hodinu, zastaví dveřmi přímo naproti vám…

Po časově přesném (jak jinak) dojezdu do Ósaky následoval odchod do již připravených a vyhřátých autobusů, které nás dovezly do hotelu, a orchestr se mohl odebrat k zaslouženému odpočinku a relaxaci. „Zase další den za námi,“ pomyslel jsem si a v duchu jsem děkoval japonské agentuře za dokonalou organizaci celého dne.

Festival Hall Ósaka, 2700 míst v sále a pořadatel opět hlásí „sold out“. Je neuvěřitelné, že hala se pomalu zaplňuje do posledního místa na odpolední koncert. Mám trochu zvláštní pocit při uvědomění si skutečnosti, že to je poslední vystoupení Jakuba Hrůši v Japonsku s PKF v roli šéfdirigenta, nicméně tento dojem se rozplývá v okamžiku, kdy zazní první takty Smetanovy Vltavy.

Akustická dokonalost sálu násobí finální zážitek z konce koncertu a Jakub Hrůša po několika „děkovačkách“ téměř plynulou japonštinou oznamuje publiku název nadcházejícího přídavku.

Když poslouchám frenetičnost potlesku při závěrečných tónech Dvořákova 15. Slovanského tance, uvědomuji si, jakou službu prokazují čeští umělci na zahraničních scénách při prezentaci naší země.

Patří jim za to velký dík a uznání.

Z Ósaky pro Operu Plus
Radim Otépka

Autor je ředitelem PKF – Prague Philharmonia
Foto PKF-Prague Philharmonia