Zápisník Jindřicha Bálka (111)
Tomáš Netopil letos zakončil Pražské jaro programem, který se zajímavě blížil závěrečným koncertům s Beethovenovou Devátou. Z jeho symfonií sice zazněla Sedmá, ale sbor byl přítomen v Poulencově Gloria a samotný úvod patřil soudobé skladbě Peterise Vaskse. Přítomnost sboru dá programu vždycky slavnostní charakter a Beethovenova symfonie je vždycky zajímavou tečkou, možná víc, než symfonie Dvořákovy – a pokud zahájení tvoří česká hudba, hodí se na závěr daleko víc světová. Navíc v časech zajímavých programů Dvořákovy Prahy je na místě končit zase trochu jinak. A zrovna příští rok má výročí Beethoven, což je možná důvod zařadit ho více. I když to, co se to letos daří festivalu Concentus Moraviae, které uvádí všechny Beethovenovy kvartety, se těžko může zopakovat. Kvartety se liší jeden od druhého snad ještě víc než symfonie a není důvod se bát, že jeden autor udělá programy jednotvárnými.
Pro letošní ročník Pražského jara je dobře, že alespoň na druhý pokus dobře vyšel koncert Andrease Scholla. V žádném ohledu to není hvězda jako Maurizio Pollini… Zaujal i skromným a neokázalým vystupováním. Jinak letošní ročník ukázal, že honba za hvězdami není všechno, k nejvýraznějším momentům patřil Litevský národní orchestr a Kutavičiusovo oratorium jako sonda do dějin této země. Pozornost upoutal Juraj Valčuha svým průzračným a zvukově zajímavým uchopením Bartókova Koncertu pro orchestr, stejně jako Jiří Rožeň tím, s jakou klidnou jistotou přistoupil ke Kabeláčově Čtvrté symfonii.
Pokud jde o slavné hosty, Barenboim letos přivezl nesnadnou skladbu, kterou s přehledem dirigoval zpaměti. Když hraje Brucknera, drží mu i komplikovaná Pátá symfonie pohromadě přehledně a logicky. Jako dirigent je to rozený vůdčí typ. Je to rozdíl, když se pak taktovky chopí citlivý Murray Perahia, který vedl Akademii sv. Martina v Polích, orchestr s vytříbeným a krásným zvukem. Člověk si ale není jistý, co přesně je pak při provedení jeho vklad. A ještě méně jednoznačné je to, když od klavíru dirigoval Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert. Jeho třicet let stará nahrávka pod taktovkou Bernarda Haitinka je andělsky průzračná, plná drobných nuancí a úhozové jemnosti. Když dnes diriguje sám, volí celkově razantnější úhoz, orchestr měl spíše syrovější zvuk a celkově to stejně působí tak, že jeho vedení orchestr lehce stresuje, takže místy spěchá. Zatímco na Barenboimovi u klavíru bývá slyšet, že času na cvičení není nazbyt, celkový dojem je hudebně jednolitější, protože nenechá hráče na pochybách, kdo tu určuje pojetí… Pokud jde o pojetí Mé vlasti, neměl jsem dojem, že by se Paavo Järvi před Českou filharmonií neprosadil – a přitom že by neměl dost respektu k domácí tradici – také tento koncert se zapíše. Z mladých jmen určitě stojí za zapamatování houslistka Alina Ibragimova. Stejně tak bylo dobré slyšet oba úspěšné laureáty Chopinovy soutěže, u kterých čas teprve ukáže. U Lukáše Vondráčka už čas něco ukázal, tak se snad můžeme těšit na příštím ročníku.
Jinak platí, že Pražské jaro dává prostor všem výrazným domácím umělcům, kteří na sebe něčím ve světě upozorní. Má to logiku, i když je otázka, jestli to neurčuje jeho charakter příliš. A jestli by i volba hostujících umělců nemohla být občas odvážnější. Vzniká pak jiný obvyklý problém – slavný host bude hrát to, co chce on. Od domácích je snadnější chtít zajímavou dramaturgii. Se stejným problémem se ostatně potýkají i pořadatelé stálé sezóny. Ta má v Praze určitou laťku a Pražské jaro má s čím soupeřit. A kdyby se letos zaměřil festival více třeba na Mozarta, i když 260. výročí narození není ten hlavní důvod, byl by to v kontextu dnešní Prahy významný počin.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
