Jaroussky zahájil Struny podzimu

Struny podzimu vždy své posluchače potěší neotřelým nápadem, programem, který pátrá v neprobádaných končinách hudebního repertoáru či jinak posouvá hranice obvyklé interpretace klasické hudby. Ani zahajovací večer 17. ročníku v tomto směru nezklamal. Do Rudolfina 25. září festival pozval francouzského kontratenoristu Philippa Jarousského (1978) s barokním orchestrem Venice, kteří se vydali po stopách operního skladatele Nicoly Porpory (1686 – 1768).Večer pojal mladý kontratenorista jako poctu legendárnímu kastrátovi Farinellimu (po staletích znovu proslavenému díky stejnojmennému filmu nominovanému na Oscara). Porpora byl jeho učitelem a psal pro něj, stejně jako pro další dobové hvězdy tohoto hlasového oboru. Porporovu hudbu známe jen v omezené míře, jeho opery se již nehrají a na pódiu zaznívá podle Jarousského slov jen několik stále stejných árií. Mladý Francouz se proto rozhodl zazpívat recitál jen s jeho díly a představil nám sondy hned do několika Porporových oper: Ariadna na Naxu, Semiramide riconosciuta, Ifigenie v Aulidě, Semiramide regina dell‘Assiria, Orfeo a Polifemo. A je to hudba skutečně zajímavá, inspirativní a silná, srovnatelná s mistry baroka dnes mnohem hranějšími. Ostatně  – svého času zuřil v Londýně konkurenční boj mezi Porporou a Händelem, jenž skončil pro oba stejně neradostně: peníze došly a jejich operní společnosti se rozpadly.Po orchestrálním úvodu s dvěma sólovými hoboji ve Veraciniho Ouvertuře č. 6 g moll si Jaroussky naordinoval přetěžkou a velmi rychlou árii „Mira in cielo“ z Porporovy Ariadny na Naxu. Nevím, zda to byl šťastný úvod, protože jeho hlas a virtuózní pasáže nezněly příliš jistě. O mnoho lépe dopadla tklivá pomalejší „Si pietoso il tuo labbro“ z první Semiramis. Zde již citlivým výrazem a hezkým sametovým témbrem ve výškách potvrdil své kvality. Vivaldiho Koncert F dur pro dva lesní rohy pak vystřídal operní árie. Sólisté Alessandro Denabian a Elisa Bognettiová ukázali, jak nesmírně těžké je hrát na staré horny stavěné ještě bez ventilové mechaniky. Přesnost a ovladatelnost těchto v podstatě loveckých rohů je nesrovnatelná s moderními nástroji, přesto hráče Vivaldi nijak nešetřil a oba sólisté měli ve vysokých tempech plné ruce práce. Orchestr řídil vestoje od cemballa Andrea Marcon.Před přestávkou zařadil Jaroussky árii „Nel giá bramoso petto“ (Ifigenie v Aulidě) a ze Semiramis regina dell´Asiria rychlou „Come nave in ria tempera“. Jaroussky díky své obrovské hlasové technice zpívá rychlé figurace, které si nezadají s mrštností houslí, cembala či jiných nástrojů v orchestru. Zpívá rychlé pasáže a ozdoby „celým tělem“, rameny i břichem si pomáhá při práci s dechem, jakoby vyťukával svižné drobné notičky přímo bránicí. Jeho hlas je ve výškách příjemně flétnově zabarvený a vlastně působí stejně přirozeně jako soprán zpěvaček. Druhá polovina koncertu Jarousskému vyšla ještě brilantněji, zpíval árie z Orfea („Dell’amor piú sventurato“) a z Ifigenie v Aulidě („Le limpid’onde“). Pastorální atmosféru podtrhla sóla fléten a Jarousského hlas zde zněl ve výškách obzvlášť sladce a naléhavě, s citlivými průtahy a jemným vibratem. Všechny árie večera zpíval zpaměti. V programu byly k dispozici originální texty s překladem, většinou se jednalo o verše vzývající a opěvující lásku na pozadí antických příběhů. V následujících Geminianiho orchestrálních variacích La folia si zahráli virtuózní sóla zvláště koncertní mistři houslí a violoncell. U houslí to bylo na chvíli dobrodružné – prvnímu hráči se zřejmě něco stalo s nástrojem, ale „za pochodu“ to stihl spravit a odnesla to jen trochu rozhozená intonace (za což se později publiku omlouval posunky a krčením ramen při děkovačce), ale dohrál bez přerušení náročnou skladbu i se všemi bravurními sóly.

Závěr večera vygradoval árií „Alto Giove“ (Polifemo), kterou proslavil filmový snímek Farinelli, a ze stejné opery „Nell’attendere il mio bene“. Nadšené publikum si vytleskalo ještě dva přídavky. Jaroussky není v českém prostředí tak zcela nováčkem, spolupracoval již s českým ansámblem Musica Florea a uvedl s ním Zelenkovu hudbu. Soustředí se však hlavně na italský repertoár. S Venice Baroque Orchestra a dirigentem Marconem naopak vystupoval poprvé. Tento orchestr je vyhledávaným doprovodným tělesem pěveckých hvězd, spolupracoval například s Cecilií Bartoli, Magdalenou Koženou, Annou Netrebko ad.
Hodnocení autorky recenze: 75 %

Struny podzimu 2012
Farinelli a Porpora – žák a učitel
Philippe Jaroušky (kontratenor)
Venice Baroque Orchestra
Dirigent: Andrea Marcon
23. září 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
F.M.Veracini:
– Ouvertura č. 6 g moll pro dva hoboje, smyčce a continuo
N.Porpora:
– Mira in cielo (Arianna in Naxo)
– Si pietoso il tuo labbro (Semiramide riconosciuta)
A.Vivaldi:
– Koncert F dur pro dva lesní rohy, smyčce a basso continuo RV 538
N.Porpora:
– Nel gia bramoso petto (Ifigenia in Aulida)
– Come nave in ria tempesta (Semiramide regina dell’Assiria)
= přestávka =
N.Porpora:
– Dall’amour piu sventurato (Orfeo)
– Le limpid’onde (Ifigenia in Aulide)
– F.S.Geminiani:
– Concerto grosso d moll „La follia“
N.Porpora:
– Alto Giove (Polifemo)
– Nell’attendere il mio bene (Polifemo)

www.strunypodzimu.cz

Foto: Struny podzimu