Katedrála Notre-Dame v opeře, hudbě a tanci

Od pondělí 15. dubna 2019, kdy požár málem zničil pařížskou katedrálu Notre-Dame, upírají se k této slavné stavbě, vrcholné ukázce gotické architektury, oči celého světa víc než jindy. Její poničení ohněm asi nenechalo lhostejným nikoho, a to nejen věřící, pro něž je Notre-Dame příbytkem božím a domovskou katedrálou pařížské arcidiecéze, ale i každého, kdo má rád Paříž (Notre-Dame jako jeden ze symbolů města nad Seinou ročně navštíví na třináct milionů návštěvníků), architekturu a gotické katedrály (Notre-Dame je mezi nimi skutečným klenotem), výtvarné umění (katedrála je plná soch, obrazů a dalších uměleckých předmětů), historii (katedrálou procházely francouzské dějiny, vzpomeňme jen na slavnou korunovaci Napoleona Bonaparta císařem v roce 1804), literaturu (kdo by neznal román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži či jeho filmové adaptace), ale i hudbu (obrovité a nádherné varhany v Notre-Dame naštěstí požár zcela nezničil); zkrátka, kdo má smysl pro kulturní dějiny a genia loci, ten musel při pohledu na plameny zachvácenou střechu Notre-Dame ustrnout a možná i zaplakat. S proslulou katedrálou souvisí i několik operních a jiných děl.
Sanktusníková věž na katedrále Notre-Dame v Paříži (Paris, Bibliothèque des arts décoratifs. © Médiathèque de l’architecture & du patrimoine)

Katedrála Notre-Dame (doslova Naší Paní, volně Matky Boží) leží v samém srdci Paříže, na ostrově Île de la Cité na řece Seině. Základní kámen k její stavbě byl položen roku 1163, kdy byl pařížským biskupem Maurice de Sully a francouzským králem Ludvík VII. (vládl v letech 1137–1180 a jeho první manželkou byla dobře známá Eleonora Akvitánská). Ernst Ullmann popisuje v knize Svět gotické katedrály průběh stavby takto: „O tři roky později byl téměř dohotoven chór a zápisy z roku 1182 dosvědčují, že toho roku byl vysvěcen hlavní oltář. Z roku 1198 je zmínka o umístění zvonů ve věži nad křížením a roku 1208 se pracovalo na západních portálech. Roku 1218 musela být už úplně hotova výstavba interiéru, protože podle jedné zprávy se toho roku v interiéru katedrály delší dobu nepozorovaně ukrýval jeden zloděj. Zprávy z roku 1245 sdělují, že se pracovalo na stavbě západních věží. Ve 13. století byla zvětšena okna v hlavní lodi a připojen transept; fasáda jeho jižního ramene vznikla mezi léty 1258 a 1267. V letech 1296–1320 byly k ochozu chóru přistavěny kaple.“

Stavba byla dokončena po téměř dvou stech letech, roku 1345, kdy ve Francii panoval Filip VI. (králem v letech 1328–1350), první panovník z dynastie Valois. Katedrála pojme na devět tisíc lidí, je 128 metrů dlouhá a 48 metrů široká, dvě mohutné západní věže nad třemi nádhernými vstupními portály a tzv. Galerií králů s 28 sochami králů Izraele a Judska mají výšku 69 metrů; centrální štíhlá, 91 metrů vysoká sanktusníková věž z 19. století s menším zvonem se při požáru večer 15. dubna 2019 zřítila. Během staletí následujících po dokončení chrámu se Notre-Dame stala symbolem Paříže i gotického stavitelství. Zároveň však katedrála postupně chátrala. Za Velké francouzské revoluce byla velmi poničena a v roce 1793 dokonce málem zcela zničena rozvášněným davem. Nové vysvěcení kostela proběhlo roku 1802 a v roce 1804 se zde konala velkolepá císařská korunovace Napoleona I. papežem Piem VII. V letech 1844–1864 byla katedrála restaurována, hlavním architektem těchto prací byl Eugéne Viollet-le-Duc (1814–1879).

Návštěvníci z celého světa obdivují celek obrovské stavby, její vnější a vnitřní výzdobu (například početná vitrážová okna a tři nádherné rozety, tedy růžicová okna z 13. století, z nichž dvě mají průměr 13 metrů), tři vstupní portály s výjevy Posledního soudu či ze života Panny Marie, nebo systém vnějších opěrných oblouků obvodových zdí.

Varhany Notre Dame v Paříži (foto Jeroen de Haan)

Varhany a hudba v Notre-Dame
Katedrála je samozřejmě spojena i s hudbou. Pořádají se zde nejen koncerty varhanní, ale třeba i sborové koncerty duchovní hudby apod. Velmi známý je například vánoční koncert slavné americké sopranistky Jessye Norman, který se zde konal v prosinci 1990 a pod názvem Jessye Norman at Notre-Dame byl roku 1992 vydán i na CD a VHS.

Historie varhan v Notre-Dame se datuje do roku 1402, kdy zde Frederik Schambanz postavil první nástroj. Na podobě současného nástroje se podílelo mnoho významných varhanářů, kteří provedli řadu významných rekonstrukcí a rozšíření, většina zásahů ale respektovala předchozí práce. Nejvýznamnější zásahy provedli Pierre Thierry v roce 1733, François-Henry Clicquot roku 1788 a vůbec nejvýznamnější přestavbu realizoval Aristide Cavaillé-Coll v roce 1868. Dílčí změny se odehrály v letech 1902 a 1932. Ve druhé polovině 20. století došlo k významným rekonstrukcím a změnám, které inicioval varhaník Pierre Cocherau. Nástroj je pětimanuálový, disponuje 109 rejstříky a přibližně osmi tisíci píšťalami. Varhany se podařilo kompletně restaurovat roku 2013. Oficiálními titulárními varhaníky Notre-Dame jsou Pierre Grandmaisson, Vincent Dubois a Olivier Latry.

Malé chórové varhany v Notre-Dame v Paříži (zdroj notredamedeparis.fr)

Hugův román o zvoníkovi od Matky Boží
Jedním z nejznámějších děl francouzského romantismu je první velký román básníka, prozaika a dramatika Victora Huga (1802–1885), který spolu s pozdějšími Bídníky (Les Misérables, 1862) patří k jeho nejslavnějším knihám. Řeč je samozřejmě o historickém románu Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) z roku 1831. I když jeho počáteční přijetí kritikou bylo rozporuplné, dosáhl román značného věhlasu ve Francii i v cizině. Česky vyšel poprvé v roce 1864 a od té doby ještě mnohokrát v dalších nejméně šesti překladech. Dodnes se k tomuto klasickému dílu vracejí čtenáři na celém světě. Po požáru Notre-Dame se v žebříčku francouzského Amazonu objevilo v první desítce nejprodávanějších knih pět různých vydání Hugova románu!

Victor Hugo v knize podává živý obraz středověké Paříže za vlády Ludvíka XI. (vládl 1461–1483). Jak píše Vladimír Brett v doslovu k českému vydání románu z roku 1955, autor líčí „v mohutných barvitých visuálních obrazech a scénách život pařížských obyvatel: žebráků, zlodějů, cikánů, studentů, měšťanů, některých představitelů šlechty a vysokého úřednictva, duchovenstva a konečně i samotného krále. […] Hugo podrobně prokresluje prostředí, v němž se pohybují postavy jeho románu: Soudní palác, kde jsou právě hrána pro pobavení lidu mysteria a kde je volen ,papež bláznů‘; úzké, spletité uličky středověké Paříže a náměstí Grève, kde byli popravováni zločinci; chrám Matky Boží a jeho okolí; Dvůr divů, který byl shromaždištěm chudiny, žebráků a zlodějů a jiných vyděděnců tehdejší společnosti; a jiná zákoutí a místa tehdejší Paříže. Podrobně a s nadšením básnicky líčí vnějšek i vnitřek chrámu Matky Boží […] Hugo ukazuje svým čtenářům středověkou Paříž s ptačí perspektivy, provádí je městem ve dne i za noci a vyvolává v nich svým líčením bohaté a silné prožitky.“

Notre-Dame se v Hugově románu stává nejen dějištěm, ale i symbolem duchovní atmosféry doby. Katedrála byla v době vydání knihy v dosti tristním stavu, stejně jako mnoho jiných středověkých pařížských památek, a čtenářská obliba knihy přispěla k většímu zájmu veřejnosti o toto architektonické dědictví minulosti a k volání po jejich opravě a restaurování, což se nakonec podařilo uskutečnit. Lidé jako by vyslechli Hugův povzdech z kapitoly, v níž podrobně popisuje Notre-Dame: „Na tváři této stařičké královny našich katedrál je vedle každé vrásky také jizva. Tempus edax, homo edacior; což bych nejraději přeložil takto: Čas je slepý, člověk hloupý.“

Hlavní postavou Hugova románu je ošklivý hrbatý zvoník od Matky Boží Quasimodo, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal nejen domovem, ale celý světem; zná ho jako nikdo jiný. Lidé se Quasimoda straní pro jeho ošklivost, rád ho má jen Frollo. Právě kvůli němu se hrbáč pokusí unést krásnou cikánskou tanečnici Esmeraldu, kterou kněz miluje. Únos se však nezdaří a Quasimodo je po zatčení odsouzen k trestu na pranýři. Jediná Esmeralda s ním má soucit. Frollo je dívkou posedlý, ale dosáhne pouze toho, že Esmeralda je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Frollo jí nabízí záchranu, pokud se stane jeho milenkou, ona však odmítá. V den popravy ji unese Quasimodo a skrývá ji v chrámu. Je do dívky také zamilovaný, ale ví, že kvůli své ošklivosti nemá naději; Esmeralda navíc miluje krásného kapitána Phoeba. Mylná víra v jeho lásku a ušlechtilost se ale stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo zmizí beze stopy. Po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy…

Hugův romantický příběh samozřejmě později nemohl ujít pozornosti filmařů. Z dvacítky filmových a televizních zpracování patří k nejznámějším film The Hunchback of Notre Dame (tedy Zvoník od Matky Boží) z roku 1956 (režie Jean Delannoy), v němž hrál Quasimoda Anthony Quinn a Esmeraldu Gina Lollobrigida; a dále stejnojmenný animovaný muzikálový film ze studia Walta Disneyho z roku 1996 (režie Kirk Wise a Gary Trousdale), k němuž hudbu složil oscarový skladatel Alan Menken. Z televizních adaptací jsou známé hlavně dvě verze: stejnojmenná z roku 1982 (režie Michael Tuchner a Alan Hume), kde Quasimoda hrál Anthony Hopkins a Esmeraldu Lesley-Anne Down; a The Hunchback (Zvoník) z roku 1997 (režie Peter Medak), v němž tyto dvě hlavní role ztvárnili Mandy Patinkin a Salma Hayek. Mimochodem, právě manžel Salmy Hayek, francouzský podnikatel a miliardář François-Henri Pinault, oznámil, že na obnovu Notre-Dame věnuje sto milionů euro.

Katedrála Notre-Dame před rekonstrukcí v 19. století (zdroj Wikimedia)

Opery, balety a muzikály podle Hugova románu
Hugův románový bestseller nezaujal ale jen filmaře. Existuje řada jeho divadelních adaptací. A také baletních. První balet, La Esmeralda, měl premiéru v Londýně v roce 1844; hudbu k němu složil italský skladatel Cesare Pugni (1802–1870). Další balet, La Fille de Gudule, se objevil v roce 1902 ve Velkém divadle v Moskvě na hudbu francouzského skladatele Antoina Simona (1850–1916). V pařížské Opeře byl v roce 1965 uveden balet Notre-Dame de Paris v choreografii Rolanda Petita (1924–2011). Na několika amerických scénách se od roku 1998 hrál balet na stejný námět, k němuž hudbu složil Philip Feeney (*1954). A vlastní baletní verzi Ringaren i Notre Dame uvedl v roce 2009 Švédský královský balet na hudbu Stefana Nilssona (*1955).

Četné jsou také muzikálové adaptace Hugova románu, například mimobroadwayský z roku 1993, pařížský z roku 1998 nebo scénická muzikálová adaptace Disneyho animovaného filmu z roku 1996, která se poprvé hrála v roce 1999 v Berlíně a pak třeba v roce 2014 v San Diegu.

Hugův román zaujal velmi brzy také operní skladatele. První adaptací byla už v roce 1836, tedy pět let po prvním vydání knihy, opera La Esmeralda, k níž libreto napsal sám Victor Hugo (jako své jediné operní libreto) a hudbu složila Louise Bertinová (1805–1877), francouzská skladatelka a básnířka. Opera měla premiéru v Théâtre de l’Académie Royale de Musique, neměla však úspěch a skladatelka se již o další operu nepokusila. V roce 1847 napsal operu Esmeralda ruský skladatel Alexandr Dargomyžskij (1813–1869). Další operu zkomponoval v roce 1864 americký skladatel William Henry Fry (1813–1864); premiéru měla ve Filadelfii. V roce 1883 měla v londýnském Theatre Royal, Drury Lane premiéru další opera Esmeralda na anglické libreto Thea Marzialse a Alberta Randeggere podle Hugova románu; hudbu složil anglický skladatel Arthur Goring Thomas (1850–1892). Ani jedna z těchto oper se však v repertoáru trvaleji neusídlila, na rozdíl od jiných oper vzniklých podle předloh Victora Huga, k nimž patří zejména opery Giuseppa Verdiho Ernani (podle dramatu Hernani) a Rigoletto (podle dramatu Král se baví) a opera Gaetana Donizettiho Lucrezia Borgia podle stejnojmenného dramatu.

R. Petit: Notre Dame de Paris (foto Anne Deniau)

Notre Dame Franze Schmidta
Ačkoli se bohužel také nijak často nehraje, nejznámější operní adaptací Hugova Chrámu Matky Boží v Paříži je opera Franze Schmidta Notre Dame. Franz Schmidt (1874–1939), rodák z Prešpurku (Bratislavy), byl rakouský skladatel a violoncellista. Ve skladbě byl žákem Antona Brucknera, na jehož dílo stylově navázal. Byl violoncellistou orchestru vídeňské Dvorní opery. Na Vysoké hudební škole ve Vídni nejprve vyučoval klavír a violoncello, v letech 1922–1939 kompozici. Klavír studoval u Theodora Leschetizkého, jehož žákem byl také klavírista Paul Wittgenstein, který za první světové války přišel o pravou ruku a hrál jen levou; Schmidt pro něj napsal nádherné Koncertní variace na Beethovenovo téma (1924), Klavírní koncert Es dur (1935) a několik komorních děl. Kromě čtyř symfonií (1899–1933) složil například oratorium Das Buch mit sieben Siegeln (Kniha se sedmi pečetěmi; 1938). V některých skladbách použil motivy uherského folkloru (Variationen über ein Husarenlied pro orchestr, 1930). Arnold Schönberg ho označil za posledního velkého mistra romantismu.

Operu Notre Dame složil Schmidt v letech 1904–1906 na německé libreto, které napsal spolu s Leopoldem Wilkem podle Hugova románu. Už v prosinci 1903 uvedl na koncertě ve Vídni s úspěchem překrásné orchestrální Intermezzo a Karnevalovou hudbu pod názvem Zwischenspiel aus einer unvollständigen romantischen Oper. Tyto dva kusy nebyly původně napsány s žádnou konkrétní operou v mysli, ale později je skladatel začlenil právě do Notre Dame. Na uvedení dvouaktové „Romantische Oper“, jak ji sám označil, musel ale Schmidt čekat téměř deset let. Premiéru měla ve vídeňské Dvorní opeře 1. dubna 1914 za řízení dirigenta Franze Schalka a publikum bylo tehdy nadšené. Během roku 1914 se zde opera hrála patnáctkrát, do roku 1944 přibylo dalších 26 představení.

V roce 1916 byla Notre Dame uvedena v Drážďanech a v Budapešti, v roce 1918 v Berlíně. Po druhé světové válce ji Vídeňská státní opera uváděla na scéně Volksoper do roku 1955 (23 představení). Pak už se ale téměř nehrála (nehraje se ani Schmidtova druhá opera Fredigundis). V roce 1975 uvedla Notre Dame v nové inscenaci vídeňská Volksoper (v hlavních rolích Julia Migenes a Walter Berry); do roku 1980 se odehrálo 33 představení. V roce 2010 byla uvedena v drážďanské Semperoper (v hlavních rolích Camilla Nylund a Jan-Hendrik Rootering, dirigoval Gerd Albrecht; recenzi jsme přinesli ZDE). V roce 2012 byla opera koncertně provedena v newyorské Carnegie Hall (American Symphony Orchestra řídil Leon Botstein).

Existují také dvě audio nahrávky Schmidtovy opery. První je z roku 1949 (Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks řídí Hans Altmann, vyšlo na labelu Gala v roce 2003). Druhá nahrávka z roku 1988 vyšla na labelu Capriccio a má hvězdné obsazení: Esmeraldu (soprán) zpívá Gwyneth Jones, Quasimoda (bas) Kurt Moll, Phoeba (tenor) James King, Gringoira (tenor) Horst R. Laubenthal a arcidiákona Frolla (baryton) Hartmut Welker. Radio-Symphonie-Orchester Berlin řídí Christof Perick, spoluúčinkují Chor der St.-Hedwigs-Kathedrale a RIAS-Kammerchor. Samostatně se na několika nahrávkách Schmidtových děl či jinde objevuje také známé Intermezzo. Je až s podivem, že melodicky krásná opera, která se poměrně věrně drží Hugovy předlohy, se nehraje častěji, už jen vzhledem k tomu, jak je příběh Quasimoda a Esmeraldy známý a nesmrtelný.

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na