Jedermann (Kdokoli) česky a s ambicemi

Ve spolupráci Divadla na Vinohradech a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vznikl originální hudebně-divadelní projekt, který spojuje činoherní mystérium Jedermann Huga von Hofmannsthala s hudbou Jeana Sibelia a Franka Martina.

Zasvěcenějšímu českému opernímu divákovi je jméno rakouského básníka a dramatika Huga von Hofmannsthala (1874–1929) známo především ve spojení s operami Richarda Strausse. Pro Strausse vytvořil v příkladném skladatelsko-libretistickém tandemu operní libreta od Elektry (1906) až po Arabellu (1929). Jeho dramatická tvorba je ale mnohem méně známá, i když německé soubory na našem území v meziválečném období jeho hry uváděly. Jen část jeho tvorby je přeložena do češtiny, posledním významnějším divadelním nastudováním byla lyrická hra Kristinčin návrat v překladu Josefa Balvína na scéně Národního divadla v sezoně 2000/2001.

Hugo von Hofmannsthall byl nesmírně kultivovaný spisovatel s obrovskou znalostí světové literatury a dramatické tvorby. Raná tvorba je ještě citelně ovlivněna symbolismem, později na něho měly vliv i generace vídeňských dekadentních autorů. Přesto postupy estetizující dekadence mu nebyly v dalším díle zcela vlastní, a právě spolupráce s Richardem Straussem odstartovala novou etapu jeho tvorby. Toto období je typické, také v souladu s neoklasicistními proudy ve světovém umění všech oborů té doby, orientací na efektní látky předchozích mnoha století v širokém záběru od antických námětů přes středověké divadlo až po vídeňskou frašku. Hofmannsthalův zájem o historické divadelní formy tak vyústil v několik autorsky samostatných „přepracování“ středověké a barokní dramatiky. Právě hra Jedermann je takovým dílem.

Složitá geneze středověké anonymní dramatické morality o smyslu křesťanského života začíná zřejmě u anglického textu Everymann (po roce 1458, tiskem poprvé 1510, český překlad s názvem Člověk Zdeňka Menharda ve skriptu Starší anglická literatura, Univerzita Karlova 1995). Zda jde o primární text nebo přepracování stejnojmenné hry z nizozemštiny (Elckerlicjk, poprvé tiskem 1495) se vedou spory již více než jedno století. Obsah hry je jednoduchý: Smrt, vyslaná Bohem na zem pro Člověka, mu dává na jeho naléhání a nářky časovou lhůtu, aby nalezl někoho, kdo by ho dobrovolně provázel na cestě z tohoto světa. Člověka postupně odmítají Přátelství, Rodina, Bohatství. Ochotni provázet jsou ho pak jen Dobré skutky a Víra. Člověk dojde vykoupení, protože před svým odchodem se účinně kál. Jak je z obsahu díla patrné, jde o náboženskou alegorii, jejímž základem jsou dialogy, místy koncipované jako „svár“ dvou principů. Ač by se mohlo zdát, že jde o mrtvý divadelní útvar, text vykazuje neobyčejnou živost a aktuálnost. První německý překlad pochází z roku 1540, záhy je přepracoval Hans Sachs (1549), ze kterého pak vyšla novodobá verze Richarda von Kralika z počátku dvacátého století. Hofmansthalova verze se pohybuje od pouhého překladu některých pasáží původní anglické předlohy až náročnou adaptaci, která se původním středověkým textem jen zcela volně inspiruje. Drama bylo dokončeno roku 1911 a od počátku dvacátých let je pravidelnou součástí Salcburského festivalu (Salzburger Festspiele), kdy je každoročně inscenováno na jevišti pod volným nebem, na takzvaném Domplatzu. Hofmannsthal společně s režisérem Maxem Reinhardtem (tvůrcem prvé salcburské režie Jedermanna) ostatně byli zakladateli místního festivalu. Literát festivalu věnoval i další úpravu středověké hry, ale Das Salzburger grosse Welttheater (1923, Salzburské velké divadlo světa) se setkalo s mnohem menším ohlasem. Mezi herci a inscenátory Jedermanna se během více než devadesáti sezon (vyjma let 1924 a 1944) vystřídalo mnoho vynikajících osobností rakouského, a vůbec německy mluvícího, divadla. Od legendárního herce Alexandra Moissiho, prvního salcburského Jedermanna, přes Maxmiliana Schella až po mnohé hvězdy současného divadla a filmu, jakou jsou Veronica Ferres, Ben Becker nebo také v posledních letech první páníček „Komisaře Rexe“ Tobias Moretti. Hra se stala pevnou tradicí v Salzburgu, ostatní rakouské scény ji zařazují do repertoáru jen omezeně, spíše se příležitostně uvádí v letních plenérech. Sestřihem mnoha archivním materiálů ze salcburských inscenací byla vytvořena filmová verze díla (Jedermann, režie Hannes Rossacher, 90´), která soutěžila na festivalu televizní tvorby Zlatá Praha v roce 2012.

Hra nemá v českých zemích zásadní inscenační praxi. Jako Hra o bohatci byla u nás poprvé uvedena v Zemském divadle v Brně roku 1930. V třicátých letech pak byla několikráte provedena pod názvem Kohokoli před Olomouckým dómem a na Svatém Kopečku (v úpravě a režii Oldřicha Stibora). Hra v češtině nebyla vydána tiskem, ve strojopisu existuje pouze překlad Karla Vettera s dalším odlišným názvem Bohatec a smrt, s podtitulem německá lidová pohádka. Zvolit výstižný titul v češtině se ukazuje zřejmě jako problém, a ani současná verze názvu Kdokoli se neukazuje jako ideální.

Díky zájmu o německou dramatiku ve Skandinávii se již záhy dočkala Hofmannsthalova hra scénické hudby od velikána Jeana Sibelia (1865–1957). Na objednávku Finského národního divadla v roce 1916 zkomponoval působivou hudbu ke hře, která obsahuje šestnáct samostatných čísel. Orchestrace vedle běžného obsazení orchestru předepisuje varhany a klavír, k nim přistupují i pěvecká sóla a smíšený sbor. Literaturou popisované Sibeliovy inspirační zdroje sahají od středověké chrámové hudby, barokní fanfáry až k modernistické tvorbě Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Hudební čísla jsou převážně ale kratšího rozsahu, větší soustředění hudebních čísel je především ve scéně slavnosti v Jedermannově domě a v závěrečné apoteóze díla. Text hry byl velkou inspirací i pro švýcarského skladatele Franka Martina (1890–1974), který vytvořil na Hofmannsthalovy texty 6 Monologe aus Jedermann (1943). Jde o koncertní cyklus závažného až tragického obsahu (témata jsou smrt a vykoupení), místy velmi expresivní hudební podoby. Písně se přibližují pozdním písňovým útvarům Alexandra von Zemlinského nebo Richarda Strausse. Původní verze předepisuje baryton doprovázený klavírem, v roce 1949 skladatel cyklus orchestroval a upravil pro vyšší ženský hlas. Na koncertních pódiích ale zcela převládla původní verze, kterou například vynikajícím způsobem nahráli Dietrich Fischer-Dieskau nebo José van Dam.Originální nápad dramaturgů Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Divadla na Vinohradech spojit hru se Sibeliovou scénickou hudbou a Martinovým písňovým cyklem zaslouží více než pochvalu. V novém překladu Věry Koubové vzniklo působivé představení v efektním prostoru Pražské křižovatky (kostel sv. Anny). Devadesátiminutové představení zasadila režisérka Jaroslava Šiktancová na menší jevištní prostor, ve kterém si zdařile pomohla spirálovou schodištní konstrukcí ukončenou krátkou rampou (scéna Pavel Kodeda).Poněkud diskutabilní se může zdát použití kostýmů se střihy dvacátých let, které jsou sice efektní a vycházejí vstříc dnešnímu zájmu o toto období art deca a charlestonové módy, ale přes vizuální požitek ve scéně slavnosti to snad až příliš ve výsledku připomíná ples ze seriálu Hercul Poirot. Část kostýmů je také inspirována berlínským meziválečným expresionistickým kabaretem (Smrt, Čert). Rušivě také působí nadužití příliš lesklých tkanin a množství blyštivých pajetek na kostýmech Čerta, Andělů a Bohatství, což působí až lacině ve srovnání s kvalitou a vypracováním ostatních kostýmů (kostýmy Romana Redlová). Na styl kostýmu navazuje choreografie (Martin Pacek), která kombinuje středověký „čapí“ nebo „ptačí“ krok s tanci dvacátých let dvacátého století, proloženými figurami tanga. Choreograf si musel vystačit s malým prostorem (místy ve snaze evokovat obrazy ze středověkých Tanců smrti), ale tance jsou dobře provedeny skupinou mladých herců-zpěváků-tanečníků. Tato skupina (muzikálovou terminologií snad „company“) se dobře vyrovnává s většinou různorodých úkolů i s převleky. To že deklamace někdy působí tvrdě a jednotvárně, je dáno spíše charakterem textu. Pro Ivana Řezáče (Kdokoli) je role velkou příležitostí, jakých na domovské scéně Divadla na Vinohradech nedostává mnoho. Zdařile přechází od deklamace k živým momentům civilnějšího projevu s dokonalou srozumitelností a výrazem i citem pro sladění s hudbou. Hra vyžaduje silné osobnosti v dalších rolích, které sice mají menší prostor, ale jejich role vyžadují nejen dokonalou jevištní mluvu, ale hlavně charisma představitelů tlumočících obsah personifikací často základních hodnot.Pozornost na sebe upoutávají Daniela Kolářová (Máti Kohokoli), Andrea Elsnerová (Skutky a Dlužníkova žena) a Jaromír Meduna (Kohokoli Dobrý druh) v přesných studiích vedených v přísných hereckých konturách. Závěr dynamizuje vystoupení pohybově nadaného Lukáše Příkazského (Čert), možná až příliš stylizovaného do typu lidového divadla, přesto v rámci představení osvěžujícího (to peklo snad nebude tak strašné). Závěrečné poselství hry poněkud zeslabuje nevýrazný a hlasově nezvučný výkon Marie Radové v krátké, ale důležité alegorické roli Víry, která provází hlavního hrdinu do Nebes po jeho pokání. Barytonista Roman Janál spolehlivě přednesl čtyři písně z Martinova cyklu (1., 2., 5., 6.) v německém originále. Jeho výrazově bohatý výkon trochu rušila málo diferencovaná dynamika, kdy většinu písní odezpíval ve forte a s příliš otevřeným tónem ve výškách. Například nahrávka Josého van Dama přesvědčuje o výrazových možnostech dynamické diferenciace ve vyjádření zoufalství a rezignace Jedermanna. Také by snad bylo možné písně interpretovat bez nahlížení do not s větším kontaktem s publikem. Zařazení písní (otázkou je také jejich výběr a proč nebyl zařazen celý cyklus v celkové délce cca pětadvaceti minut) v němčině poněkud vzdálilo jejich účinek vlastní činohře a přes jejich působivost zněly v představení trochu cizorodě. Navíc program obsahuje překlad pouze dvou ze čtyř uvedených písní. Písně by si zasloužily souběžný překlad v programové brožuře. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem Markem Ivanovićem se Sibeliovou partiturou vyrovnal velmi dobře, stejně jako s akustikou odsvěceného kostela. Monumentálně zněl především závěr ve spojení orchestru s varhanním zvukem.Představení Kdokoli není určeno běžnému divákovi, odchovanému bulvárními komediemi nebo televizními seriály. Vyžaduje značnou koncentrovanost diváka v mimořádném prostředí. Na druhé straně se mu odvděčí nezvyklou formou, specifickým výletem do dějin světového divadla, kvalitními výkony i nadčasovým poselstvím, které provází každého člověka po celou délku lidského rodu. Jedermann (Kdokoli) je totiž každý z nás.

Hugo von Hofmannstahl:
Kdokoli
(Jedermann)
Režie: Jaroslava Šiktancová
Dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Romana Redlová
Dramaturgie: Jan Vedral, Martin Rudovský
Choreografie: Martin Pacek
Hudba:
– Frank Martin: Sechs Monologe aus Jedermann
– Jean Sibelius: Jokamies op. 83
Symfonický orchestr hl.m Prahy FOK
BodyVoiceBand
(koprodukce Divadlo na Vinohradech / Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK / Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 98)
Premiéra 19. března 2015 Pražská křižovatka (kostel sv. Anny) Praha
(psáno z reprízy 23. března 2015)

Hospodin Bůh – sbor
Smrt – Marie Štípková
Čert – Lukáš Příkazký
Kdokoli – Ivan Řezáč
Jedermann – Roman Janál
Kohokoli máti – Daniela Kolářová
Kohokoli dobrý duch – Jaromír Meduna
Správce domu – Ondřej Vacke / David Steigerwald
Chudý soused – Michal Balcar / David Steigerwald
Dlužník – Marek Mikulášek
Dlužníkova žena – Andrea Elsnerová
Milá – Markéta Frösslová
Bratránci – Michal Balcar / Vojtěch Bartoš / David Steigerwald
Slečny – Iva Holubová / Marie Radová / Tereza Krippnerová / Josefína Voverková
Mamon – Vojtěch Bartoš
Skutky – Andrea Elsnerová
Víra – Marie Radová
Andělé – Iva Holubová / Tereza Krippnerová / Josefína Voverková

www.fok.cz
www.divadlonavinohradech.com

Foto archiv, Viktor Kronbauer