Idiotova vizionářská antiopera (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

K novému nastudování Musorgského Borise Godunova v pražském Národním divadle 

„Zdá se mi, že Musorgskij je úplný idiot.“
Vladimir Vasiljevič Stasov

„Musorgskij je téměř idiot.“
Milij Alexejevič Balakirev

(Ze vzájemné korespondence, 1863) 

Málokdy se v dějinách opery setkáme s dílem, které se – inspirováno proslulým literárním či dramatickým textem – své předloze nejen vyrovná, ale dokonce ji zastíní, a to nejen díky sugestivitě své hudby. Málokdy se setkáme s dílem, které prošlo nejen extrémně složitou genezí, ale i podobně komplikovanou následnou historií nejrůznějších úprav, redakcí, revizí a inscenačních verzí. Málokteré dílo – a málokterý autor – vyvolává od počátku po dlouhá léta naprosto rozdílné úsudky a hodnocení. Málokteré dílo svede troufalým způsobem vybočit z dobové operní estetiky. A v málokterém díle najdeme všechny uvedené kvality, nepravidelnosti či – chcete-li – výstřednosti najednou jako v jediném zcela dokončeném hudebním dramatu Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov. V díle, které ve světě proslavilo ruskou hudbu, divadlo, kulturu a dějiny jako málokteré jiné.

Chod věcí sám již obnažil Borisovu duši…
Musorgského opera má, jak známo, dva hlavní inspirační zdroje: Puškinovo stejnojmenné, svérázné „shakespearovské“ drama a slavný historický spis ruského prozaika, básníka, kritika, stoupence preromantismu a sentimentalismu, ale i carského samoděržaví, a v naší souvislosti pak především dějepisce Nikolaje Michajloviče Karamzina (1766–1826) Dějiny ruského státu (v češtině dostupné v podobě dvousvazkového výboru s názvem Obrazy z dějin říše ruské). Jde o první obsáhlé a na autentických dokumentech založené zpracování ruských dějin od počátků do nástupu dynastie Romanovců v roce 1613. Karamzin na svém chef-d’oeuvre začal pracovat roku 1803 a získal za tímto účelem dokonce zvláštní jmenování od samotného cara Alexandra I., který v Karamzinově díle našel později velké zalíbení a dával si je autorem osobně předčítat. V letech 1818–1824 vyšlo celkem jedenáct svazků, poslední dvanáctý zůstal torzem a vydán byl teprve posmrtně v roce 1829. V témže roce pak kompletní Karamzinovy Dějiny, které získaly v ruské společnosti obrovskou popularitu a vyvolaly zájem o studium národní historie, vyšly znovu.

Životu a vládě Borise Godunova se Karamzin věnuje v devátém až jedenáctém svazku. Pojednává mimo jiné o Godunovově regentství za vlády jeho švagra, syna Ivana Hrozného a politicky neschopného cara Fjodora I., o postupném růstu Godunovova vlivu a hromadění moci v jeho rukou díky spříznění s carem (Godunovova sestra Irina byla Fjodorovou manželkou), o likvidaci svých politických protivníků, o Godunovem objednané vraždě devítiletého careviče Dimitrije, nejmladšího žijícího potomka Ivana Hrozného (a tedy starodávné, zakladatelské dynastie Rurikovců), v roce 1591, o smrti cara Fjodora I., odchodu carevny Iriny do kláštera, o volbě Borise Godunova novým carem v roce 1598, o nesporných úspěších a bohulibých úmyslech jeho vlády (o otevření Ruska soudobé evropské vzdělanosti, svědomité zahraniční politice, zmírnění nevolnictví, boji proti alkoholismu a dalším), ale i o velkém hladomoru způsobeném přírodními katastrofami v roce 1601, o úpadku Borisovy veřejné obliby, o zostření jeho boje proti politickým konkurentům mezi bojary a významnými šlechtickými rodinami, z nichž se Karamzin zcela zvláště věnuje Romanovcům, tedy předkům svého carského chlebodárce, a svůj výklad konečně završuje líčením jedné z nepochybně nejbizarnějších epizod nejen ruských, ale i evropských dějin, totiž vzestupu, vlády a pádu samozvaného cara alias Dimitrije Ivanoviče alias Lžidimitrije I. alias Grigorije (světským jménem Jurije) Otrepjeva, zběhlého mnicha, sirotka, bývalého sluhy v rodině Romanovových a dobrodruha, kterému se podařilo zneužít popularity nebohého careviče Dimitrije a sílícího odporu vůči carovi, rozšířit pověst o tom, že carevič Dimitrij nebyl zavražděn a že jím je on sám, přesvědčit za hranicemi Ruska několik vlivných osobností, využít vhodné mezinárodní situace a protiruských tendencí v katolickém Polsku a postavit se do čela vojenského tažení do Ruska za účelem uchvácení carského trůnu, mezitím uprázdněného po náhle zemřelém Borisu Godunovovi…

Karamzinova obliba a autorita byla později otřesena kritikou, která se netýká faktografické stránky jeho díla, nýbrž jeho metody a interpretace dějin. Jeho přístup k hodnocení dějin je velmi dobře patrný právě ve výkladu o vládě Borise Godunova. Dějiny v Karamzinově pojetí musejí mít morální smysl a účel, to, co se děje, děje se zákonitě, vlivem Prozřetelnosti. Příběh Borise Godunova, na jehož počátku stojí Borisova mocichtivost, zbavení konkurentů moci a především úkladná vražda devítiletého chlapce, je rozhodnut a napsán předem: tomuto člověku nikdy nebude odpuštěno, jeho skutky budou důsledně potrestány, jeho vláda bude nelegitimní a nešťastná, i kdyby byl na trůn povýšen legální cestou a i kdyby jako vladař prokazoval sebelepší kvality. Takové pojetí samozřejmě můžeme či musíme označit za krajně nehistorické či nevědecké, chceme-li ovšem Karamzina číst jako odbornou historiografickou literaturu, a nikoli jako literaturu faktu, historický román či letopis, které pochopitelně unesou mnohem větší dávku autorské licence a přiznaného subjektivismu. Přes Karamzinovo rozsáhlé studium historických pramenů a přesto, že jeho dílo nese punc oficiálního „carského dějepisce“, estetický a (možná nechtěný) umělecký rozměr jeho vyprávění působí na čtenáře celkem vzato sugestivněji než věcný obsah. Není divu, že Karamzinovo líčení a styl inspirovaly další umělecká díla – přestože ta mnohé vyložila a ztvárnila zcela po svém.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[Celkem: 5    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na