Zapomenuté opery podle slavných literárních předloh (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Vedle řady oper vzniklých podle slavných literárních předloh, které mají své místo v divadelním repertoáru stálé (například Verdiho Macbeth, Don Carlos, Othello a Falstaff, Gounodův Faust a Romeo a Julie, Massenetův Werther a další a další), existuje i mnoho takových, jimž ani slavná předloha trvalý zájem publika a operních domů nezajistila, upadly v částečné či úplné zapomnění a uváděny či nahrávány jsou sporadicky nebo vůbec. Pojďme si alespoň některé z nich připomenout.
Charles-Antoine Cambon: Návrh ke scéně k opeře La Esmeralda (kresba na papíře 1836)

Chrám Matky Boží v Paříži
Proslulý román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži vyšel poprvé v roce 1831 a velmi brzy zaujal také operní skladatele. První adaptací byla už v roce 1836 opera La Esmeralda, k níž libreto napsal sám Victor Hugo (jako své jediné operní libreto) a hudbu složila Louise-Angélique Bertinová (1805–1877), francouzská skladatelka a básnířka. Opera měla premiéru v Théâtre de l’Académie Royale de Musique, neměla však úspěch a skladatelka se již o další operu nepokusila. V roce 1847 napsal operu Esmeralda ruský skladatel Alexandr Dargomyžskij (1813–1869). Další operu zkomponoval v roce 1864 americký skladatel William Henry Fry (1813–1864); premiéru měla ve Filadelfii. V roce 1883 měla v londýnském Theatre Royal, Drury Lane premiéru další opera Esmeralda na anglické libreto Thea Marzialse a Alberta Randeggere podle Hugova románu; hudbu složil anglický skladatel Arthur Goring Thomas (1850–1892). Ani jedna z těchto oper se však v repertoáru trvaleji neusídlila. Ačkoli se bohužel také nijak často nehraje, nejznámější operní adaptací Hugova Chrámu Matky Boží v Paříži je opera Franze Schmidta (1874–1939) Notre Dame. Premiéru měla ve vídeňské Dvorní opeře 1. dubna 1914 a publikum bylo tehdy nadšené. Od poloviny 20. století se však už na jevištích objevuje jen zřídkakdy. (Blíže jsme o Schmidtově opeře psali zde.)

Paní Bovaryová
Nejslavnějším románem dalšího francouzského klasika Gustava Flauberta je Paní Bovaryová z roku 1857. Příběh mladé ženy, která se provdá za venkovského lékaře, ale jíž nuda v manželství a na venkově a zcela zničené romantické představy o lásce doženou nejprve k dvojí nevěře a nakonec až k dluhům a k sebevraždě, kupodivu zlákala operního skladatele až o sto let později. Námětu se ujal francouzský skladatel Emmanuel Bondeville (1898–1987), mimochodem rodák z Rouenu, kde se narodil i Flaubert. Opera Madame Bovary měla premiéru v pařížské Opéra-Comique 1. června 1951. Bondeville byl v letech 1949–1951 ředitelem tohoto operního domu. Jeho Paní Bovaryová se ale neujala, i sám skladatel je málo známý. V roce 1974 měla v Rouenu premiéru další jeho opera na slavný námět, Antonius a Kleopatra.

Salambo
Flaubertův druhý slavný román Salambo (1862), odehrávající se ve starověkém Kartágu, lákal skladatele víc. Už v letech 1863–1866 pracoval na operní Salambo ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881), nikdy ji však nedokončil. Libreto si podle románu napsal sám, použil ale i verše řady ruských básníků, například Vasilije Žukovského nebo Apollona Majkova. Z plánované čtyřaktové opery zkomponoval šest čísel, která se uvedení dočkala v roce 1983 v neapolském Teatro di San Carlo; revidoval a editorem byl Zoltán Peskó. Kolem roku 1906 se stejným námětem zabýval další ruský skladatel, Sergej Rachmaninov (1873–1943). Nenašel však vhodného libretistu a myšlenku opustil, když jeho žena a dcera vážně onemocněly.

Operního zpracování se Salambo dočkala od skladatelů V. Fornariho (1881), Niccolò Massy (1886), Alfreda Cuscinà (1931) a Veselina Stojanova (1940), o těch je však málo informací. Větší zájem ve své době vzbudila Salambo málo známého francouzského skladatele a hudebního kritika Ernesta Reyera (1823–1909). Libreto k pětiaktové opeře napsal známý libretista Camille du Locle. V Paříži operu odmítli, a tak se premiéra uskutečnila v roce 1890 v Bruselu v Théâtre Royal de la Monnaie. Byla úspěšná a operu pak uvedli v New Orleansu (1900), v Metropolitní opeře v New Yorku (1901) a v Paříži (1892). Později se hrála už jen výjimečně, například v Paříži v roce 1943 a v Marseille v roce 2008.

V roce 1929 se Salambo ujal rakouský skladatel a hudební teoretik Josef Matthias Hauer (1883–1959). Berlínskou premiéru dirigoval v roce 1930 Otto Klemperer. V roce 1983 byla hodinová opera o sedmi obrazech na skladatelovo libreto uvedena koncertně ve Vídni a z tohoto provedení vznikl záznam, který vyšel v roce 1998 na CD na labelu Orfeo; Radio Symphonie Orchester Wien diriguje Lothar Zagrosek a titulní roli zpívá Susan Roberts.

Pro zajímavost: Ve slavném filmu Občan Kane (1941) režiséra Orsona Wellese, který je považován za jeden z nejlepších filmů všech dob, se mluví o opeře podle Salambo, v níž zpívala manželka hlavní postavy Susan Kane a jejíž výkon kritici strhali; ve filmu zní dokonce árie Salambo, kterou složil slavný filmový skladatel Bernard Herrmann, autor hudby k Občanu Kaneovi. A ještě doplním, že poměrně nedávno se Salambo dočkala ve Francii nové operní podoby, jíž se ujal skladatel Philippe Fénelon (nar. 1952); jeho tříaktová Salambo na libreto, které napsal ve spolupráci s Jeanem-Yvesem Massonem, měla premiéru v roce 1998 v pařížské Opeře, dirigoval Gary Bertini a režii měla Francesca Zambello.

Kartouza parmská
Stendhalova Kartouza parmská, proslulý román z roku 1839, se operní verze dočkala přesně o sto let později. Libreto napsal Armand Lunel a hudbu složil Henri Sauguet (1901–1989). Čtyřaktová opera La Chartreuse de Parme měla premiéru 16. března 1939 v pařížské Opeře a představení se třemi pauzami trvalo přes pět hodin. Opera byla vnímána jako skladatelovo nejdůležitější dílo, ale součástí repertoáru se nikdy nestala. Sauguet ji později zkrátil a zrevidoval, v roce 1968 byla uvedena v Grenoblu u příležitosti zimní olympiády, v roce 2012 ji uvedli v Marseille.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat